III. ÚS 2397/12
III.ÚS 2397/12 ze dne 18. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 9 To 101/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a předchozích rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že proti stěžovateli usnesením příslušného policejního orgánu bylo zahájeno dne 13. 4. 2011 trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2011 č. j. 70 Nt 3561/2011-17 byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 tr. řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr. řádu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 9 To 219/2011 toto usnesení z podnětu stížnosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně zrušil a pod bodem I sám znovu rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Ústavní soud ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí usnesením sp. zn. III. ÚS 2382/11 ze dne 29. 12. 2011 odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Již předtím, usnesením ze dne 18. 7. 2011 sp. zn. 3 VZV 1/2011 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci konstatoval, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu s tím, že důvod vazby ve smyslu § 67 písm. b) tr. řádu zanikl.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 2012 č. j. 70 Nt 1908/2012-20 rozhodl o návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci na prodloužení vazby tak, že s poukazem na § 72 odst. 1 tr. řádu stěžovatele propustil z vazby na svobodu.

Ke stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se napadené usnesení zrušuje a podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. řádu.

Krajský soud v Brně usneseními ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 9 To 102/2012 a sp. zn. 9 To 104/2012 s poukazem na § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Brně a nově rozhodl tak, že podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky nepřijímá, resp. že podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se písemný slib obviněného (stěžovatele) nepřijímá a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se nabídka dohledu probačního úředníka nepřijímá. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2396/11 ze dne 1. 10. 2012 ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení je "naprosto nepřezkoumatelné", neboť Krajský soud v Brně namísto toho, aby "se konkrétně vypořádal s jednotlivými skutkovými zjištěními i právními závěry" Městského soudu v Brně, toliko převzal "stručně a téměř doslovně" části "stížnostní argumentace státního zástupce VSZ Olomouc". Dovozuje, že stížnostní soud pochybil tím, že vycházel ze skutkových zjištění "stojících v rozporu se skutečností", "hrubě zkreslujících skutečnost" nebo "bagatelizujících význam a rozhodnutí jiných soudů". Konstatování krajského soudu, že "v podstatě neustále v řadě let obviněný páchá soustavně tutéž trestnou činnost, kdy v období asi 9 let neustále krátí daň z přidané hodnoty", oponuje výhradami, že trestní věci projednávané Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci a Krajským soudem v Brně se týkají let 1999-2002, resp. 2009-2010, a v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem byl státním zástupcem zahrnut mezi "dalších cca 20 obžalovaných" jen "z opatrnosti", neboť jde o období, kdy již více než 1,5 roku nebyl statutárním zástupcem společnosti, s níž měla trestná činnost souviset.

Stěžovatel též polemizuje s konstatováním Krajského soudu v Brně, že "ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci již byl pravomocně odsouzen za tuto trestnou činnost a jen ryze z formálních důvodů byl tento rozsudek zrušen a celou věc od počátku přípravného řízení bylo třeba opakovat...". Uvádí, že "nebyl doposud pravomocně odsouzen ve zmíněné trestní věci", a připomíná, že Nevyšší soud na základě stížnosti pro porušení zákona zrušil rozsudkem ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 4 Tz 99/2009 usnesení o zahájení trestního stíhání z roku 2003 (a procesně navazující rozhodnutí, včetně rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 28 T 1/2006), a Krajský soud v Brně tento postup Nejvyššího soudu "bagatelizuje". Vyjádření Krajského soudu v Brně, podle něhož "k dosud nepravomocnému rozhodnutí přispěla zejména ta skutečnost, že spolupachatel je na útěku...", považuje stěžovatel za nesrozumitelné a irelevantní z hlediska důvodnosti svého vazebního stíhání.

Závěrem stěžovatel dává najevo, že již "nepolemizuje" se závěry obsaženými ve vazebních rozhodnutích, která Ústavní soud přezkoumal usneseními sp. zn. III. ÚS 2382/11 a II. ÚS 299/12, nicméně má za to, že k "prodloužení jeho vazby již nebyly dány důvody".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodující soud právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu § 67 písm. a) a c) tr. řádu pokládal za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. a) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však krajský soud přijaté závěry srozumitelně odůvodnil, a zakotvil v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.

Je současně přiléhavé připomenout, že - jak bylo výše řečeno - ústavnost vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud již prověřil, přičemž jeho ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu coby zjevně neopodstatněné usneseními sp. zn. III. ÚS 2382/11 ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 299/12 ze dne 3. 2. 2012 a sp. zn. I. ÚS 2396/12 ze dne 1. 10. 2012. Na tato rozhodnutí lze pak přiměřeně odkázat, přičemž se patří zdůraznit posledně jmenované usnesení, neboť vychází ze shodných věcných a časových souvislostí jako věc nyní projednávaná.

K jednotlivým námitkám stěžovatele stran obsahu usnesení Krajského soudu v Brně pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.

Krajský soud v Brně koncipoval své úvahy ve věcné souvislosti s trestnými činy, z jejichž spáchání je stěžovatel obviněn. Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce Ústavní soud (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004, N 48/33 SbNU 3) identifikoval s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných zločinů" podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku (resp. dříve "zvlášť závažných trestných činů" podle § 41 odst. 2 tr. zákona). Uvedené zákonné ustanovení přitom zvlášť závažné zločiny definuje coby úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Podle Ústavního soudu lze pak "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.

Přitom právě ze shora uvedeného vymezení trestných činů, z jejichž spáchání je stěžovatel obviněn a ke kterým trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí deset let [a které tak spadají do kategorie zvlášť závažných trestných činů podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku, viz stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku], a to ve spojení s konkrétními okolnostmi v napadeném usnesení uvedenými [tj. s faktem, že stěžovatel je obviněn z velmi závažné trestné činnosti, v níž pokračoval po delší dobu a způsobil jí škodu "v rozsahu zkrácení DPH v alternativách od 380 000 000 Kč do 437 000 000 Kč", resp. v dalších trestních věcech (projednávaných Krajským soudem v Ústí nad Labem a Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci) "v řádu 100 000 000 Kč na cizím majetku"], rozhodující soud (uvažující o hrozbě vysokého trestu ve smyslu uvedené definice) vyvodil i ústavně udržitelný závěr, že podmínky dle § 67 písm. a) tr. řádu byly naplněny.

Obviněný může oproti tomu namítat a prokazovat existenci skutečností, jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu eliminují a aplikaci odpovídajícího vazebního důvodu vylučují; obecným soudům však nelze vytýkat, že usoudily, že takové významné skutečnosti ("silné důvody") stěžovatel nedoložil, a ve prospěch udržitelnosti protichůdného úsudku nevede efektivní polemiku ani v ústavní stížnosti. Není důvod k vážné výhradě (natožpak v rovině ústavněprávní), pakliže obecný soud jeho související argumentaci za relevantní nepovažuje.

Pokud tedy Ústavní soud ve své judikatuře výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem interpretuje ve smyslu individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k osobě stěžovatele, pak usuzuje, že tomuto požadavku v dané věci Krajský soud v Brně přiměřeně dostál. Jeho argumentací - ve spojení s vymezením skutkové podstaty trestných činů, jichž se měl stěžovatel dopustit - je tak možné považovat za odůvodněné naplnění podmínky "hrozby vysokého trestu", aniž by šlo jen o takovou hrozbu "typovou", která sama o sobě (bez dalšího) pro naplnění citovaného vazebního důvodu naopak postačující není.

Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 2382/11 ze dne 29. 12. 2011 z hlediska ústavněprávních garancí akceptoval, aby předstižný vazební důvod byl shledán v případech, kdy bylo proti téže osobě zahájeno již několikáté dosud neskončené trestní stíhání pro obdobné skutky. Zásadu presumpce neviny nelze vykládat tak, že by důvodná podezření vznesená v jiných trestních věcech byla pro posouzení nezbytnosti zajištění osoby obviněného za všech okolností zcela irelevantní. Takto restriktivním výkladem by institut vazby předstižné do značné míry pozbyl smyslu jako prostředek ochrany důležitých veřejných zájmů před bezprostředním nebezpečím ze strany osob, u nichž je právě na základě již probíhajících trestních řízení důvodný předpoklad se domnívat, že trestnou činnost páchají soustavně. Uvedený výklad by prakticky znemožnil reagovat předstižnou vazbou na postupná odhalení rozsáhlejší a opakované trestné činnosti téhož obviněného, jež není projednávána ve společném řízení (případy tzv. subjektivní souvislosti). Skutečnost, že obviněný zřejmě pokračoval v páchání závažné trestné činnosti i poté, co již proti němu byla dlouhodobě vedena jiná trestní řízení pro obdobnou trestnou činnost, představuje zároveň dostatečný důvod pro to, aby obecný soud shledal vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným zajišťovacím opatřením typu peněžité záruky či písemného slibu.

Stěžovatelovy námitky, že se podle orgánů činných v trestním řízení inkriminovaných skutků dopustil v letech 1999-2002 a 2009-2010, resp. že další údajná trestná činnost měla být uskutečňována mimo období jeho působení ve vedení konkretizované obchodní společnosti, byly Ústavnímu soudu známy již v rámci řízení vedeného pod sp. zn. III. ÚS 2382/11. Zde Ústavní soud z určujících ústavněprávních hledisek přisvědčil obavě z jisté gradace a rozšiřování útoků proti chráněným zájmům, které by ze strany stěžovatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohly hrozit, a připomenul též, že se měl účastnit organizované trestné činnosti širšího okruhu osob a jako jednatel společnosti NABEOL, s. r. o., kde měl v případě daňových úniků sehrát významnou, ne-li vedoucí úlohu. Stěžovatelem opětovně uváděné výhrady tudíž potenciál k založení odlišného právního posouzení ústavní stížnosti nynější postrádají.

Nic zásadního nelze ve stěžovatelem sledovaném směru vytěžit ani z mylného konstatování Krajského soudu v Brně, že byl v rámci řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 28 T 1/2008 odsouzen "pravomocně". Určující je, že Krajský soud v Brně nepřehlédl následný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 4 Tz 99/2009, který ve shodě s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2382/11 ze dne 29. 12. 2011 interpretoval tak, že kasační výrok označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházel z pochybení ve své podstatě procesního a nikoli skutkového rázu (nedostatečně popsaná skutková stránka stíhaného trestného činu ve specifikovaných usneseních).

Sdělení, že spoluobviněný "je na útěku", Krajský soud v Brně formuloval očividně jen k vymezení procesního kontextu; obdobně soud učinil, pakliže poukázal na rozsah spisového materiálu (téměř 40 000 stran).

Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. Lze však v dané věci vycházet z toho, že obecné soudy si jsou toho vědomy, resp. v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.