III. ÚS 2421/09
III.ÚS 2421/09 ze dne 4. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 6. 12. 2006 č. j. 12 C 228/2004-123, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2008 č. j. 18 Co 46/2007-163 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2009 č. j. 21 Cdo 3498/2008-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 10. 9. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou bylo k žalobě M. T., směřující proti stěžovatelce, rozhodnuto, že stěžovatelka není dědičkou ze závěti po zůstavitelce V. K., zemřelé, žalobkyni pak nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a stěžovatelce bylo uloženo nahradit České republice náklady řízení ve výši 11 772 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, Krajský soud v Brně jej však ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 485 Kč. Stěžovatelka proti posledně uvedenému rozsudku brojila dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl, neboť jej neshledal přípustným, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 332 Kč.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že podstatou sporu je posouzení, zda zůstavitelka byla způsobilá k právním úkonům, když pořídila závěť v její prospěch dne 26. 2. 2004. Zmiňuje přitom závěr soudního znalce, že zůstavitelka trpěla duševní nemocí nejméně od prosince 2003, a poukazuje na to, že by v souvislosti s ním měla být konfrontována závěť ve prospěch žalobkyně ze dne 10. 12. 2003, resp. že již před soudem nalézacím a odvolacím namítala, že pokud je neplatná závěť ve prospěch žalobkyně, pak tato nemá aktivní procesní legitimaci, případně naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Touto námitkou se zabýval pouze odvolací soud, s jehož závěry se však neztotožnila, a proto podala dovolání, Nejvyšší soud ale pouze odkázal na svou judikaturu. Dle stěžovatelky však uvedená judikatura řeší otázku naléhavého právního zájmu, a nikoliv aktivní věcné legitimace, takže dovolací soud se posledně uvedené otázce vůbec nevěnoval, čímž vytvořil stav denegatio iustitiae a porušil tak její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že interpretace procesního práva (především zřejmě § 175k odst. 2 o. s. ř.) je "nebezpečná", neboť může směřovat k legalizaci plnění z nezákonných jednání (např. falešných závětí) tím, že umožňuje žalovat "negativní" určovací žalobou (tj. že žalovaný není dědicem), aniž by mohl být zpochybněn (zpochybňován) dědický titul žalobce. Dle stěžovatelky soudy aktivní věcnou legitimaci, jež je "tradičně hodnocena prismatem hmotného práva", hodnotily a ospravedlňovaly procesněprávně, tedy tak, že žalobkyně, pokud byla v řízení o dědictví odkázána k podání žaloby, má aktivní legitimaci. Za této situace, kdy žalovaný nemá možnost poukázat na neplatnost závěti žalobce, dle stěžovatelky není zabezpečena spravedlivá ochrana práv, resp. činnost soudů v daném případě nebyla nestranná, neboť závěry znaleckého posudku byly hodnoceny pouze v její neprospěch. Pokud by soudy tak nečinily, musely by dospět k závěru, že závěť ve prospěch žalobkyně je neplatná a že tudíž ve sporu nemá aktivní věcnou legitimaci. Dle stěžovatelčina názoru je z výše uvedených důvodů třeba ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. interpretovat tak, že je možné podávat žalobu pouze na "pozitivní" určení práva.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že v daném řízení byl znalec v rozporu s § 127 odst. 1 o. s. ř. ustanoven ještě předtím, než byli slyšeni účastníci, že rozhodnutí soudu záviselo nikoliv na posouzení zdravotního stavu zůstavitelky, ale na posouzení toho, jaká byla její vůle a jak ji zůstavitelka projevila (a že na tuto otázku mají dát odpověď svědci), a dále že způsob zadání znaleckého posudku byl vadný, pokud znalec měl zodpovědět, zda zůstavitelka byla schopná "platně učinit právní úkon - sepsání závěti ze dne 26. 2. 2004"; o právní otázce tak rozhodoval znalec, nikoliv soud, čímž nastal stav denegatio iustitiae, případně došlo k porušení principu dělby moci. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nerespektování stanoveného postupu neovlivnilo skutková zjištění, protože kdyby nalézací soud postupoval standardně, pak by znalec mohl a měl pracovat s informacemi, že zdravotní dokumentace není přesná, protože jsou v ní zaznamenány události, které se nemohly stát (uskutečnění psychiatrického koncilia v den pořizování závěti), resp. že je kusá a neobjektivně vedená (jsou v ní záznamy, které tam nemají být) a že při pořizování závěti byla přítomna advokátka, která se zůstavitelkou více než hodinu hovořila a poznala by, zda někdo ví, či neví, o čem jedná. Dále pak stěžovatelka upozorňuje na důkazy, z nichž má plynout, že zůstavitelka byla s to učinit platný právní úkon, konkrétně pořídit předmětnou závěť.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelka v prvé řadě vytýká obecným soudům, že se (dostatečně) nezabývaly otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně (nalézací a dovolací soud), resp. že tuto otázku posoudily nesprávně (odvolací soud), když vadně interpretovaly ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., přičemž vyslovuje obavu, že postup obecných soudů může vést k tomu, že se dědicem může stát někdo, kdo jím podle práva být nemá, a to by měl být i případ žalobkyně. Stěžovatelka je toho názoru, že v příslušném soudním řízení má být zkoumána otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně, eventuálně že citované ustanovení musí být vykládáno tak, že lze podávat pouze žalobu na pozitivní určení (tedy že žalobce je dědicem po zůstavitelce). Jak již bylo výše zmíněno, danou otázkou se již zabýval odvolací soud, přičemž konstatoval, že námitka nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně není opodstatněná, neboť byla k podání žaloby odkázána v řízení o dědictví po shora jmenované zůstavitelce. Odmítnutí předmětné námitky je odůvodněno sice stručně, nicméně dle názoru Ústavního soudu dostatečně; odvolací soud zjevně odvodil existenci věcné legitimace žalobkyně v řízení o určení z jejího účastenství v dědickém řízení (§ 175b o. s. ř.), resp. ze skutečnosti, že toto účastenství "odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele..." (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, C. H. Beck, 7. vydání, s. 793), kdy vyřešení sporné skutečnosti (tj. platnost závěti ze dne 26. 2. 2004), jež bylo předmětem daného sporu, má dopady do právní sféry stěžovatelky, byť (v této fázi) jen potenciálně, protože její právo bude postaveno najisto (teprve) v dědickém řízení.

Stěžovatelce jde v podstatě o to, aby žalobkyně (již) v předmětném řízení o určení měla povinnost prokázat své dědické právo (a to buď v řízení o "negativní" určovací žalobě, nebo tak, že bude oprávněna podat jen "pozitivní" určovací žalobu), ovšem její argumentace dle názoru Ústavního soudu ústavnost napadených soudních rozhodnutí není s to zpochybnit. Jestliže stěžovatelka poukazuje na to, že by někdo jiný mohl získat dědictví neoprávněně, je třeba poukázat na to, že Ústavní soud není orgánem, jemuž by náležel dohled nad dodržováním objektivního práva, a není ani na tomto soudu, aby hledal řešení, jež by bylo možno označit "správná" z pohledu tzv. jednoduchého práva; z hlediska řízení o ústavní stížnosti je podstatné, zda ten který postup obecných soudů může vést k porušení některého subjektivního základního práva či svobody stěžovatele [viz čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], v daném případě pak, zda stěžovatelka mohla v příslušném soudním řízení účinně hájit svá (dědická) práva. Tuto možnost přitom zjevně měla (viz níže), nicméně bylo obecnými soudy rozhodnuto, že dědický titul, který stěžovatelka v dědickém řízení uplatnila, jí nenáleží.

Dále je třeba poukázat na to, že stěžovatelčinu výše zmíněnou argumentaci lze uplatnit i obráceně - pokud by totiž byla zamítnuta předmětná žaloba pro údajný nedostatek věcné legitimace, mohla by naopak stěžovatelka být tou osobou, která by získala dědictví, aniž by k tomu měla nějaký dědický titul, v daném případě platnou závěť. Navíc Ústavní soud stěžovatelčinu obavu, že by napadený postup obecných soudů vedl k "legalizaci falešných závětí", nesdílí. Dědické právo "úspěšné" žalobkyně může být zpochybněno ze strany jiného dědice či ze strany státu, přičemž soud (soudní komisař) je povinen z vlastní iniciativy řešit otázku (ztráty) účastenství v dědickém řízení (tedy to, zda možnému dědici nadále svědčí dědický titul a zda není dědění z nějakého důvodu vyloučeno) a z toho hlediska musí vzít v úvahu i skutečnosti, jež vyplynou z daného soudního řízení o určení.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poukázala na procesní vadu, kdy nalézací soud neustanovil znalce po slyšení účastníků, a dále na vadu usnesení o ustanovení znalce, spočívající v tom, že znalec měl posuzovat právní otázku. Oběma otázkami se již zabýval odvolací soud, jenž sice stěžovatelce přisvědčil, že k daným pochybením došlo, současně však zdůvodnil, proč neshledal, že tato pochybení mohla mít dopad na věcnou správnost rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé. S těmito závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, a tak nezbývá, než stěžovatelku na ně odkázat. K otázce slyšení účastníků Ústavní soud ještě dodává, že jeho smyslem je dát prostor účastníkům vyjádřit se především k osobě znalce (a předejít tak pozdějším námitkám vůči němu), případně také k samotné potřebnosti znaleckého posouzení v příslušném řízení. Pokud ale ke slyšení nedošlo, neznamená to, že by stěžovatelce bylo upřeno se v dalším řízení k těmto otázkám vyjádřit, případně v této souvislosti vznášet nějaké námitky.

Pokud stěžovatelka napadá hodnocení důkazů obecnými soudy stran duševního stavu zůstavitelky v okamžiku pořízení závěti, jde o otázku, kterou se jak soud nalézací, tak soud odvolací pečlivě zabývaly a své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně, resp. řádně zdůvodnily. Skutečnost, že stěžovatelka s tímto hodnocením nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť Ústavnímu soudu - jak opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje - nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to i kdyby se s ním neztotožňoval. Obecné soudy přitom vycházely ze znaleckého posudku, jenž byl k dané otázce vypracován a jehož závěry jsou zcela jednoznačné, přičemž argumenty, kterými se je snaží stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnit (údajně nepřesná či neúplná zdravotní dokumentace, přítomnost advokátky při sepisu závěti), již byly obecnými soudy vypořádány a ostatně ani dle názoru Ústavního soudu na správnost závěrů znaleckého zkoumání nemohou mít reálný vliv.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.