III. ÚS 240/10
III.ÚS 240/10 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. F92050/2006 B7308, Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2008 č. j. 14 Cmo 506/2007-573 a Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009 č. j. 29 Cdo 818/2009-670, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2010, se navrhovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů. Činí tak, aniž by byla pro toto řízení zastoupena advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu") a aniž by její podání splňovalo formální a obsahové požadavky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§ 34, § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).

Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatelka v minulosti podala, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem (stejně jako formální a obsahové náležitosti návrhu), volí, ačkoli byla opakovaně poučena o této podmínce řízení, resp. o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. III. ÚS 387/09, II. ÚS 1373/09).

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelčiných věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelce vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Stěžovatelka ostatně doplnění ústavní stížnosti advokátem již v ní sama avizovala, do dnešního dne se však tak nestalo.

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelky advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem stěžovatelčin návrh bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.