III. ÚS 244/05
III.ÚS 244/05 ze dne 15. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 244/05

Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JEDNOTA, SPOTŘEBNÍ DRUŽSTVO V TŘEŠTI, se sídlem Třešť, Tovární 337, zastoupeného JUDr. Vladislavem Kasalem, advokátem se sídlem Třešť, Tovární 337, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2005, čj. 28 Cdo 2541/2004-115, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 16 Co 276/2001, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 12 C 1077/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 13 5. 2005, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 14. 10. 2005, napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2005, čj. 28 Cdo 2541/2004-115, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 16 Co 276/2001, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 12 C 1077/97, s tím, že odporují právu na spravedlivý proces a popírají zásadu rovnosti účastníků před zákonem a že jimi byl porušen základní princip právního státu, a to princip právní jistoty a důvěry v právo, vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným rozsudkem okresního soudu byla s odkazem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal na žalované A. V. zaplacení částky 58 649,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. 8. 1997 do zaplacení. Soud vycházel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor v pohostinské provozovně č. 673 v Krahulčí, ohledně níž byl od roku 1991 veden restituční spor, přičemž rozsudkem téhož soudu ze dne 3. 2. 1993, čj. 8 C 972/91-38, který nabyl právní moci dne 27. 11. 1995, byl nahrazen projev vůle stěžovatele k uzavření dohody o vydání předmětné věci. Žalovaná tak měla být zapsána jako její vlastník, stěžovatel však s ní odmítl dohodu dobrovolně uzavřít a nemovitost jí nevydal ani po pravomocném soudním rozhodnutí, navíc ji zatížil zástavním právem. Bylo by proto v rozporu s dobrými mravy, aby ten, komu měla být nemovitost vydána, platil nájemné tomu, kdo odmítal dobrovolně splnit svoji povinnost dle restitučního zákona.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Brně rozsudkem shora označeným je podle § 219 o. s. ř. potvrdil. V odůvodnění uvedl, že nebylo chybou stěžovatele, že k zápisu vlastnického práva z dohody o vydání nemovitosti ze dne 13. 12. 1995 nedošlo, a tak není pravdou konstatování soudu prvního stupně, že by stěžovatel nehodlal nemovitost vydat ani poté, co byl jeho projev vůle nahrazen příslušným pravomocným rozhodnutím. Za rozpor s dobrými mravy považuje skutečnost, že se stěžovatel domáhal zaplacení nájemného, a to za období listopad 1995 až srpen 1998, dne 5. 9. 1997, tedy v době, kdy již dva roky věděl o tom, že restituční spor skončil v jeho neprospěch a že vlastníkem má být žalovaná, přičemž vzal v úvahu, že nájemní smlouva byla uzavřena ještě za trvání zmíněného sporu. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR podle § 243b odst. 5 věty první, § 219 písm. c) o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že není jeho věcí, že katastrální úřad návrhu na vklad zmíněné smlouvy nevyhověl, a dokud o této věci nebylo rozhodnuto, musel, jakožto vlastník, plnit práva a povinnosti pronajímatele, tedy zajišťovat, aby byl předmět nájmu způsobilý k danému účelu, pečovat o stavební stav, požární bezpečnost, platit příslušnou daň z nemovitostí, apod. Dle názoru stěžovatele odvolací soud vyslovil v praxi zneužitelný a ústavnímu pořádku státu příčící se názor, že stěžovatel, jestliže věděl o předmětném rozsudku, porušoval dobré mravy nejen tím, že požadoval plnění smluvních povinností od účastníka smlouvy, jehož postavení v nájemním vztahu z hlediska platného práva změněno nebylo, ale i tím, že současně plnil na svůj náklad povinnosti pronajímatele. Porušení ústavnosti stěžovatel shledává v tom, že soudy sice uznávají, že okolnost, že se žalovaná vlastníkem nestala, on nezpůsobil ani neovlivnil, přesto jej však viní z jednání v rozporu s dobrými mravy. Vysvětluje, jak je třeba vykládat pojem "dobré mravy", a namítá, že samo rozhodnutí soudu, o povinnosti stran uzavření dohody o vydání nemovitosti, lze považovat za založení mravního pravidla vylučujícího realizaci vlastnických práv vlastníka věci dříve, než ke změně skutečně dojde. Stěžovatel je v souvislosti s tím názoru, že odvolací soud opomenul řešit zásadní právní otázku v souladu s principem nedotknutelnosti vlastnictví. Soudy dle stěžovatele nerespektovaly zásady uvedené v § 1 až § 3 o. s. ř. a nepostupovaly podle práva, když nad rozsah zákona vytvořily další hmotněprávní kategorii vlastnického vztahu "subjekt, který se vlastníkem má stát", čímž zákon fakticky nahradily vlastní normotvorbou. Závěrem stěžovatel vyslovuje názor, že se v řízení vyslovuje, že není třeba přihlížet k pochybení státního orgánu a odpovědnosti státu, resp. že důsledky takového pochybení má snášet on. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavní soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s interpretací a aplikací § 3 odst. 1 občanského zákoníku provedenou obecnými soudy. Přitom je třeba si uvědomit, že - jak ostatně plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Takovéto porušení by v posuzovaném případě mohlo nastat - jak rovněž plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu - v případě, že by obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). K výkladu výše citovaného ustanovení pak Ústavní soud konkrétně uvedl následující: "... lze vycházet obecně z toho, že "dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod" (usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 14).

V daném případě nelze obecným soudům z hlediska ústavnosti nic vytknout. Jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy si vytvořily na věc konzistentní názor, jenž řádně vyložily. Uvedené ustanovení lze chápat jako důležitý prostředek korekce výsledku aplikace právních norem, který by byl - vzhledem ke specifickým okolnostem konkrétního případu - neslučitelný s principy spravedlnosti. V rámci tohoto posouzení musí soudy vycházet z jiných než právních kategorií, jako např. právě z toho, že "někdo měl být vlastníkem", přičemž se nejedná, jak tvrdí stěžovatel, o vytváření nových právních norem, ale o nalézání práva v zákonných mezích. Ostatně i pokud jde o věcnou stránku, Ústavní soud, aniž by měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, se s jejich závěry ztotožňuje. Jestliže stěžovatel namítá, že musel plnit povinnosti vlastníka, v souvislosti s čímž mu vznikly určité náklady, lze odkázat na rozhodnutí dovolacího soudu, jenž se touto otázkou zabýval.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.