III. ÚS 2421/13
III.ÚS 2421/13 ze dne 17. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Melskiho, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, U Svitavy 1077/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2013 č. j. 2 Afs 10/2013-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 č. j. 29 Af 148/2011-91 zamítl celkem 122 žalob (poté co je spojil ke společnému projednání) stěžovatele proti označeným rozhodnutím Celního ředitelství Brno, kterými byla zamítnuta odvolání a potvrzena rozhodnutí Celního úřadu Břeclav o vyměření dovozního cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty z dovezeného zboží (benzin automobilový 95 Eurosuper podpoložka celního sazebníku 2710114500 a motorová nafta podpoložka celního sazebníku 2710194151). V odůvodnění soud přisvědčil názoru žalovaného, že celní dluh není (oproti názoru stěžovatele) prekludován a neshledal oprávněnými ani námitky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, námitky "vztahující se" k "vyměření DPH, a spotřební daně ", "k porušení celního zákona", jakož i "ke zjišťování skutkového stavu".

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, kterou proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Konstatoval, že skutková a právní situace nyní posuzované věci je v podstatných rysech totožná s tou, jíž se vůči shodným účastníkům řízení již zabýval v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2013 č. j. 2 Afs 54/2012 - 236, a proto na jeho odůvodnění odkázal. Neshledal žádný důvod, pro který by měl - jmenovitě k otázce prekluze práva - předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ve smyslu čl. 267 pododst. 1 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie. Z podrobně rozvedených důvodů odmítl (stejně jako předtím krajský soud) i opakované námitky ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jakož i námitky směřující proti jeho postupu, jenž vydání napadených rozhodnutí předcházel.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, neboť se ve svém rozhodnutí řádně resp. nikterak nevypořádal s "řadou zcela elementárních námitek", jež uplatnil v kasační stížnosti, a které i nyní (opětovně) podrobně specifikuje. Především mu vytýká, že se nikterak nevyjádřil k námitce ohledně možné podjatosti pracovníka správce daně a že se nezabýval ani jeho rozsáhlou argumentací k výkladu § 268 celního zákona; odkaz na předchozí rozhodnutí pokládá stěžovatel za nepřesvědčivý, neboť nevzal v úvahu, že v tamní věci šlo o situaci skutkově a právně odlišnou. Oponuje též postupu Nejvyššího správního soudu, kdy namísto toho, aby vzhledem k užití nesprávného ustanovení zákona žalovaným a krajským soudem (zde § 268 odst. 2, resp. 4 celního zákona) kasační stížností napadený rozsudek zrušil, "jako prvý opřel své rozhodnutí právě a jen výlučně o § 268 odst. 3 celního zákona", čímž mu "zabránil", aby proti nyní nově aplikovanému ustanovení mohl předestřít své výhrady a přednést odpovídající argumentaci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s ústavní stížností téhož stěžovatele, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 2286/13 odmítl jako návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněný, neboť "základní práva stěžovatele porušena nebyla, když napadené rozhodnutí je odůvodněno racionálně (je objektivně akceptovatelné), prosté libovůle či snad dokonce svévole nebo jiného pochybení v intenzitě extrémnosti, které by jinak mohla jeho neústavnost založit".

Podstatné přitom je, že závěry citovaného rozhodnutí (k námitce nepřípustné aplikace § 268 odst. 3 celního zákona Nejvyšším správním soudem, neakceptovatelnosti pouhého odkazu na předchozí rozhodnutí, či případné podjatosti správce daně) se logicky uplatní i v dané věci.

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů Nejvyššího správního soudu, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - i v nyní napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Stěžovateli nelze přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu mu výsledek řízení nesvědčí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.