III. ÚS 2407/11
III.ÚS 2407/11 ze dne 10. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem v Brně, Cejl 48/50, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011 č. j. 1 As 6/2011-347, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ministerstvo dopravy (odbor infrastruktury) rozhodnutím ze dne 13. 7. 2007 čj. 415/2007-910-IPK/6 vydalo stavební povolení na stavbu "Dálnice D 8, stavba 0805 Lovosice - Řehlovice, část D - most Dobkovičky" v rozsahu stavebních objektů "D 101 - trasa dálnice, D 208 - dálniční most přes údolí Dobkoviček a D 493 - dálniční systém SOS, DIS - kabelové prostupy přejezdů středního pásu" (dále jen "stavba") a stěžovatelem podaný rozklad proti tomuto rozhodnutí ministr dopravy rozhodnutím ze dne 15. 10. 2007 čj. 67/2007-510-RK/2 zamítl a rozhodnutí Ministerstva dopravy potvrdil.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2010 čj. 5 Ca 388/2007 - 226 zamítl jako nedůvodné žaloby (poté co je spojil ke společnému projednání), jež proti rozhodnutí správního orgánu (dále též i "žalovanému") stěžovatel spolu s dalším žalobcem (Společností ochránců životního prostředí, občanské sdružení) podal.

Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl.

K námitce, že se městský soud v otázce účastenství ve správním řízení odchýlil od právního názoru, jejž vyslovil v rozsudku sp. zn. 5 As 41/2009, Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovateli sice postavení účastníka stavebního řízení náleželo, jelikož se však městský soud i přes nesprávný právní názor ohledně stěžovatelova účastenství věcně vypořádal se všemi jím uplatněnými žalobními body, není důvod, aby pro toto pochybení bylo napadené rozhodnutí zrušeno.

Ohledně námitky nezákonnosti stanoviska EIA a vadám procesu, jenž předcházel jeho vydání, Nejvyšší správní soud především posoudil, zda je možno tuto námitku uplatnit i (resp. až) ve stavebním řízení, a ve shodě s městským soudem uzavřel, že ji bylo nutné uplatnit již v územním řízení, neboť stanovisko EIA je v prvé řadě podkladem pro územní řízení a otázka stanovení konkrétní trasy dálnice D 8 (které se námitka týká) byla předmětem právě takového řízení. Její posouzení ze strany správních orgánů mohlo být tudíž přezkoumáno pouze v souvislosti s žalobou proti územnímu rozhodnutí, již stěžovatel rovněž podal a v níž již shodné námitky též uplatnil. K vlastnímu rozsudku ze dne 20. 5. 2009, čj. 1 As 111/2008 - 363, jehož aplikace se stěžovatel domáhal, Nejvyšší správní soud dovodil, že se týkal toliko územního řízení, a v nyní projednávaném řízení nejsou odpovídající výhrady užitelné ("k souboru námitek stěžovatele týkajících se procesu SEA a stanoviska EIA, pokud se týkají výběru trasy dálnice D 8, nelze ve stavebním řízení přihlédnout"). Proto nemohlo být řízení před městským soudem ani stiženo vadou dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť nebyl-li tento žalobní bod relevantní pro stavební řízení a přezkoumávané správní rozhodnutí, nelze soudu vytýkat, že pominul "spisový materiál týkající se posouzení vlivů dopravní studie na životní prostředí (proces SEA)".

K rozhodnutí ministra životního prostředí, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o udělení výjimky dle § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 114/1992 Sb.) ze zákazu stanoveného v § 26 odst. 1 písm. f) tohoto zákona, které městský soud v nynějším řízení o žalobě proti stavebnímu povolení odmítl přezkoumat, Nejvyšší správní soud s podrobným zdůvodněním (též s odkazem na rozsudek č. j. 5 As 19/2006) uvedl, že i rozhodnutí o udělení výjimky, bylo podkladem územního řízení, a námitky proti němu byly uplatnitelné již zde. Rozhodnutí o udělení výjimky nebylo ani podkladem stavebního řízení, a tudíž se nelze (i z tohoto důvodu) domáhat jeho soudního přezkumu v rámci nyní projednávané žaloby proti stavebnímu povolení.

Co do námitky, že absentoval souhlas orgánu státní správy lesů s povolením stavby, k níž se městský soud vyjádřil tak, že souhlas dle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "lesní zákon") se uděluje jen k umístění stavby, nikoliv k povolení stavby, Nejvyšší správní soud dovodil, že tento souhlas má být osobou zúčastněnou na řízení doložen i ve stavebním řízení a má mít formu závazného stanoviska. Zde pak odkázal na obsah správního spisu, který obsahuje vyjádření Městského úřadu Lovosice, odboru životního prostředí ,,k PD Dálnice D8 - 0805: část D - most Dobkovičky", jehož obsahem je právě udělení souhlasu městského úřadu s povolením stavby v ochranném pásmu lesa, jež je plně použitelným a dostačujícím podkladem pro stavební řízení vedené i dle "nového" stavebního zákona; je tomu tak proto, že přechodná ustanovení relevantních právních předpisů (zde k zákonu č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění a k novému stavebnímu zákonu) tuto situaci neřešila. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že i přes zjevné formální nedostatky souhlasu, jež však nezpůsobují jeho nicotnost, je zjevné, že "souhlas byl vydán, má pozitivní podobu a neobsahuje žádné podmínky", a tudíž "stavební řízení není zatíženo vadou spočívající v absenci souhlasu dle § 14 odst. 2 lesního zákona".

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 2 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu vydaného v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť kasační soud neinterpretoval právo v souladu s čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice EIA.

Porušení svých práv stěžovatel spatřuje zejména v tom, že v řízení před správními soudy "završeném napadeným rozsudkem NSS" mu byla poskytnuta toliko formální a nikoli efektivní (reálná) soudní ochrana, jestliže "v kontextu dosavadního vývoje řízení o povolení stavby dálnice D8-0805, shrnutého v bodě 2. části I. této stížnosti, jeho účasti v těchto řízeních a jím uplatňované argumentace proti vedení této dálnice přes území CHKO České středohoří" byl "přístup NSS v rozporu s výše obecně nastíněným, ústavně zakotveným požadavkem reálné a efektivní soudní ochrany".

V podrobnostech vyjadřuje stěžovatel především nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že k námitkám proti postupu správních orgánů při posouzení vlivů stavby dálnice D8-0805 na životní prostředí a při výběru koridoru i varianty její trasy pro umístění této stavby nelze v rámci přezkumu žaloby proti stavebnímu povolení pro část dálnice D8 přihlédnout, neboť je bylo možné uplatnit pouze v rámci územního řízení, resp. jeho soudního přezkumu; s rozsáhlou argumentací stěžovatel tento názor kvalifikuje s ohledem na okolnosti věci za odporující článku 36 Listiny, jakož i výše identifikovaným mezinárodním závazkům, a současně jej má za nedostatečně zdůvodněný a zejména "přehnaně formalistický". Domnívá se proto, že v této věci bylo naopak povinností správních soudů zabývat se i v daném řízení stěžejními žalobními námitkami, jež uplatnil i v žalobě proti stavebnímu povolení pro stavbu části dálnice D8-0805.

Stěžovatel též nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, podle kterého výjimka podle § 43 zákona č. 114/1992 Sb. nebyla (na rozdíl od stanoviska EIA) podkladem pro stavební povolení pro stavbu dálnice a setrvává v přesvědčení, že byl oprávněn také v žalobě proti stavebnímu povolení pro stavbu "Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice - Řehlovice, část D - most Dobkovičky" se domáhat přezkumu rozhodnutí o výjimce ze zákazu stavět na území CHKO České středohoří nové dálnice. Tím, že mu soudy toto právo odepřely, zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na efektivní soudní ochranu, zaručeného čl. 36 Listiny, ve spojení s čl. 9 odst. 2 a 4 Aarhuské úmluvy.

Za vybočující z mezí ústavně konformního hodnocení citovaných podkladů, jakož i za překvapivý a nepředvídatelný pak považuje stěžovatel rovněž názor Nejvyššího správního soudu, týkající se souhlasu dle § 14 odst. 2 lesního zákona, o jehož "neexistenci nebylo mezi ním, žalovaným a městským soudem sporu", avšak na rozdíl od stěžovatele se městský soud domníval, že vydání souhlasu před vydáním stavebního povolení zákon nevyžaduje. Nejvyšší správní soud oproti tomu "jen ze skutečnosti, že toto vyjádření bylo vydáno až po pravomocném ukončení územního řízení, jeho existenci dovodil s tím, že se jedná o vyjádření vydané pro účely stavebního řízení". Podle stěžovatele soud v této otázce sice "zcela otevřeně opustil pozice přísného formalismu", avšak "nikoli ve prospěch ochrany veřejných subjektivních práv stěžovatele, ale ... způsobem, který v konečném důsledku umožnil obhájit procesní postup žalovaného".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07) Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem".

Ústavní soud taktéž opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu a vymezení předmětné materie (zde ohledně otázky povinnosti správních soudů zabývat se i v řízení o žalobě proti stavebnímu povolení pro stavbu části dálnice D8-0805 žalobními námitkami z nezákonnosti stanoviska EIA a vad procesu předcházejícího jeho vydání a otázky soudního přezkumu rozhodnutí o udělení výjimky dle § 43 zákona č. 114/1992 Sb.) v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 83/2011, vydaném v řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí ministra dopravy (ze dne 15. 10. 2007, čj. 65/2007-510-RK/2), jímž byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva dopravy (ze dne 21. 6. 2007, čj. 364/2007-910-IPK/6) ve věci stavebního povolení pro stavbu "Dálnice D 8, stavba 0805 Lovosice - Řehlovice, část C - most Opárno".

O této ústavní stížnosti Ústavní soud již dříve rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 3535/11 odmítl.

Ústavní soud v citovaném rozhodnutí především odmítl jako neopodstatněné tvrzení stěžovatele o porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny, jenž spojil s námitkou nezohlednění vad procesu posuzování vlivů koncepce a záměru na životní prostředí a soudního přezkumu rozhodnutí o povolení výjimky dle § 43 zákona č. 114/1992 Sb.; v odůvodnění především zdůraznil, že "již Městský soud v Praze vzal v úvahu jednotlivé stránky těchto námitek a poukázal na vztah mezi řízením územním a řízením stavebním. Sám Nejvyšší správní soud se s jednotlivými námitkami (a z nich plynoucími otázkami) vypořádal věcně, důsledně a s přehledem (včetně odkazů na poměrně obsáhlou judikaturu)", což "obstojí i z hlediska ústavnosti".

Argumentaci obou správních soudů k opakovaně stěžovatelem uplatněným námitkám pak Ústavní soud označil za "přiléhavou, jež se věcně opírá o intepretaci podústavního práva a o běžnou judikaturu", přičemž oba soudy "obsáhle a pregnantně zdůrazňovaly postupy a odlišnosti mezi územním řízením a stavebním řízením; na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelova argumentace týkající se některých podkladů (proces a stanoviska EIA a SEA) pro územní řízení a jejich vztahu ke stavebnímu řízení a k vydání stavebního povolení". Argumentaci stěžovatele měl zde Ústavní soud za "spektakulární", jež ústavněprávní rozměr postrádá, a naopak napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zn. 1 As 83/2011 zhodnotil jako "logické, jasné a přesvědčivé, nemající povahu svévole", a tudíž i "z hlediska ústavnosti plně přijatelné", pročež dospěl k závěru, že "ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo".

Řečené je významné potud, že se tyto závěry co rozhodných (shodných) námitek stěžovatele uplatní i v nyní projednávané věci; není totiž důvodu se od nich jakkoliv odchýlit.

Existence důvodu pro zásah Ústavního soudu nebyla shledána ani ve vztahu k namítanému závěru Nejvyššího správního soudu, jenž tento soud vyslovil ohledně souhlasu dle § 14 odst. 2 lesního zákona.

Aniž by se v této souvislosti uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního názoru o povaze sporného souhlasu orgánu státní správy lesů s povolením stavby, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Nejvyšší správní soud se s touto kasační námitkou stěžovatele v napadeném rozhodnutí adekvátně vypořádal, a hodnocení, k němuž se uchýlil na podkladě skutkových zjištění z rozhodného správního spisu (viz shora), nelze obsahově ani logicky ničeho vytknout; lze je zastávat a je obhajitelné, což je pro ústavněprávní přezkum určující.

Je tedy namístě shrnout, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.