III. ÚS 2411/17
III.ÚS 2411/17 ze dne 23. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů M. R. a L. B., zastoupených JUDr. Janem Brožem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 11 Tdo 1504/2016-49, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016 č. j. 12 To 27/2016-576 a proti rozsudku Krajského v soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 16 T 12/2015-500, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále byl podle stěžovatelů porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny, protože stěžovatelé byli zbaveni osobní svobody v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 16 T 12/2015 byli stěžovatelé uznáni vinnými spolupachatelstvím ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 23 trestního zákoníku ve spojení s § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl M. R. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a L. B. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání tři roky, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání čtyř let. L. B. byl dále uložen trest propadnutí věci, a to budovy bez čísla popisného, a dále bylo rozhodnuto o uložení trestu propadnutí věcí zajištěných při domovní prohlídce.

3. K odvolání stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že svým rozsudkem ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 12 To 27/2016 zrušil napadený rozsudek prvostupňového soudu v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že oba stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku ve spojení s § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl M. R. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a L. B. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání čtyř let. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci, a to budovy bez čísla popisného, a dále soud rozhodl o zabrání věcí, podrobně vyjmenovaných v jeho rozsudku.

4. Následné dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími, ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů, nedošlo k porušení zákona, a proto bylo jejich dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že vrchní soud ve svém rozhodnutí změnil právní kvalifikaci, a to tak, že nově měli stěžovatelé naplnit svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy s tím, že tak měli činit pro jiného. Sám vrchní soud ovšem ve svém rozhodnutí konstatuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelé s výsledky své činnosti obchodovali. Stěžovatelé dále odkazují na čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Stěžovatelé dále v této souvislosti namítají, že je to až podzákonná právní úprava (nařízení vlády), která dostatečně konkretizuje problematiku, jež by měla být upravena samotným zákonem - tedy, zjednodušeně řečeno, až v nařízení vlády se definují látky, s nimiž je nakládání trestné. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti konečně zpochybňují správnost právního závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přechovávání podle § 283 a § 284 trestního zákoníku, když při domovní prohlídce byly v jejich prostorách nalezeny mimo jiné celkem 4 pytle obsahující suchou rostlinnou drť konopí. Obecné soudy přitom zcela zřejmě nesprávně vyšly z toho, že obsah předmětných čtyř pytlů pochází z produkce stěžovatelů. V řízení přitom ale nebyl podán jediný přesvědčivý argument, který by tvrzení o původu pytlů podpořil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud vyhodnotil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. K námitce stěžovatelů, že nebylo prokázáno, že by psychotropní látku opatřovali pro jiného, lze odkázat na judikaturní závěry Nejvyššího soudu (srov. například stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2013; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/), z nichž plyne, že naplnění skutkové podstaty podle § 283 trestního zákoníku ve smyslu nakládání s psychotropní látkou "pro jiného" v tomto ustanovení popsaným, lze dovodit z okolností případu, tedy mimo jiné z množství vypěstovaných rostlin konopí, způsobu, jakým byly pěstovány atp. To v daném případě bylo jednoznačně prokázáno (v případě stěžovatelů šlo o velkokapacitní pěstírnu s tím, že stěžovatelé původně plánovali konopí pěstovat na základě příslušného povolení k léčebným účelům; pro získání takového povolení však nepodnikli žádné kroky). Posuzovanou věc tak nelze srovnávat ani s věcí, jíž se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 4 Tdo 139/2012, ani s případem, jež vyústil v nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21). V prvním případě chyběly pro závěr, že psychotropní látka byla získána pro jiného, základní skutková zjištění, o nichž by nebylo možno mít důvodné pochybnosti (taková situace v právě posuzované věci nenastala, neboť stěžovatelé sami uváděli, že rostliny konopí chtěli využívat pro léčebné účely). V případě řešeném Ústavním soudem pak šlo o to, že nebylo prokázáno, zda tehdejší stěžovatelce byla uložena povinnost spravovat cizí majetek tak, aby se mohla eventuálně dopustit porušení povinností při správě cizího majetku. Jak vidno, již z těchto důvodů nelze stěžovateli tvrzený nedostatek skutkové věty v jejich věci srovnávat s jimi citovanými případy.

10. Namítají-li stěžovatelé, že teprve nařízení vlády určuje látky, s nimiž trestní právo zakazuje nakládat, pak přehlíží jimi samotnými vzpomínaný závěr Ústavního soudu [srov. odst. 28 nálezu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12 (N 126/70 SbNU 147; 259/2013 Sb.)], kdy Ústavní soud úpravu nařízením vlády akceptuje mimo jiné v případě, že tato například zpřehledňuje mezinárodní úpravu, kterou je Česká republika vázána. Tak je tomu i v případě výčtu omamných a psychotropních látek (srov. k tomu například Úmluvu Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami).

11. Zpochybňují-li stěžovatelé konečně původ čtyř pytlů suché konopné drti tím, že tato neměla pocházet z jejich vlastní produkce, pak již vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku přiléhavě poznamenal, že i kdyby tuto verzi stěžovatelů připustil, tato na kvalifikaci jejich trestné činnosti nemůže nic změnit. V těchto pytlích totiž byla drť konopí obsahující dostatečné množství účinné psychotropní látky. Okolnost, zda rostliny, z níž tato drť pochází, vypěstovali stěžovatelé nebo kdokoliv jiný, není podstatná. Drť byla nalezena v objektu stěžovatelů a byla uskladněna tak, aby se neznehodnotila.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelům ústavním pořádkem, a proto byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.