III. ÚS 2384/12
III.ÚS 2384/12 ze dne 31. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012 č. j. 3 Tdo 116/2012-17, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. 10. 2011 č. j. 13 To 382/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 1 T 180/2010, uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za tento přečin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy přijaly závěr o jeho příčetnosti jen na základě svých laických úvah, ačkoli jde o otázku vyžadující odborné posouzení dle § 105 a násl. tr. řádu (znaleckým posudkem). Soudní rozhodnutí sice citují znalecký posudek MUDr. J. V., soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyhotovený v související věci vedené Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 39/2011 (trestní stíhání nstržm. J. M. pro těžké ublížení na zdraví stěžovatele), jde však o posudek s odlišným zaměřením, a tudíž s jinak formulovanými otázkami, než by bylo třeba klást v dané věci, v důsledku čehož jej nelze považovat za plnohodnotný důkaz o jeho příčetnosti či nepříčetnosti. Dále stěžovatel připomíná, že k posouzení vlivu cukrovky na jeho chování byla přibrána v této věci znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví interního lékařství a diabetologie, MUDr. J. V., která podávala znalecký posudek též ve zmiňované související věci, přičemž se z něj prokázalo, že je osobou se zdravotními problémy.

Stěžovatel rovněž uvádí, že policisté, kteří jej nalezli poté, co při odchodu z restaurace na mostě zkolaboval a usnul, postupovali mimo svá zákonná oprávnění a vyvolali celý další průběh událostí, neboť bez zřetele k dalším okolnostem (jeho potrhané oblečení, viditelné poranění, jež mohlo být následkem dopravní nehody či přepadení) pouze zběžně zkontrolovali, jestli dýchá, a vyzvali jej k předložení občanského průkazu. V rámci řízení nebyl přibrán znalec, který by vypracoval posudek ohledně mechanismu vzniku jeho zranění. Ve věci vedené Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 39/2011 přitom soudní znalec MUDr. P. L. konstatoval, že poranění mohla vzniknout tak, jak stěžovatel ve své výpovědi popsal (tj. když ležel na chodníku). Soudy též neprovedly dokazování výpovědí svědkyně P. S., která policejní hlídku přivolala; obsah jí podaného vysvětlení přitom koliduje s výpověďmi policistů, resp. jimi vyhotovenými úředními záznamy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů.

Vycházely z výpovědí zasahujících policistů L. (poškozeného), M. a S., z výpovědi svědka H., listinných důkazů (prokazujících alkohol v krvi stěžovatele), lékařských zpráv, výslechu znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví interní lékařství a diabetologie MUDr. V., zvukového záznamu oznamovatelky P. S. a obsahu skutkově souvisejícího spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 22 T 39/2011. Soudy udržitelně zdůvodnily, proč duševní stav stěžovatele již zkoumat není nutné, když o jeho příčetnosti nebylo pochyb na základě svědeckých výpovědí v kontextu se znaleckými posudky MUDr. V. a MUDr. V., vypracovanými v rámci výše specifikovaného řízení, které vycházelo z věcně souvisejícího skutkového základu, a otázka vzniku zranění stěžovatele je podřaditelná předmětu řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 39/2011. Obecným soudům též nelze efektivně vytýkat, jestliže považovaly za přiměřený postup policistů, kteří zkontrolovali, zda stěžovatel dýchá a má zjistitelný tep a následně jej vyzvali k předložení občanského průkazu.

Přijaté skutkové závěry v těchto důkazech mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.