III. ÚS 2422/13
III.ÚS 2422/13 ze dne 21. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu J. M., t. č. ve Věznici Valdice u Jičína, P. S. 1/411, právně zastoupeného Mgr. Janem Zrnovským, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 66, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011 č. j. 43 T 13/2010-303 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. 8 To 18/2011, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. srpna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zaručená článkem 36 odst. 1 a článkem 40 Listiny základních práv a svobod.

Z příloh ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo nalézacím soudem rozhodnuto o propadnutí věcí stěžovatele a náhradě škody. O odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze tak, že je usnesením napadeným nynější ústavní stížností podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel dále podal v předmětné trestní věci dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl usnesením ze dne 25. srpna 2011 č. j. 6 Tdo 996/2011-24, neboť bylo fakticky podáno z jiného důvodu, než zákon připouští.

Konečně dne 1. 6. 2013 podal stěžovatel ještě podnět ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona dle § 266 odst. 1, 2 tr. řádu. Přípisem ředitele odboru dohledu ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 7. 2013 č. j. 487/2013-OD-SPZ/4 bylo stěžovateli sděleno, že ministryně spravedlnosti neshledala v předmětné trestní věci důvody k podání stížnosti pro porušení zákona a podnět stěžovatele odložila.
II.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zmeškání této lhůty nelze prominout.

V projednávané věci stěžovatel podal dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 25. srpna 2011 č. j. 6 Tdo 996/2011-24. Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh je patrno, že k doručení tohoto usnesení Nejvyššího soudu stěžovateli muselo dojít dlouhou dobu před 1. 6. 2013, kdy stěžovatel podal podnět ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona (viz i podací razítko Městského soudu v Praze na opisu usnesení Nejvyššího soudu, jež nese datum 30. 9. 2011). Je zjevné, že stěžovatel s podáním podnětu ministryni otálel ještě několik let poté, co mu bylo doručeno rozhodnutí o dovolání, které bylo dle zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Běh lhůty pro podání ústavní stížnosti navrhovatel nesprávně odvozuje od doručení přípisu ředitele odboru dohledu ministerstva spravedlnosti, jímž byl vyřízen podnět k podání stížnosti dle § 266 odst. 1 násl. tr. řádu.

Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na svou ustálenou judikaturu týkající se stížnosti pro porušení zákona, jež je toliko v dispozici ministra spravedlnosti a nikoli stran původního řízení. Podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není tudíž opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno jej považovat toliko za informaci subjektu oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona. Obdobně i sdělení ministra, že stížnost dle § 266 odst. 1, 2 tr. řádu nebude podána, nemůže mít právní následky předpokládané v ustanovení § 72 odst. 3, resp. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud jde o běh lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvého a druhého stupně, vydaným v trestní věci (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 476/01 ze dne 5. 10. 2001 a další judikaturu tam citovanou).

S ohledem na výše uvedené nezbylo, než podaný návrh dle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2013

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.