III. ÚS 2436/09
III.ÚS 2436/09 ze dne 26. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, advokátem v Olomouci, Horní náměstí 19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. 7 Tdo 584/2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2008 č. j. 3 To 143/2008-577 a rozsudku Krajského soudu v Brně -pobočky ve Zlíně ze dne 8. 10. 2008 č. j. 61 T 16/2008-488, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 11. 9. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byly rozhodnutími porušeny čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, a rovněž čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl prvostupňovým rozsudkem uznán vinným trestným činem vraždy dle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Spoluobžalovaný L. S. byl shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, 3 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let se zařazením do věznice téhož typu.

Stěžovatel i spoluobžalovaný podali odvolání. Stěžovatel namítal, že nebyl iniciátorem útoků, nebil poškozeného kovovou formou (tato je spekulací, žádná forma ani nebyla nalezena, resp. formu jeho obhájce poté u odvolacího soudu předložil a tato je 23 kg těžká a 68 cm velká, tedy není možné, aby jí stěžovatel 12x udeřil tak, že by to znalcem nebylo jasně na těle poškozeného poznatelné, když navíc váha formy činí téměř polovinu váhy stěžovatele; znalec uvádí, že údery byly tupým předmětem o váze zhruba 15 kg; stěžovatel navrhl v odvolacím řízení důkaz formou a znaleckým posudkem), spoluobžalovaný a svědkyně P. (družka spoluobžalovaného) změnili výpovědi poté, kdy ona navštěvovala spoluobžalovaného ve vazební věznici a opakovaně hovořila s obhájcem spoluobžalovaného (nebylo prokázáno, že by důvodem změny výpovědí byl skutečně strach obou ze stěžovatele a jeho rodiny, nebyl vyslechnut nikdo z rodiny stěžovatele), žádný motiv nebyl prokázán (spoluobžalovaný a svědkyně P. si jen vymysleli snahu stěžovatele získat přes poškozeného půjčku), za nereálný označil závěr, že spoluobžalovaný a svědkyně P. na něm byli silně závislí a plnili jeho příkazy, uvedl, že poškozeného několikrát nikoliv výrazně uhodil (pouze k zabránění konfliktu mezi poškozeným a spoluobžalovaným) a poté se v místnosti do rána nenacházel. Dle stěžovatele prvostupňový soud dospěl na základě dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním a nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud dospěl k závěru o vině stěžovatele pouze na základě výpovědi spoluobžalovaného, svědkyně P. a znaleckého posudku z oboru lékařství. Dle stěžovatele v obou výpovědích jsou podstatné rozpory, které soud bagatelizoval, a to jak v množství úderů a v tom, kde se forma nacházela, tak v tom, zda stěžovatel měl poškozeného udeřit celou kovovou formou nebo jen její polovinou; odůvodnění soudu, že svědkyně byla "zmražena" hrůzou (dle znaleckého posudku) považuje za nezákonné a neodpovídající. Zpochybnil také výpověď svědkyně komisařky Policie ČR s tím, že tato vypovídala o strachu svědkyně P. ze stěžovatele a jeho rodiny, ačkoliv svědkyně P. do protokolu uvedla, že žádné obavy ze stěžovatele nemá.

Vrchní soud v Olomouci svým usnesením odvolání stěžovatele (i spoluobžalovaného) zamítl pro nedůvodnost. Neshledal žádné procesní vady, dokazování prvostupňového soudu označil za dostatečné a hodnocení důkazů za zcela logické a přehledné; konkrétně se zabýval jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatele (rozporností výpovědí a důvodem změny výpovědí spoluobžalovaného a svědkyně P., nevěrohodností svědkyně P., nemožností útoků formou a otázkou otisků na těle poškozeného, dále otázkou motivace stěžovatele a strachem a závislostí spoluobžalovaného a svědkyně P. ve vztahu ke stěžovateli, rovněž možností výslechů někoho z rodiny stěžovatele a také prvostupňovým hodnocením výpovědí svědků navržených stěžovatelem).

Stěžovatel podal dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti označil rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu za nezákonná a nepřezkoumatelná. Podobně jako v předchozím řízení namítal nevěrohodnost svědkyně P., rozpor a změnu výpovědí spoluobžalovaného a svědkyně P. Namítl, že soudy neprovedly jím navržené důkazy (konkrétně v ústavní stížnosti poukázal pouze na navržený důkaz formou a znaleckým posudkem k této formě v odvolacím řízení; uvedl, že odvolací soud tyto návrhy zamítl s tím, že jde o důkazy nadbytečné); dle stěžovatele jde o tzv. opomenuté důkazy. Dále uvedl, že soudy se u provedených výpovědí nezabývaly jejich věrohodností; stěžovateli se nelíbí, že výpovědi svědků ve prospěch stěžovatele označil prvostupňový soud za nevěrohodné (dle stěžovatele přitom soud svůj závěr o nevěrohodnosti výpovědí nezdůvodnil). Dále stěžovatel citoval pasáže některých rozhodnutí Ústavního soudu zmiňujících obecně principy: nutnosti transparentního rozhodování, řádného odůvodnění rozhodnutí, řádného vypořádání "tvrzení proti tvrzení", zákazu deformace důkazu, nutnosti soudů reagovat na námitky, zákazu opomenutých důkazů, nutnosti v pochybnostech provést výklad ve prospěch obžalovaného. Stěžovatel tvrdí, že soudy nedostatečně provedly dokazování a nedostatečně zjistily skutkový stav pro rozhodnutí ve věci, nevypořádaly se s námitkami stěžovatele. Stěžovatel také tvrdil diskriminační přístup v hodnocení důkazů u něj jako příslušníka romské komunity oproti spoluobžalovanému. Diskriminační dle stěžovatele bylo také odmítnutí jím navržených důkazů. Stěžovatel má dále za to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť mu nebyla dána možnost si zvolit obhájce a bez přiměřené lhůty mu byl obhájce ustanoven.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podána opožděně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se nezabýval meritem věci (tj. vlastními stěžovatelovými námitkami) a odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodu podání nepřípustných námitek. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou argumentaci, která by směřovala proti postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu; vznesl pouze námitky týkající se přezkumu trestní věci samé.

Z obsahu ústavní stížnosti se tak podává, že stěžovatel je srozuměn se závěry Nejvyššího soudu a ničeho proti jeho postupu nenamítá. S ohledem na petit ústavnístížnosti však Ústavní soud (alespoň obecně) přezkoumal, zda postup Nejvyššího soudu v dané věci nevybočil z ústavních kautel.

Ústavní soud musí zejména konstatovat, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr o dosahu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídá jeho ustálené judikatuře, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Z předloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel v dovolání namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, resp. nesprávné hodnocení důkazů a zejména věrohodnosti výpovědí. Z těchto důvodů, dle stěžovatele, nevykazovalo jeho jednání znaky trestného činu kvalifikované vraždy.

Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud dovolací námitky stěžovatele hodnotil správně, když tyto byly evidentně namířeny proti skutkovým zjištěním a způsobu, jakým nižší soudy hodnotily důkazy. Ústavní soud proto neshledal protiústavním ani postup Nejvyššího soudu, který takové námitky shledal nepřípustnými v dovolacím řízení, resp. jako nespadající pod přípustné dovolací důvody.

Je třeba mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. trestního řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Výše uvedená procesní situace, kdy stěžovatel podal dovolání a opřel je o námitky nenaplňující žádný z přípustných dovolacích důvodů, se promítá také do posouzení návrhu stěžovatele na zrušení rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nezpůsobilé dovolací důvody, tedy nikoliv shledáno nepřípustným z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, nelze v daném případě pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti aplikovat výjimku dle § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu". Z toho plyne, že v případě napadeného prvostupňového a odvolacího rozhodnutí lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet již od doručení odvolacího rozhodnutí stěžovateli (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jak zjistil Ústavní soud dotazem u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (č. l. 11 spisu Ústavního soudu), odvolací rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 14. 1. 2009 a jeho obhájci téhož dne. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost (podaná dne 15. 9. 2009) byla proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně podána opožděně (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Nadto však Ústavní soud uvádí, že námitky, které stěžovatel vznáší před Ústavním soudem, byly vzneseny již v průběhu řízení a obecné soudy se s nimi dostatečně vypořádaly (naznačeno výše). Odůvodnění jejich rozhodnutí lze označit za zcela transparentní, srozumitelná, vnitřně konzistentní; soudy se zabývaly jednotlivě i ve vzájemné souvislosti všemi provedenými důkazy i otázkou jejich věrohodnosti. Rovněž odvolací soud zcela konkrétně a odpovídajícím způsobem reagoval na odvolací námitky stěžovatele. Ústavní soud musí připomenout, že není další instancí obecného soudnictví a není povolán k tomu, aby odlišně hodnotil provedené důkazy; zasáhnout může pouze v případech extrémních rozporů skutkových zjištění a právních závěrů s provedenými důkazy. To však v dané věci neshledal. Pokud jde o námitku porušení práva na obhajobu, jednak není (z odvolacího usnesení) zřejmé, že by tuto konkrétní námitku vznesl stěžovatel (již) v odvolání, ač tak učinit mohl a měl, a jednak je zřejmé, že odvolací soud přezkoumával celý procesní postup soudu prvostupňového a ani v případě práva na obhajobu neshledal žádná pochybení (str. 13 a 14 odvolacího usnesení). Tato námitka je tedy nepřípustná (pro materiální subsidiaritu ústavní stížnosti), resp. nedůvodná. Ohledně námitky diskriminace je třeba uvést, že tato je zcela obecná, když míří celkově na celé hodnocení důkazů a neprovedení navržených důkazů; není vůbec zřejmé, jaké konkrétní diskriminační postupy má stěžovatel na mysli. Z prvostupňového a odvolacího rozhodnutí se přitom (celkově zjištěno) žádné známky diskriminace nepodávají, když soudy řádně hodnotily všechny důkazy (včetně těch provedených na návrh stěžovatele), jejich obsah, věrohodnost, hodnotily je vzájemně i v souvislostech, rovněž ve vztahu k oběma obžalovaným.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a opožděnost dle § 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.