III. ÚS 2391/09
III.ÚS 2391/09 ze dne 27. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2009, č. j. 1 To 141/2009-343, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, č. j. Nt 433/2009-298b, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesením označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i z procesního spisu, se podává, že Městský soud v Praze shora zmiňovaným usnesením ze dne 21. 7. 2009, č. j. Nt 433/2009-298b, rozhodl tak, že se stěžovatel na základě evropského zatýkacího rozkazu soudce kasačního soudu Tribunale Penale di Roma dne 18. 5. 2009, pod č. j. PROC.53517/07 P.M.R.G.G.I.P.22410/08, ve znění doplnění téhož orgánu doručeného 30. 6. 2009, předává k trestnímu stíhání do Itálie pro trestný čin zločinného spolčení dle příslušných ustanovení trestního zákona Itálie.

(Uvedeného trestného činu se stěžovatel měl dopustit v době od února 2008 do února 2009 jako člen zločinného spolčení společně s L. L., G. P., G. V., D. R., S. L., L. G., L. R., L. M., které bylo založeno za účelem dopravy zboží přes pozemní hranice a celní prostory s cílem spáchat více trestných činů přechovávání odcizeného zboží, falšování, dovozu a obchodu s výrobky s falšovanými známkami, pašování a vydávám faktur a dalších dokumentů pro neexistující operace s tím, že měli rozdělené úlohy, a to tak, že: - R. K. byl v kontaktu s čínsko-vietnamskou větví, pověřenou objednávat zboží přímo v Číně a Vietnamu, měl skladovat zboží dočasně v Římě a poté jej distribuovat po příchodu do ČR, - R. K. měl společně s L. R., L. M. a L. G. falšovat doprovodné dokumenty nezbytné pro vstup zboží do Evropské unie a zprostředkovávat vztahy mezi Vietnamci a Kalábrijci, - L. L., P. G., G. V. měli financovat a podporovat tento plán, G. V. v rámci své funkce administrátora společnosti M.C.S. Mediterranean Container, Shipping měl pomáhat proclení falšovaného zboží, D. R. a S. L. byli prostředníky s českou větví zločinného spolčení, zejména s L. M., M. C. měl poskytnout dokumentační podporu, A. G. měl zaručovat finanční spolehlivost České větve u G. V. a podporovat úlohu L. M. jako prostředníka.)

Předání bylo podle § 411 odst. 7 tr. řádu podmíněno tím, že stěžovatel bude vrácen k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy do České republiky, pokud mu bude uložen takový druh trestu nebo ochranného opatření a po vynesení rozsudku cizozemského soudu nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě (v Itálii).

Rovněž napadeným usnesením ze dne 20. 8. 2009, č. j. 1 To 141/2009-343, Vrchní soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelovu stížnost zamítl jako nedůvodnou.

V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:

1/ Předávací řízení je v důsledku jeho vadného zahájení nezákonné; stěžovatel dovozuje, že listiny, na základě kterých byl zadržen, "byly nedostačující, obsahovaly zcela nesprávné údaje o EZR a skutek byl uveden buď vyloženě nesprávně, nebo natolik neurčitě, že nemohl a neměl být legálním podkladem pro zahájení předávacího řízení a navazující úkony". Namítá dále, že zadržení vycházelo "ze zcela nesprávné informace" Národní centrály SIRENE (procesní spis, č.1. 6), že na něj "byl vydán evropský zatýkací rozkaz Ministerstvem spravedlnosti Itálie č. j. 5351/07 PM-22410/88 RG GIP ze dne 27. 4. 2009", podle kterého se měl "dopustit účasti na zločinném spolčení" tím, že ve "spolupachatelství s jinými osobami padělal doklady, konkrétně povolení k pobytu nutné pro vstup cizinců do zemí Evropské unie, a rovněž působil jako prostředník mezi osobami vietnamské a italské státní příslušnosti". Stěžovatel oponuje, že tento evropský zatýkací rozkaz vydán nebyl a uvedený skutek není totožný s tím, který byl vymezen v evropském zatýkacím rozkazu pozdějším, přičemž ani nevykazuje "znaky zločinného spolčení". Vyslovuje se, že tyto jeho námitky obecné soudy poukazem na "záznam v SIS" (odkazující na "správný EZR" a "skutek specifikovaný odlišně"), kterého se údajně dovolává již protokol o zadržení stěžovatele, bagatelizují. Podle stěžovatele však správné údaje nejsou uvedeny ani v tomto záznamu (procesní spis, č.l. 10). Protokol o zadržení, uvádí stěžovatel, odkazuje "na EZR ze dne 25. 5. 2009, tedy nikoli na EZR, který byl posléze do ČR zaslán", a popis skutku v něm obsažený je "naprosto neurčitý a časově vůbec blíže neurčený". Stěžovatel vyslovuje podezření, že protokol byl do spisu "zařazen dodatečně", což má být zřejmé z referátu soudce Mgr. K. ze dne 3. 7. 2009, kterým "dává pokyn k jeho žurnalizaci", a "rovněž z toho, že lze těžko předpokládat, že by jej JUDr. S., který rozhodoval o vzetí do předběžné vazby, přehlédl".

2/ Návrh na předání učiněný státní zástupkyní a rozhodnutí soudů modifikují EZR vydaný orgánem jiného státu, což je podle stěžovatele nepřípustné. Stěžovatel vytýká, že návrh státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 6. 2009 na jeho předání na základě evropského zatýkacího rozkazu soudce kasačního soudu Tribunale Penale di Roma dne 18. 5. 2009, pod č.j. PROC.53517/07 P.M.R.G.G.I.P.22410/08, je odůvodněn "odlišným skutkem, než jaký byl uveden v evropském zatýkacím rozkazu", a "opomíjí skutečnost, že měl být spáchán i na území ČR". Posléze státní zástupkyně dne 2. 7. 2009 návrh doplnila v intencích obvinění stěžovatele a z takto "modifikovaného skutku" obecné soudy vycházely. Stěžovatel proklamuje, že se návrh nepřípustně (též v rozporu s § 26 odst. 2 a 4 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 24. 8. 2007, č.j. 66/2004-MO-J/155) "odchyluje od skutku tak, jak je uveden v EZR". "Skutek" obsažený v evropském zatýkacím rozkazu není pro své "nedostatečně určité vyjádření", které údajně uznalo i městské státní zastupitelství (procesní spis, č.l. 63 a 64), ani "skutkem v trestněprávním slova smyslu".

3/ "Soudy obou stupňů zcela rezignovaly na ochranu ústavně zaručených základních lidských práv občana ČR tím, že použití ustanovení § 377 tr. řádu shledaly výjimečným"; obecným soudům konkrétně stěžovatel vytýká, že 1. se zabývaly "otázkou možnosti trestního stíhání na území ČR toliko formálně", ačkoli v jeho věci "by byla Itálie toliko místem průvozu a možná dočasného skladování" (údajného pašovaného zboží) a "vydání českého občana k trestnímu stíhání do jiného státu za trestný čin spáchaný i na území ČR by mělo být spíše výjimkou". 2. zavdaly příčinu jeho obavě o život kvůli "případnému pobytu v italské věznici", jelikož "je podezření na účast kalábrijské mafie na celé věci" a jeho "bezbrannost" "umocňuje" neznalost italského jazyka. Poukazuje též na svůj "vysoký krevní tlak". 3. v průběhu pobytu v italském vězení "nelze předpokládat" zajištění práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. 4. "právo na stíhání pouze ze zákonných důvodů a na základě zákona" bylo porušeno použitím odposlechů, které byly "pořízeny v jiné trestní věci, v níž nebylo zjištěno spáchání trestného činu" a neměly být "vůbec italským orgánům poskytnuty". 5. právo na důstojnost, čest a dobrou pověst stěžovatele bylo porušeno tím, že "materiál Městského soudu v Římě" obsaženými formulacemi porušuje presumpci neviny a státní zástupkyně v předběžném šetření "neučinila ani pokus o upřesnění těchto dokladů, eventuálně o zaslání jejich kopií, aby se k nim mohl vyjádřit". 6. právo nebýt nucen k opuštění své vlasti není respektováno v důsledku "tristní chyby implementace" rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ..., když zůstala opomenuta "ustanovení upravující možnost odmítnutí předání pro skutek, který byl spáchán na území ČR (čl. 4 odst. 7)." 7. právo na soudní ochranu a spravedlivý proces nebude zaručeno, jelikož obhájce v Itálii "dodnes nemá přehled o celém spise", a jeho "samostatná obhajovací práva jsou eliminována zcela" a zatímco trestní řízení "by se konalo v Itálii", "veškeré důkazy" obhajoby "se nacházejí na území České republiky". 8. právo na zákonného soudce je vyloučeno, pakliže bude souzen na území Itálie, a nikoli České republiky. 9. zásadě presumpce neviny odporuje též "institut obligatorní předávací vazby bez ohledu na skutečnost, že důvodné podezření bude zcela absentovat".

4/ "Byla potlačena zásada veřejnosti a právo občana na to, být informován o stavu své věci, na míru zcela nepřípustnou pro demokratický stát." Neveřejné zasedání Vrchního soudu v Praze se mělo konat dne 20. 8. 2009, zůstalo však "dokonale utajeno, když nebylo (řádně) zaznamenáno ani v databázi InfoSoud ani o něm nebyla informována trestní kancelář". Se zřetelem k významu rozhodnutí mělo být rozhodováno ve veřejném zasedání.

5/ Vrchní soud v Praze nedostál své povinnosti věc řádně přezkoumat a jeho rozhodnutí "je účelové, formalistické a obsahuje tolik rozporných tvrzení, že se jeví aktem libovůle a nikoli aktem spravedlnosti." Z "článku 12" výše označeného rámcového rozhodnutí podle stěžovatele vyplývá "legitimita požadavku předávané osoby na zkoumání toho, zda právě v jejím případě nehrozí nebezpečí, že budou porušena ústavní práva včetně práva na spravedlivý proces", avšak obecné soudy se s poukazem na jeho posouzení až v rámci "rozhodování o vině" odmítly zabývat "materiálem Městského soudu v Římě ze dne 27. 4. 2009 (založen ve spise na č.1. 123 - 169)", kterým obhajoba "chtěla prokázat, že podezření jsou budována na naprosto nedostatečných podkladech".

6/ Soudy obou stupňů se nevypořádaly s otázkou splnění "podmínky vzájemnosti", ačkoli "čl. 26 italské ústavy ... umožňuje vydání italských občanů pouze na základě mezinárodních smluv".

7/ K "odložení" jiné stěžovatelovy trestní věci prý došlo proto, aby se "účelově odklidila překážka", která "by mohla za určitých okolností bránit předání", a v řízení nejsou ani "řádně doručována rozhodnutí". Výše popsaná praxe kontrastuje s "řízením v případě stěžovatelova společníka ve firmě a osoby, proti které byla v Itálii vznesena stejně závažná obvinění a o jejíž předání bylo rovněž požádáno, pana L. R., ve kterém postupuje Krajské státní zastupitelství v Praze zcela odlišně, když nebyl ani podán návrh na předběžnou vazbu, do dnešního dne nebyl podán u soudu návrh na předání a státní zástupkyně pečlivě a zodpovědně provádí potřebná šetření, která byla využita paradoxně státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze ve stěžovatelově věci, když sama žádné šetření neprovedla".

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že neveřejné zasedání bylo se zřetelem k "velmi podrobnému odůvodnění stížnosti" adekvátní a jeho nařízení "faktickým svoláním členů senátu" je "běžné" a s nesprávností údaje v aplikaci InfoSoud se nespojují žádné procesní důsledky. Uvedl, že v důsledku "krátké lhůty" zakotvené v ustanovení § 416 odst. 5 tr. řádu "v naprosté většině případů je opis písemného vyhotovení rozhodnutí Vrchního soudu jako soudu stížnostního doručen předané osobě až po jejím faktickém předání". Dále se vyslovil, že z § 409 odst. 3 tr. řádu vyplývá předpoklad, že evropský zatýkací rozkaz bude doručen až v průběhu předběžného šetření, a podle § 410 tr. řádu ve spojení s § 395 a § 396 téhož předpisu je třeba, aby evropský zatýkací rozkaz byl zaslán vyžadujícím státem ve lhůtě 40 dnů ode dne vzetí vyžádané osoby do předběžné vazby. Posléze vrchní soud zdůraznil, že vycházel z rozhodovacích důvodů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 66/04.

V replice podané k tomuto vyjádření stěžovatel na dříve projevených názorech setrval. Vyslovil též přesvědčení, že "samotný postoj vrchního soudu, který odmítl v extradičním řízení jakýkoli přezkum zákonnosti předání odposlechů, je porušením práva na spravedlivý proces". Soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nerespektoval ustanovení trestního řádu, jež přikazují vydaná rozhodnutí náležitě odůvodnit, a odporuje též nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06. Dovozuje, že ačkoli při "vyřizování jakékoli právní pomoci musí být dodrženy zákonné předpisy dožádaného státu", odposlechy a záznamy telekomunikačního zařízení "nebyly pro italské orgány pořízeny na základě dožádání ani nedošlo k převzetí trestní věci", což odporuje § 88 odst. 6 tr. řádu; uplatnitelnost těchto námitek v předávacím řízení spojuje též s výsledkem řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2192/09. Italské orgány též nevyvinuly dostatečnou procesní aktivitu, pokud evropský zatýkací rozkaz "nedoplnily přesvědčivým způsobem ... tak, aby bylo jasné, že byl vydán skutečně důvodně". Vyjádření vrchního soudu vytkl, že bagatelizuje význam řádné evidence v systému InfoSoud a ISVKS; o svolání senátu měl být učiněn alespoň záznam ve spise. Vyjádřil také nesouhlas s názorem, že k doručení rozhodnutí o předání dochází "až po jejich předání" (vydávané osobě) standardně. Ústavní stížností napadená rozhodnutí opět podrobil kritice z "formalismu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o předání z České republiky do jiného členského státu, jmenovitě rozhodování podle § 408 a násl. tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.

Ad 1/ Z okolnosti, že ve spise jsou založeny listiny, v nichž je nesprávně označen evropský zatýkací rozkaz, nelze vyvodit nic, co by zásadně problematizovalo v předávacím řízení vydaná rozhodnutí, jelikož ta vycházejí z později upřesněných údajů; ústavněprávně udržitelné je i hledisko vrchního soudu zdůrazňující, že evropský zatýkací rozkaz může být České republice doručen až ve lhůtě podle § 410 tr. řádu ve spojení s § 396 odst. 3 téhož předpisu.

Ad 2/ Z hlediska námitky týkající se doplnění návrhu na předání je podstatné, že stěžovateli nebyl omezen prostor pro uplatnění skutkové a právní argumentace. Pakliže odkazuje na pochybnosti orgánů činných v trestním řízení ohledně splnění "obsahových a formálních náležitostí" evropského zatýkacího rozkazu, nelze přehlédnout, že doplňující návrh Městského státního zastupitelství v Praze této oponentuře - s použitím listinných materiálů zaslaných Ministerstvem spravedlnosti Italské republiky - čelil.

Ad 3/ Ke třetí skupině námitek se patří konstatovat, že zejména body 1, 3, 6, 8 a 9 nepředstavují kritiku výkladového excesu, nýbrž dovozuje se jimi, že stěžovateli hrozí předání k trestnímu řízení do státu, kde standardy trestního řízení nesplňují požadavky kladené na trestní řízení českým ústavním pořádkem. Obdobnou argumentaci však se zřetelem k lidskoprávním standardům členských států Evropské unie Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, č. 434/2006 Sb. N 93/41 SbNU 195, odst. 85 a násl. shledal věcně neudržitelnou.

K výtkám pod body 2, 5 a 7, kterými se naznačuje, že ze strany orgánů veřejné moci Italské republiky dochází k porušování jeho základních práv nebo svobod nebo tento zásah bezprostředně hrozí, lze uvést, že výše podaný poukaz na ústavněprávní ochranu poskytovanou členskými státy Evropské unie nevylučuje, že k zásahu v rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, dojít může; vychází však z opodstatněného předpokladu, že stěžovateli zůstávají k dispozici procesní nástroje sloužící k odstranění jeho následků. Je tedy na stěžovateli, aby předmětné námitky uplatňoval procesními postupy podle dispozic práva Italské republiky, resp. evropského práva.

Námitka pod bodem 4 (rozvinutá v replice k vyjádření vrchního soudu) týkající se předání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu tím, že je obsažena v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o předání, se nepřípustností již nevyznačuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2192/09), ve sledovaných souvislostech však z věcného hlediska neobstojí. Trestní řád neumožňuje zamítnout předání na základě evropského zatýkacího rozkazu s poukazem na (možnou) neúčinnost některého z důkazů, ze kterých evropský zatýkací rozkaz vycházel.

Ad 4/ V souvislosti s těmito námitkami stojí za zaznamenání, že stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesené požadavky na "veřejné zasedání" vrchního soudu jsou formulovány jen všeobecně, aniž by samy byly způsobilé přesvědčivě doložit způsobilost mít jakýkoliv průmět do výsledku řízení; v kontextu ústavněprávního přezkumu není nevýznamné, že stěžovatel nenaznačil, jaké rozhodné skutečnosti v případě realizovaného veřejného zasedání stížnostního soudu by zde mohl uvést, resp. jaké důkazy k doložení svých tvrzení (vyvrácení obsahu odůvodnění usnesení městského soudu) by mohl navrhnout. Rozhodnutí městského soudu přitom veřejná zasedání předcházela (dne 16. a 21. 7. 2009) a do stížnosti proti jeho usnesení požadavek na další veřejné zasedání stěžovatel nezahrnul (procesní spis, č.l. 270-275, 291-298, 318-330).

Ústavní soud nemá důvodu pochybovat o informaci obsažené ve vyjádření vrchního soudu, že odlišné datování neveřejného zasedání v aplikaci InfoSoud (dostupné, jak se na předmětných webových stránkách zřetelně upozorňuje, v rámci zkušebního provozu) bylo jen administrativní chybou.

Ad 5/ Ohledně poukazu na bod 12 preambule ("článek 12") rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, lze připomenout vztah ústavního práva České republiky k právu Evropské unie, kterým se Ústavní soud (zde v souvislosti s komunitárním právem) zabýval též v nálezu ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04, 154/2006 Sb., N 50/40 SbNU 443, a nálezu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05, 57/2007 Sb.

Toto ustanovení evropského zatýkacího rozkazu bylo též reflektováno Ústavním soudem v nálezu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, č. 434/2006 Sb. N 93/41 SbNU 195, odst. 91.

Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnost "materiálů Městského soudu v Římě" (v širších souvislostech srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03); k mezím přezkumu evropského zatýkacího rozkazu lze v rozhodných souvislostech odkázat na § 411 odst. 6 tr. řádu upravující možnost zamítnutí předání vyžádané osoby.

Ad 6/ Ohledně otázky čl. 26 odst. 1 Ústavy Italské republiky ve spojení s § 403 odst. 2 tr. řádu lze poukázat na § 9 odst. 6 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 24. srpna 2007, č.j. 66/2004-MO-J/155, uveřejněné pod č. 25/2007 Sbírky instrukcí a Sdělení Ministerstva spravedlnosti, o postupu soudů ve styku s členskými státy EU ve věcech trestních, která nabyla účinnosti 1.9.2007, respektive zákon č. 69/2005, kterým bylo do italského právního řádu rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy transponováno (srov. Impala, F.: The European Arrest Warrant in the Italian legal system between mutual recognition and mutual fear within the European area of Freedom, Security and Justice, in Utrecht Law Review, 2005, s. 56 a násl.).

Ad 7/ Výtku, že došlo k "účelovému odklizení překážky", stěžovatel vznáší coby pouhou spekulaci, bez adekvátní konkretizace důvodů, na jejichž základě by bylo možné dovozovat, že k takto motivovanému postupu orgánu činných v trestním řízení vskutku došlo a že tato (jen hypotetická) okolnost mohla mít objektivně průmět do obsahu obecnými soudy vydaných rozhodnutí.

Se stěžovatelovými výhradami ohledně doručování usnesení stížnostního soudu se Ústavní soud vypořádal již v usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2279/09.

Bez významu pro ústavněprávní posouzení napadených rozhodnutí je rovněž námitka, jejímž prostřednictvím stěžovatel upozorňuje na odlišný průběh řízení o návrhu na předání Ing. L. R., ačkoli podle jeho názoru je jeho věc s ním srovnatelná. I kdyby tomu tak bylo, nejde o okolnost podstatnou, byť - samozřejmě - je jednota rozhodovací praxe obecných soudů žádoucí, a jistými procedurálními mechanizmy i sledovanou, hodnotou. Rozhodující však je, že dovolávat se čl. 4 odst. 3 Listiny se v těchto souvislostech není myslitelné; toto ustanovení obsahuje principiálně apel zákonodárci při formulování "zákonných omezení základních práv a svobod", a pro přímé užití při aplikaci práva (při rozhodování obecných soudů) k dispozici není.

Je namístě tudíž shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2009

Jan Musil předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.