III. ÚS 238/05
III.ÚS 238/05 ze dne 9. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 238/05

Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem v Praze 4, Voráčovská 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 7 Tdo 114/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 12. května 2005 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 7 Tdo 114/2005, jakož i jemu předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, s tím, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 7/2003, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem městského soudu spolu s obžalovanými X. V. a J. Š. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále pak mu byl uložen trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a to mobilního telefonu Siemens A 35 bez SIM karty, mobilního telefonu Nokia 6510 a SIM karty, jež jsou blíže specifikovány ve výroku tohoto rozhodnutí, a trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 5 let podle § 57a odst. 1 trestního zákona. Všem obviněným byl pak podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona uložen trest propadnutí věci, a to 14.906,9 g omamné látky "heroin", 10.847,3 g prekurzoru "efedrin" a 4 ks použitých dřevěných hranolů. Podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního zákona byly zabrány 4 ks dřevěných hranolů vydaných P. Š. a osobní motorové vozidlo Mercedes Benz 320 majitele Ing. V. K.

K odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze i všech obviněných byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), d), e) trestního řádu zrušen a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto, že stěžovatel a další obvinění jsou vinni trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, přičemž stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou; kromě toho mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona uložen trest propadnutí věci - mobilního telefonu Siemens a Nokia a SIM karty, jež jsou blíže specifikovány ve výroku tohoto rozhodnutí. Podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního zákona bylo rozhodnuto o tom, že se zabírají výše zmíněné omamné látky, jakož i 4 ks použitých dřevěných hranolů a 4 ks dřevěných hranolů vydaných P. Š. V části týkající se zabrání motorového vozidla Mercedes Benz E 320 byla podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrácena soudu prvního stupně. Uvedeného trestného činu se obvinění dle vrchního soudu dopustili ve stručnosti tak, že v době od 7. 5. 2002 do 10. 5. 2002 dovezli z Turecka do ČR 30 ks balíčků hnědého prášku obsahujícího heroin a 22 ks balíčků bílého prášku obsahujícího efedrin - látek uvedených v příloze č. 3 a č. 9 zákona č. 167/1998 Sb.; jejich společné jednání spočívalo v tom, že stěžovatel prostřednictvím obžalovaného J. Š, který koordinoval činnost obžalovaného X. V. v Turecku a současně stěžovatele v ČR, zajistil výrobu dutých dřevěných hranolů, do nichž X. V. vložil či nechal vložit v Istanbulu 52 balíčků uvedených látek a za pomoci stěžovatelem objednaných pracovníků odtahové služby majitele V. Z. dne 7. 5. 2002 v Istanbulu těmito hranoly X. V. nechal podložit na vozidle odtahové služby motorové vozidlo tov. zn. Mercedes Benz E 320, užívané X. V., které bylo úmyslně poškozeno tak, aby se stalo nepojízdným, přičemž s tímto nákladem měli řidiči odtahové služby M. K. a V. D. zvláštní trasou přes státy Evropské unie dojet do Prahy, avšak dne 10. 5. 2002 byli na celním přechodu Hatě zadrženi a celé množství předmětné omamné látky bylo celními orgány nalezeno ukryté ve zmíněných dřevěných hranolech.

Citovaný rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, to však bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu usnesením napadeným touto ústavní stížností odmítnuto. Ve prospěch stěžovatele podal proti rozsudku odvolacího soudu ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, avšak Nejvyšší soud ČR ji usnesením ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 7 Tz 196/2004, podle § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozsudek soudu prvního stupně trpí závažnými rozpory a že "neobsahuje jediný důkaz, který by svědčil závěru o jeho vině. Odůvodnění se dle něj opírá o záznamy telefonních hovorů, které jednak jsou jako důkazy zcela nepoužitelné, jednak nepřinášejí žádnou informaci o tom, že by měl být členem organizované skupiny, jak je uvedeno ve výroku. Soud prvního stupně se dle stěžovatele nevypořádal se závažnými rozpory v ostatních důkazech, které tak nemohou odůvodnit závěr o vině. Konkrétně pak stěžovatel poukazuje na to, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, městský soud otázce zavinění v odůvodnění rozsudku nevěnoval dostatečnou pozornost, resp. měl rozhodnout na základě "objektivní odpovědnosti za následek", jímž bylo odhalení výše zmíněných omamných látek. Přitom odmítá, že by měl jakékoliv povědomí nebo účast na předmětné trestné činnosti.

Jde-li o zmíněné odposlechy telefonních hovorů, stěžovatel upozorňuje, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. V odůvodnění mj. uvedl, že policejní orgán zadal Kriminalistickému ústavu, resp. Západočeské univerzitě v Plzni zpracování odborného vyjádření, resp. znaleckého posudku, jehož úkolem bylo určit, zda na vybraných záznamech telefonních hovorů hovoří obvinění, přičemž k porovnání použil jako srovnávací materiál jiné záznamy odposlechu jejich telefonních stanic, aniž by bylo verifikováno, že jde o záznamy hlasů právě těchto osob. Proto se v trestním řízení pracuje se srovnávacím materiálem, který takové postavení mít nemůže. Za situace, kdy obvinění odmítli poskytnout vzorek hlasu, bylo třeba jej získat jinou, nezpochybnitelnou cestou. To se však nestalo, přičemž v napadeném rozsudku městský soud svůj názor změnil, když těmito odposlechy na str. 21 argumentoval, přičemž vycházel na straně jedné z toho, že není k dispozici znalecký posudek, který by bezvýhradně přiřazoval k jednotlivým hovorům jednotlivé osoby, a odborné vyjádření založené ve spise k tomuto účelu sloužit nemůže, neboť bylo vypracováno s použitím srovnávacích vzorků, jež jako takové sloužit z výše uvedeného důvodu nemohou, a na straně druhé konstatuje, že je zřejmé, že předmětné hovory vedli s několika dalšími osobami právě obžalovaní. Dle názoru stěžovatele je nutno danou část odůvodnění rozsudku městského soudu, kde se konstatují skutečnosti, vyplývající z odposlechu telefonních hovorů, odmítnout, protože jde o zcela nepoužitelný důkaz, což zdůvodňuje tím, že uvedený soud nepochopitelně změnil svůj právní názor, přičemž postup orgánů činných v trestním řízení je vadný vzhledem k nezákonnému zpracování znaleckého posudku. Dle stěžovatele se navíc jedná o manipulaci s důkazy, protože podklady pro zpracování posudku ohledně ztotožnění volajících osob jsou zcela bezvýznamné a byly získány nezákonným způsobem.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ve své výpovědi přesvědčivě vysvětlil a vyvrátil skutek, který je podstatou jeho obvinění, a v podstatě opakuje svou obhajobu uplatněnou před odvolacím soudem, když vysvětluje, proč se ve věcech J. Š. (tj. výroby hranolů a zajištění odtahu zmíněného osobního vozidla) angažoval, přičemž popírá, že by v posledně uvedené záležitosti zastíral svou identitu. Poukazuje na to, že ve spise chybí záznamy o odposlechu telefonních hovorů, které vedly neztotožněné osoby s pracovníky odtahové služby, a tvrdí, že tyto nepochybně existují a ze spisu byly odstraněny účelově, neboť právě tyto důkazy by objasnily skutečný a objektivní stav věci a podíl jednotlivých osob. Zřejmě v návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že nebyla objasněna role odtahové služby, resp. jejích pracovníků. Má rovněž za to, že svědecké výpovědi trpí vážnými rozpory, které soud prvního stupně bagatelizuje, resp. na ně nereaguje a jejich odstraněním se nezabývá. Má jít zejména o rozpory u svědecké výpovědi V. Z., majitele odtahové služby, a jeho zaměstnanců V. D. i M. K. První z nich má tvrdit, že se do odtahové služby stěžovatel dostavil v sobotu, druhý pak, že tomu bylo v neděli. Dále svědek V. Z. uvedl, že mu měl stěžovatel volat na mobilní telefon a on si zapamatoval jeho číslo, a současně, že se stěžovatelem do styku nikdy nepřišel, takže prý není jasné, jak mu stěžovatel mohl telefonovat na mobilní telefon. Stěžovatel poukazuje na výsledek rekognice, kde jej svědek V. Z. a V. D. nepoznali, přičemž první svědek jej vyloučil jednoznačně a druhý s určitými pochybnostmi, a uvádí, že svědek V. Z. na dotaz předsedy senátu prohlašuje "To je pan H..", přestože jej znal pod jménem T., naopak svědek V. D. jej nepoznává ani u hlavního líčení. Svědek V. D. uvádí, že stěžovatele viděl 10 až 15 sekund, svědek V. Z. vypovídá odlišně. Svědek V. D. měl navíc uvést, že odjeli do Turecka v neděli kolem 19.30 hod., což je zcela v rozporu s výpovědí svědka V. Z. Svědek Ing. M. K. ve své výpovědi uvedl, že během cesty jej kontaktoval pan K., avšak ztotožnění této osoby nebylo provedeno, i když svědek Ing. V. K. byl v hlavním líčení vyslechnut, jeho role v celé věci však objasněna nebyla.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zásilka drog byla, jak plyne ze spisových podkladů, monitorována Interpolem a policií jiných států od samého počátku, takže zájmem policie mělo být odhalení skutečných pachatelů. Skutečnosti, že došlo k zadržení zásilky již na hranicích a že nebylo objasněno, kdo a jakým způsobem informoval orgány celní zprávy o podezřelém nákladu, však musí vést k závěru, že tyto kroky měly vést k zastření osob, které se na této činnosti podílely. Navíc je zcela neobvyklé, že pracovníci odtahové služby, u kterých byla zásilka zajištěna, nebyli v souladu se standardními postupy, kdy se jednalo o osoby podezřelé, zadrženi. V této souvislosti stěžovatel znovu poukazuje na údajně nevyjasněnou úlohu odtahové služby. Dále stěžovatel tvrdí, že se městský soud nevypořádal se základním důkazem, kterým byly dřevěné hranoly, v nichž byly drogy uloženy, k čemuž uvádí, že svědek J. R. nebyl schopen jednoznačně určit, zda tyto hranoly vyrobil, přičemž daný důkaz nebyl vůbec proveden a zajištěné hranoly se údajně liší provedením, materiálem i barvou, k této skutečnosti nebyl však uvedený svědek vyslechnut a nebyla provedena rekognice. Je přitom pravděpodobné, že se jedná o zcela rozdílné výrobky, resp. za účelem posouzení této skutečnosti bylo třeba doplnit dokazování o znalecké zkoumání, zvláště vzhledem k tomu, že nebylo objasněno, kdo a jakým způsobem měl dopravit jím objednané hranoly do Turecka.

K důkazu videozáznamem setkání s M. G. stěžovatel uvádí, že z protokolu, kde jsou zaznamenány útržky jejich rozhovoru, není zřejmé, kdo, kdy a jakým způsobem je pořídil, takže je třeba jej odmítnout; kromě toho měl soud pochybit, když odmítl vyslechnout příslušného pracovníka kriminální policie s tím, že by byl nadále nepoužitelný. Je rovněž pochybné, proč nebyl k hlavnímu líčení zmíněný M. G., jehož účast na trestné činnosti městský soud vyvozuje v odůvodnění rozsudku, předvolán, přičemž nemůže obstát odůvodnění, že tato osoba odmítla vypovídat z důvodu, že by jí hrozilo trestní stíhání. Soud měl prý využít všechny možnosti podle trestního řádu k tomu, aby tato osoba byla předvolána a vyjádřila se teprve po řádném poučení. Stěžovatel současně vytýká soudu, že mu známost s uvedenou osobou přičítá k tíži, což má být (zřejmě) v rozporu s § 2 odst. 12 trestního řádu.

Ohledně rozsudku odvolacího soudu stěžovatel uvádí, že se v jeho odůvodnění rezignuje na zhodnocení provedených důkazů. Uvedený rozsudek má být nepřezkoumatelný, neboť hodnotí výpověď M. G. jako nevěrohodnou, aniž by to přesvědčivě zdůvodnil. Rovněž se nevypořádal s návrhem na opětovný výslech P. Š. a J. R., když pouze konstatoval, že tito byli vyslechnuti zákonným způsobem, a to za situace, kdy on (tedy stěžovatel) předložil přepis zvukového záznamu výpovědí těchto osob učiněný na podkladě závažných pochybností o úplnosti jejich výpovědi, které učinili v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž se mělo jednat o závažný důkaz, který by mohl zcela zvrátit rozhodnutí o vině. V červnu 2004 pak předseda senátu podal trestní oznámení na P. Š., J. R. a JUDr. P. D., jeho dřívějšího obhájce. V důsledku toho měl být porušen čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ohledně svědka M. G. stěžovatel navíc uvedl, že o jeho výpověď se opírá rozsudek soudu prvního stupně, aniž by byl "procesně" vyslechnut v přípravném řízení či v hlavním líčení. Za vadný přitom označuje postup vyšetřovatelky, která se pokusila uvedeného svědka vyslechnout ve Slovenské republice, aniž by o tom byli vyrozuměni všichni obhájci, a upozorňuje, že na veřejném zasedání u vrchního soudu jmenovaný uvedl, že mu byla představena osoba stěžovatelova obhájce, jenž ovšem předmětnému úkonu nebyl přítomen. V návaznosti na to odmítá názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v rozhodnutí o dovolání, že o tomto úkonu byli vyrozuměni všichni obhájci.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z popisu skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, má být patrné, že soud zcela rezignoval na odůvodnění subjektivní stránky trestného činu, což platí i o odůvodnění daného rozsudku, a stejný názor má i pokud jde o rozsudek vrchního soudu. Vrchnímu soudu ještě vytýká, že použil přísnější právní kvalifikaci se zdůvodněním, že musí být prokázána vědomost pachatele o tom, že jde o organizovanou skupinu, která působí ve více státech, přičemž v podstatě naplnění této podmínky vyloučil, když konstatoval, že stěžovatel a X. V. jednali relativně samostatně. Vzhledem k tomu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytýká, že se náležitě se spisovým materiálem neseznámil, neboť v rámci hodnocení naplnění subjektivní stránky trestného činu vycházel ze skutečností, jež z provedeného dokazování nevyplývají a nejsou v rozsudku soudů nižších stupňů uvedeny. Toto má dokládat skutečnost, že dovolací soud na str. 6 svého rozhodnutí uvedl, že se obviněný J. Š. sešel se svým dlouholetým přítelem ze Slovenska, svědkem M. G., ačkoliv z ničeho nevyplývá, že by se tyto osoby někdy viděly. Dovolací soud rovněž pochybil, když pominul výpověď uvedeného svědka, jenž vyloučil, že by někdy v Turecku byl, což doložil i svým cestovním pasem.

Následně stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ministr spravedlnosti podal v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona, kterou zdůvodnil obdobně, jak je nyní zdůvodněna ústavní stížnost v bodech týkajících se odposlechů telefonních hovorů a návrhu na výslech svědků J. R. a P. Š. Nejvyšší soud ČR však ve svém rozhodnutí uvedl, že výpovědi uvedených svědků korespondují s dalšími důkazy a odvolací soud nijak nepochybil, když je odmítl opětovně vyslechnout. Z přepisu rozhovoru je však zřejmé, že J. R. nevypověděl pravdu, když uvedl, že z osob obviněných zná jen stěžovatele a nikoliv J. Š., pro něhož vyráběl trámy již dříve. Nejvyšší soud ČR však prý nesprávně konstatoval, že opakovaný výslech nemůže vést ke změně skutkových zjištění a že je stejně tak nemůže ovlivnit, že stěžovatelův bývalý obhájce kontaktoval svědka P. Š.; navíc uvedený soud opomíjí, že tento obhájce kontaktoval i J. R., ačkoliv se mohlo jednat o závažné jednání, jež by bylo možno hodnotit jako porušení práva na obhajobu.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že policejní orgán postupoval v rozporu s § 164 trestního řádu, když neprověřil roli odtahové služby a osoby spojené s trestnou činností, dále orgány činné v trestním řízení porušily ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, když státní zástupce neplnil svou roli, jestliže nereagoval na návrh stěžovatele podle § 203 odst. 1 trestního řádu, jímž se na soudu domáhal, aby uložil státnímu zástupci provedení důkazů, které navrhoval a které podporují jeho obžalobu; byl porušen i § 2 odst. 6 a 12 trestního řádu tím, že většinu závěrů soudu prvního i druhého stupně je nutno odmítnout, neboť jsou v rozporu se skutečností a zejména s výsledky provedeného dokazování, že soudy vykládaly veškeré provedené důkazy ve stěžovatelův neprospěch, čímž došlo k porušení zásady hodnocení důkazů - in dubio pro reo, že úvahy soudu o vině postrádají logické vazby, hodnocení důkazů je účelové a zaujaté tak, aby vyznělo v jeho neprospěch, že řetězec důkazů, o které soudy opírají svá rozhodnutí, byl vytvořen na základě účelově shromážděných faktů, majících původ v nepodložených hypotézách a v řadě zkreslených důkazů. Tento řetězec prý není uzavřen tak, aby nebyly důvodné pochybnosti o stěžovatelově vině. Ve vztahu k Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vyslovuje pochybnosti o tom, zda byly naplněny podmínky pro rozhodnutí v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu], přičemž poukazuje na to, že uvedený soud postupoval účelově, když jeho rozhodnutí je přes znění § 265i odst. 2 trestního řádu odůvodněno podrobně.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Dále uvedl, že ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") trvá na ústním jednání, že ve smyslu § 48 zákona o Ústavním soudu navrhuje provedení důkazů výslechem svědků J. R., P. Š., M. G. a jeho syna J. H. a že navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a to vzhledem k "závažnosti věci".

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 6. 2005 stěžovatel informoval o postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci šetření trestného činu podle § 175 odst. 2 trestního zákona, údajně spáchaného J. R., P. Š. a JUDr. P. D., v tom smyslu, že věc byla rozhodnutím státní zástupkyně vrácena k došetření. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 8. 2005 stěžovatel požádal Ústavní soud, aby vzhledem k závažnosti věci a ke skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení neprovedly žádné úkony ve věci šetření podezření z trestného činu, projednal jeho návrh mimo pořadí podle § 71d zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Prvně označený soud uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti řešil ve svém rozhodnutí, že práva stěžovatele, vyplývající z Úmluvy a Listiny nebyla nijak zkrácena, a že i další námitky jsou zcela nedůvodné. Vrchní soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, jsou prakticky totožné s tím, co stěžovatel uváděl v hlavním líčení a při veřejném zasedání, na což reagoval jak on, tak Nejvyšší soud ČR. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Posledně uvedený soud konstatoval, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky jsou v podstatné části námitkami proti postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu, proti úplnosti dokazování a proti postupu soudů při hodnocení důkazů. Ve vztahu ke svému rozhodnutí pak odkázal na jeho odůvodnění, k čemuž dodal, že stěžovatel soudům nižších stupňů vytýká nedostatečnost odůvodnění, naopak v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které považuje za podrobně odůvodněné, tuto skutečnost využívá jako důvod k námitce o účelovosti postupu z hlediska formy jednání. Rozsah odůvodnění je ale dle uvedeného soudu především určován rozsahem trestné činnosti a námitek uplatněných v opravném prostředku, forma jednání je určována tím, zda lze rozhodnutí učinit pouze na podkladě spisu bez aktivní účasti dovolatele, jako tomu bylo v daném případě. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. To označilo ústavní stížnost za nedůvodnou. Úvodem odmítlo porušení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu a dále k námitce, že z obsahu spisu nevyplývá, že by předmětná zásilka byla monitorována, uvedlo, že z provedených odposlechů bylo známo, že taková zásilka přepravována bude, jakož i jakým způsobem se tak stane, přičemž o vyhlášení akce na zadržení existuje záznam v trestním spisu (sv. II, č. l. 120), iniciátora zjistit nelze. K "nezadržení" pracovníků odtahové služby se ve vyjádření uvádí, že tito byli k věci vytěžováni od ranních hodin až do pozdního večera, přičemž na základě skutečností zjištěných takto i z odposlechů bylo vyloučeno podezření ze spáchání trestného činu, a tak pro jejich zadržení nebyl zákonný důvod. Odposlechy řidičů odtahové služby nebyly realizovatelné, neboť nebylo známo, jaké telefony používají. Nejvyšší státní zastupitelství dále uvedlo, že námitku ohledně postupu státního zástupce u obviněného J. Š., u něhož byl nalezen heroin, považuje za námitku, jež s otázkou trestního stíhání stěžovatele nesouvisí, k telefonním odposlechům pak sdělilo, že byly řádným způsobem povoleny (§ 88 trestního řádu) a v žádném případě nejsou nezákonné. Problém spočívá v tom, že obvinění se při telefonování nepředstavovali a všichni - přes proklamace o své nevině - odmítli poskytnout vzorky svých hlasů jako srovnávací materiál, a tak policejní orgán použil nezávadné telefonní hovory, u nichž bylo možno některého z obviněných identifikovat. Tento materiál byl pořízen v rámci povoleného odposlechu, v trestním spisu však nebyl založen, a tak jej nebylo možno použít (§ 107 odst. 1 trestního řádu). To vedlo městský soud k vrácení věci státnímu zástupci k došetření, příslušné rozhodnutí však vrchní soud zrušil, následně městský soud zvolil pracnější, avšak zákonnou a stejně průkaznou formu dokazování, když totožnost telefonujících osob zjistil na základě jiných důkazů, z nichž vyplynuly ve vztahu ke konkrétním osobám vždy určité, jen jim známé skutečnosti, které tyto osoby sdělovaly dále, čímž umožnily jejich identifikaci. Navíc napadené odborné vyjádření a znalecký posudek jsou vadné jen v části, v níž ke svým závěrům využívají vadných srovnávacích materiálů. K otázce dřevěných hranolů se v tomto vyjádření uvádí, že z dokazování vyplynulo, že byly vyrobeny 2 x 4 ks, přičemž o tom, že svědkem J. R. vyrobené hranoly jsou totožné se zajištěnými hranoly, provedenými jako důkaz, není pochyb; teprve před konáním veřejného zasedání byl uvedený svědek kapciozními otázkami zviklán a přesvědčen o tom, že vlastně neví, jestli právě tyto hranoly vyrobil či nikoliv. Pokud vrchní soud odmítl nový výslech provést, bylo to zcela důvodné, protože svědek byl vyslechnut soudem prvního stupně a jeho nová výpověď by k objasnění věci zjevně nevedla. Skutečnost, že nebylo zjištěno, kdo hranoly do Turecka dopravil, je irelevantní, protože bylo zjištěno, jakým způsobem stěžovatel tyto předal nezjištěné osobě, a jejich další výskyt byl prokázán až při nakládání zmíněného Mercedesu. K námitce, že se orgány činné v trestním řízení spokojily s pouhým konstatováním, že existují i další osoby, u kterých se lze ptát, do jaké míry se na dané věci podílely, Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že nemá s otázkou trestního stíhání stěžovatele žádnou souvislost.

Ohledně výslechu svědka M. G. se konstatuje, že jmenovaný byl vyslechnut cestou právní pomoci prokurátorem Okresní prokuratury v Malackách, přičemž policejní rada Bc. D. byla tomuto úkonu toliko přítomna (viz sv. IV, č. l. 542). Obhájci byli včas vyrozuměni faxem, této možnosti využil obhájce obviněného X. V. Jestliže byl svědku představen obhájce, jednalo se o tohoto obhájce a nikoliv o osobu vydávající se za obhájce stěžovatele. Uvedený svědek po řádném poučení odmítl vypovídat, a tak nalézací soud nepochybil, pokud jej k hlavnímu líčení nepředvolal. Námitku obhájce stěžovatele, že nebyl o konání výslechu tohoto svědka vyrozuměn a že jeho výpověď proto nelze přečíst, soud akceptoval, neboť si zřejmě nepovšiml dokladu o vyrozumění faxem, založeného v jiném svazku nežli je protokol o výslechu svědka. Pozdější tvrzení jmenovaného, že mu bylo orgány policie vyhrožováno, se jeví jako nepravděpodobné, neboť výslech byl prováděn slovenským prokurátorem, který by to nepřipustil. Odvolací soud pak M. G. vyslechl, přičemž zdůvodnil, proč jeho výpovědi neuvěřil. Svědci J. R. a P. Š. byli vyslechnuti před soudem prvního stupně a odvolací soud potřebu tyto svědky vyslýchat opětovně neshledal. K otázce trestního oznámení na uvedené svědky z června 2004 se nelze pro nedostatek jakýkoliv podkladů vyjádřit, tato námitka s posouzením ústavnosti trestního řízení a odsouzením stěžovatele ani nesouvisí.

V další části vyjádření byl vysloven názor, že na základě provedených důkazů bylo zjištěno, že stěžovateli bylo známo, že jde o přepravu drog, že se na akci podílí více osob a že je jejich činnost koordinována, přičemž skutečnost, zda znal X. V., je nerozhodná. Nalézací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč obhajobě stěžovatele neuvěřil - nebyla totiž reálná naděje profesního profitu ze spolupráce s J. Š., odtahové vozidlo zajišťoval pod smyšleným jménem, cestoval autem z Mladé Boleslavi do Prahy kvůli údajné pomoci J. Š. s převozem 4 kol na vzdálenost několika set metrů, apod. I když lze připustit, že odtah byl objednán z Istanbulu do Prahy, faktickým cílem zásilky drog byl Mnichov, přičemž žádosti o změnu cíle cesty řidiči nevyhověli a dojeli se zásilkou do ČR; další skutečnosti zjištěny nebyly a ani nejsou pro posouzení viny stěžovatele podstatné. Nejvyšší státní zastupitelství považuje ústavní stížnost za nedůvodnou i ve vztahu k usnesením Nejvyššího soudu ČR, neboť s námitkami uplatněnými v dovolání i stížnosti pro porušení zákona bylo možno se vypořádat na základě obsahu trestního spisu, aniž by bylo třeba nařizovat veřejné zasedání, které by beztak k vydání odlišných rozhodnutí nevedlo. S ohledem na výše uvedené důvody Nejvyšší státní zastupitelství konstatovalo, že k namítanému porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo, a tak navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice. Vzhledem k tomu, že obecné soudy odkázaly na svá rozhodnutí, vyjádřil se stěžovatel pouze k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Jestliže se v něm obžalovaným vytýká, že odmítli poskytnout vzorky svých hlasů jako srovnávací materiál, jde podle stěžovatele o právní názor v rozporu s § 2 odst. 5 trestního řádu, neboť povinností obžalovaných není prokazovat svou nevinu. I v další části své repliky stěžovatel v podstatě jen opakuje své argumenty, když nesouhlasí s tím, že záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu lze použít, přičemž poukazuje na změnu právního názoru městského soudu na tuto otázku. Konečně stěžovatel upozorňuje na to, že Nejvyšší soud ČR pochybil, když věc i přes její skutkovou a právní složitost projednal v neveřejném zasedání.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Při posuzování otázky, zda ústavní stížnost má ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud vychází ze své, již ustálené judikatury, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž jejich vymezení se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti.

Stěžovatel v podstatě v celé ústavní stížnosti předkládá námitky směřující do tzv. důkazního řízení. Ústavní soud poukazuje na svou již ustálenou judikaturu, jež byla shrnuta v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1), stran podmínek, za nichž nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod fyzické a právnické osoby jako účastníka soudního, příp. i jiného právního řízení. První skupinu tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Další skupinu představují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Na základě výše uvedených pravidel Ústavní soud přistoupil k posouzení jednotlivých námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti. Z jejího obsahu vyplývá, že za klíčovou stěžovatel považuje tu, že odposlechy telefonních hovorů nutno pokládat za nepoužitelný důkaz, což mělo být způsobeno tím, že odborné vyjádření, příp. znalecký posudek, na jejichž základě mělo být zjištěno, zda obvinění jsou osobami, jež hovoří na záznamech, nutno pokládat za nezákonný. Tento názor však Ústavní soud nesdílí. Předmětná, obecnými soudy konstatovaná vada ohledně odborného vyjádření a případná nepoužitelnost znaleckého posudku se totiž nijak vlastního záznamu telekomunikačního provozu netýká, a tak nelze dospět k závěru, že by tento důkaz nějak "znehodnocovala", resp. jej činila pro účely trestního řízení nepoužitelným. Podstata věci tkví v něčem jiném, a to ve způsobu řešení otázky identifikace odposlouchávaných osob. Ta nemohla být provedena, a ani provedena nebyla, na základě zmíněného odborného vyjádření či znaleckého posudku, neboť soud tyto důkazy posoudil jako nezákonné, resp. nepoužitelné (a správně je jako podklad pro stanovení skutkového děje nepoužil). Nic však soudu nebránilo tuto identifikaci provést dalším v úvahu připadajícím způsobem, a to na základě samotného obsahu záznamu telekomunikačního provozu. Pokud tak učinil, pak se daná problematika přesouvá do roviny hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, které, jak již bylo zmíněno výše, náleží výlučně soudům obecným; vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti v tomto ohledu žádné námitky nevznáší, nemá Ústavní soud důvod, proč by se měl pouštět do přezkumu příslušné části rozsudku soudu prvního stupně; v opačném případě by se stal skutečně revizní instancí v systému všeobecného soudnictví, což se s jeho postavením nijak neslučuje. Kromě toho z odůvodnění předmětného rozhodnutí je zjevné, že se městský soud předmětnou otázkou pečlivě zabýval (viz str. 21 a 24 rozsudku) a své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnil, posléze se jí zabýval i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 7 Tz 196/2004, a to na základě stížnosti pro porušení zákona (viz str. 6).

V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů, přičemž předkládá svou vlastní verzi skutkového děje, a v rámci dané polemiky napadá hodnocení jednotlivých důkazů ze strany obecných soudů. Již z výše uvedených principů vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval, a jeho ingerence do dané činnosti je možná jen za určitých podmínek.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že při objednávce odtahu vozidla nezastíral svou identitu. Touto otázkou se ovšem nalézací soud podrobně zabýval, přičemž tvrzení stěžovatele neuvěřil s ohledem na svědeckou výpověď V. Z., majitele odtahové služby; v odůvodnění svého rozhodnutí pak vysvětlil, proč tak učinil. Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží zpochybnit věrohodnost tohoto svědka tím, že jednak jej u hlavního líčení označil jako pana H., ačkoliv jej znal jako pana T., jednak kvůli "závažnému" rozporu v jeho výpovědi a výpovědi dalšího svědka V. D., jde-li o určení, kdy se stěžovatel měl dostavit do sídla odtahové služby, a dále kvůli tvrzení, že mu stěžovatel měl volat na mobilní telefon, ačkoliv se vzájemně neznali. Stěží však lze tuto argumentaci označit za způsobilou vyvolat podstatné pochybnosti o hodnověrnosti uvedeného svědka. Prvně uvedená skutečnost nemá oporu v soudním spisu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 13. 1. 2003, č. l. 2134), ostatně i kdyby tomu tak bylo, je velmi pravděpodobné, že skutečnou identitu stěžovatele zmíněný svědek zjistil později; jde-li o další skutečnost, nutno předeslat, že oba svědci hovoří o sobotě 4. 5. 2002 (viz č .l. 436, 2132 a 467 soudního spisu), pouze u hlavního líčení svědek V. D. hovoří o neděli (č. l. 2132), což lze přičítat omylu tohoto svědka, zvláště pak tehdy, jestliže daná okolnost není pro posouzení věci nijak zásadní. Jde-li o poslední argument, stěžovatel neuvádí, jak by znalost čísla mobilního telefonu V. Z. měla být v daném případě podmíněna předchozím osobním stykem mezi těmito osobami (ostatně sám stěžovatel ani netvrdí, že by jmenovaného poznal někdy předtím, nezpochybňuje ani to, že s ním v souvislosti s odtahem osobního vozidla tov. zn. Mercedes přišel do styku). Stejně tak i další tvrzené rozpory ve výpovědích (jež se ostatně v soudním řízení pravidelně vyskytují), jako je přesná doba odjezdu odtahového vozidla do Turecka, či délka, po jakou se tyto osoby setkaly se stěžovatelem, jsou z hlediska skutkových zjištění v daném případě nevýznamné a nelze nijak vytýkat nalézacímu soudu, že u něj tyto okolnosti pochybnosti ohledně věrohodnosti těchto svědků nevyvolaly. Skutečnost, že svědek V. Z. stěžovatele při rekognici nepoznal, nelze pokládat za rozhodnou, neboť stěžovatel sám vypověděl, že se s ním setkal, přičemž není patrný žádný rozumný důvod, pro který by toto uvedený svědek činil záměrně. Namítá-li stěžovatel, že nedošlo ke ztotožnění osoby, která měla telefonicky kontaktovat svědka Ing. M. K. pod jménem K. (viz č. l. 434 soudního spisu), nutno to odmítnout, neboť městský soud vycházel z toho, že se jednalo o obviněného J. Š. (viz str. 27 a 28 rozsudku), a to na základě jeho vlastní výpovědi (viz č. l. 2101 soudního spisu).

Zpochybnit věrohodnost těchto svědků - pracovníků odtahové služby V. D. a Ing. M. K. - mají i stěžovatelovy úvahy o jejich vlastní účasti na trestné činnosti. Jedná se o pouhou spekulaci, jež nemá oporu ani v soudním spise ani ve skutečnostech, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, navíc se i touto eventualitou již podrobně zabýval městský soud (viz str. 29 a 30 rozsudku). V souvislosti s tím, že došlo k zadržení zásilky na hranicích ČR, stěžovatel rozvíjí teorii o účasti policie na zastírání "skutečných" pachatelů trestné činnosti, jež je ovšem jen další spekulací, a nutno dodat, že ani ústavní stížnost se o motivu takového jednání nezmiňuje. Jde-li o navazující námitky, Ústavnímu soudu jednak nepřísluší hodnotit, zda policie z hlediska odhalování trestné činnosti postupovala dostatečně efektivně, kromě toho lze vyvozovat, že policie na základě dosavadních zjištění (a vzhledem k soudním rozhodnutím i zcela důvodně) dospěla k závěru, že trestná činnost byla odhalena natolik, aby bylo možno k takovému zásahu přistoupit. To ostatně vysvětluje, z jakého důvodu svědci V. D. a Ing. M. K. nebyli (déle) zadržováni.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje také původ dřevěných hranolů, a to v souvislosti s výpovědí, resp. výpověďmi J. R. I v tomto jde o otázku hodnocení důkazů, do něhož Ústavní soud nemíní nijak zasahovat, protože v žádném případě se nejedná o případ, kdy by z důkazů byl vyvozen skutkový závěr, jaký vyvodit není možné. Nejen že svědek J. R. označil dřevěné hranoly zajištěné policií za zřejmě svůj výrobek (ostatně v zásadě stejné stanovisko obsahuje i "Přepis nahraného záznamu z jednání s p. J. R., konaného dne 5. 3. 2004"), ale jsou zde i další důkazy (zejména se jedná o záznamy telekomunikačního provozu), které spojují dřevěné hranoly, vyrobené uvedeným svědkem, s přepravou vozidla z Turecka, a pakliže stěžovatel namítá, že bylo nutno doplnit dokazování znaleckým zkoumáním, lze odkázat na skutková zjištění soudu prvního stupně. O stejné problematice navíc pojednává na str. 8 již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ČR, jež bylo vydáno ve věci stížnosti pro porušení zákona.

Jestliže stěžovatel namítá, že nelze použít důkaz videozáznamem o setkání stěžovatele s M. G., neboť není zřejmé, kdo, kdy a jak jej pořídil, resp. že soud měl za tímto účelem vyslechnout příslušného pracovníka policie, není Ústavnímu soudu, vzhledem k absenci další argumentace, zřejmé, z jakého důvodu daný důkaz nemůže obstát a ani jaký smysl by navrhovaný výslech měl, zvláště pak za situace, kdy za základ skutkových zjištění byl vzat jen fakt, že se stěžovatel s jmenovanou osobou sešel, což stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepopírá. Údajně vadným postupem policie při výslechu svědka M. G. ve Slovenské republice, jehož výsledkem bylo odmítnutí svědecké výpovědi, se Ústavní soud věcně nezabýval, neboť i kdyby stěžovateli v tomto ohledu přisvědčil, uvedený svědek nakonec soudem vyslechnut byl, a to v rámci odvolacího řízení. Skutečnost, že vrchní soud jeho výpovědi neuvěřil, nijak opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá, přičemž tvrzení stěžovatele, že je rozsudek odvolacího soudu v daném ohledu nepřezkoumatelný, je nedůvodné, neboť vrchní soud příslušné závěry v odůvodnění svého rozsudku zdůvodnil (viz str. 13 a 14). Jestliže soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ze známosti stěžovatele s touto osobou vycházel, lze mu stěží cokoliv vytknout, jestliže to vypověděl samotný stěžovatel (nehledě na to, že jestliže tento svědek odmítl vypovídat, nemohl soud prvního stupně samozřejmě jeho výpověď nějak hodnotit).

V dalším bodě stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že neprovedl výslechy svědků J. R., P. Š. a JUDr. P. D. Jak plyne z výše uvedeného, z hlediska ústavnosti nelze pokládat za pochybení, že obecné soudy nevyhověly nějakému důkaznímu návrhu, musí však dostát své povinnosti v odůvodnění svých rozhodnutí adekvátně vyložit, proč tak neučinily. I v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, neboť se k této otázce vyslovil jak vrchní soud, tak zejména Nejvyšší soud ČR ve svém výše zmíněném rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, přičemž na podrobné zdůvodnění lze plně odkázat (viz str. 8 a 9). S tvrzením stěžovatele, že tímto došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, se Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovateli vyslýchat svědky J. R. a P. Š. umožněno v soudním řízení bylo, a jestliže následně soudy dospěly k závěru, že skutečnosti, jež měly vést k opakování tohoto úkonu, nenasvědčovaly tomu, že by mohly relevantním způsobem zasáhnout do skutkových zjištění, zvláště pak ve vztahu ke stěžovateli, a jestliže nic nenasvědčuje tomu, že by jejich úvaha byla evidentně neopodstatněná (či dokonce svévolná), pak nelze mít - bez dalšího - za to, že by se stěžovatel ocitl v nerovném postavení vůči druhé straně trestního řízení.

Jde-li o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, kterážto je v ústavní stížnosti popírána, je evidentní, že touto otázkou se podrobně a vyčerpávajícím způsobem zabýval Nejvyšší soud ČR v usnesení o odmítnutí stěžovatelova dovolání, a tak nezbývá, než stěžovatele na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat s tím, že se ze strany stěžovatele jedná o pokračující polemiku se závěry obecných soudu, přičemž jediné namítané konkrétní pochybení (kdy došlo k záměně jmen obviněných - k tomu viz i str. 20 rozsudku soudu prvního stupně) může stěží postačovat k označení odůvodnění jako nedůsledného. Jestliže stěžovatel v další části ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu ČR vytýká příliš podrobné odůvodnění, a to v souvislosti s námitkou, že uvedený soud postupoval podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu účelově, možno k tomu uvést, že jednak samotný rozsah odůvodnění nemůže být kritériem pro určení, zda je toto stručné či nikoliv, jednak § 265i odst. 2 trestního řádu nelze chápat jako překážku toho, aby dovolací soud, bude-li to pokládat za potřebné, své závěry odůvodnil podrobněji, neboť takový postup je nepochybně v souladu s ustanovením § 1 odst. 1 trestního řádu. Postup Nejvyššího soudu ČR podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu nelze, dle názoru Ústavního soudu, pokládat za nepřípadný, neboť v jeho rozhodnutí byla řešena příslušná problematika zcela shodně s předchozími rozhodnutími soudů nižších stupňů, přičemž se jednalo - v souvislosti s konkrétní námitkou stěžovatele - jen o jejich upřesnění, o explicitní vyjádření toho, co již tak bylo v zásadě zřejmé.

S výše uvedeným úzce souvisí i námitka, že nebyla prokázána vědomost stěžovatele o tom, že se účastnil na činnosti organizované skupiny působící ve více státech, vzhledem k čemuž došlo k nesprávné kvalifikaci jeho jednání. Argumentuje závěrem vrchního soudu, že se stěžovatel a X. V. navzájem neznali. Tento argument je však třeba odmítnout, neboť není podstatné, zda se uvedené osoby znaly, ale je rozhodné, zda stěžovatel věděl o tom, že existují další osoby, které v dané skupině plní dílčí úkoly. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s podrobnými skutkovými závěry soudu prvního stupně, případně na jejich shrnutí v usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že žádná z námitek obsažených v ústavní stížnosti věc do ústavněprávní roviny neposouvá, když se jedná o pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti, a proto jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.

Žádal-li stěžovatel, aby Ústavní soud jeho návrh projednal mimo pořadí podle § 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu, takovýto postup je možný jen v řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10 a čl. 49 Ústavy ČR s ústavními zákony podle § 71a a násl. zákona o Ústavním soudu a pro případy řízení o ústavních stížnostech jej použít nelze. Možno poznamenat, že Ústavní soud se věcí stěžovatele zabýval bezprostředně poté, co obdržel příslušný soudní spis a vyjádření výše uvedených orgánů veřejné moci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.