III. ÚS 2389/12
III.ÚS 2389/12 ze dne 17. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti S. K., zastoupené Mgr. Evou Oncirkovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 19, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 9 C 340/2010-230 ze dne 26. října 2011 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 41/2012-283 ze dne 8. března 2012, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníků řízení, a L. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 25. června 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v tom, že obecné soudy v řízení o výživné manželky nedostatečně přihlédly ke všem skutečnostem uváděným stěžovatelkou a k jí navrhovaným důkazům, nezabývaly se jimi a při rozhodování se s nimi ani nevypořádaly. Zdůraznila, že jen samo podání nazvané stěžovatelkou "Důkazní návrhy a závěrečný návrh" obsahovalo 3 strany důkazních návrhů a soud prvního stupně se s nimi vypořádal na necelých dvou stranách odůvodnění; podobně stroze si počínal i odvolací soud. Poukázala dále, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť soudy neuvedly, na základně jakého zjištění rozhodly, co bylo důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatelky, přičemž odůvodnění rozhodnutí považuje stěžovatelka za zcela obecná, nekonkrétní a soud prvního stupně se nikterak nevypořádal s jejími tvrzeními a důkazními návrhy. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.

3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatelka k návrhu připojila.

4. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

5. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.

6. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karlových Varech se zabýval žalobou stěžovatelky, jež se domáhala zaplacení částky 125 000 Kč na výživném s tvrzením, že její příjmy byly podstatně nižší než příjmy jejího manžela, který jí na výživu ničím nepřispíval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynulo, že soud provedl dokazování v rozsahu nutném pro zjištění skutkového stavu, o němž nebyly důvodné pochybnosti. Zhodnotil, že běžné příjmy a výhody, které účastníci sporu požívali, vytvářely jejich životní úroveň v míře, kterou bylo nutné pro oba účastníky považovat za zhruba stejnou, a pro stanovení výživného ve prospěch stěžovatelky nebyl dán důvod. Stran dalších důkazních návrhů stěžovatelky uvedl, že z tohoto hlediska se nejeví potřebné provádět v řízení další dokazování, neboť již provedené důkazy osvědčily uvedený stav, který shledal soud rozhodným, přičemž z něj vycházel. Proto žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Plzni přes stěžovatelkou podané odvolání rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. V odůvodnění rozvedl, že soud prvního stupně ve věci provedl velké množství důkazů a správně v odůvodnění rozsudku zmínil pouze ty, které byly rozhodné pro posouzení nároku stěžovatelky. Dle odvolacího soudu nalézací soud též správně zdůvodnil, proč další žalobkyní navržené důkazy již neprováděl. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním nalézacího soudu, že v rozhodném období byla hmotná a kulturní úroveň obou účastníků řízení zásadně stejná. Uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně shledal věcně správným, a proto jej potvrdil.

7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelčiným návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Stěžovatelka se mýlí, očekává-li, že obecné soudy jsou povinny provádět všechny důkazy, které na podporu svých tvrzení navrhne. Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně důkazních návrhů) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Obecné soudy však uvedeným příkazům dostály, neboť z provedených důkazů zjistily skutkový stav v míře potřebné pro spravedlivé rozhodnutí, přičemž další provádění důkazů by na uvedeném závěru nic zásadního nezměnilo; ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelka netvrdila, že by provedené důkazy svědčily o jiných závěrech, než jaké z nich dovodily obecné soudy. Stejně tak neuvedla, provedením kterých konkrétních důkazů by byl vyvrácen závěr o skutkovém stavu, jak jej učinily obecné soudy za podmínky, že tyto návrhy učinila v souladu s občanským soudním řádem. I přes to ale ústavní stížnost neslouží k tomu, aby Ústavní soud nově zjišťoval skutkový stav; pochybení obecných soudů by muselo být evidentní a svým způsobem extrémní. Tomu ale textace ústavní stížnosti nesvědčí; ta je naopak pojata ve stylu "všeobecné lamentace".

10. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, tudíž ani za další odvolací instanci. Stěžovatelka ve svém návrhu de facto žádá přehodnocení zjištěného skutkového stavu, čímž staví Ústavní soud do role, jež mu z hlediska ústavního vymezení jeho kompetencí nepřísluší.

III.

11. Protože se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by obecné soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces, a Ústavní soud sám jiné porušení ústavního pořádku neshledal, nezbylo než aby, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2012

Jiří Mucha v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.