III. ÚS 2378/13
III.ÚS 2378/13 ze dne 22. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) Jakuba Cihly, a b) nezl. Anny Cihlové, zastoupené MUDr. Miladou Cihlovou, bytem Dobrovského 15, 170 00 Praha 7, právně zastoupených JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013 č. j. 62 Co 166/2013-249 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. listopadu 2012 č. j. 9 P 28/2007-317, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelé napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení ve věci péče o nezletilou Anni Cihlovou a zletilého Jakuba Cihly v řízení o úpravu výchovy a výživy pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů, stěžovatelé nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obou obecných soudů, kterým vytýkají i nepřiměřeně dlouhé řízení, které bylo zahájeno v roce 2007 a skončilo až v roce 2013: způsob vedení řízení ze strany obou obecných soudů podle jejich názoru vedl k tomu, že platby výživného poskytované jejich otcem v průběhu řízení byly nepravidelné, nepřiměřeně nízké a ani nadále nekryjí jejich oprávněné potřeby. Zcela nepřiměřená délka řízení v projednávané věci prý vedla k tomu, že stěžovatelé se v konečném důsledku "nedomohli svých nároků" na poskytování přiměřeného výživného.

Výše uvedené tvrzení stěžovatelé opírají o údajně výrazně vyšší životní úroveň jejich otce, kterou s ním však nemohli sdílet. Soudy prý také nepřihlédly při stanovení výše výživného k hodnotě majetku jejich otce, kterého se v průběhu řízení účelově zbavil, aniž se tato skutečnost jakkoli promítla v rozhodnutí soudu o stanovení výše výživného.

Obecným soudům stěžovatelé vytýkají nedostatečně zjištěný skutkový stav, přičemž prý i způsob hodnocení provedených důkazů neodpovídá zásadám uvedeným v ustanovení § 132 o. s. ř. V řízení bylo údajně prokázáno, že jejich otec investoval do svého podnikání "v některých obdobích" až 2 mil. Kč ročně. Tímto způsobem si prý "uměle" snižoval výši svého zisku, aniž tyto prostředky poskytl stěžovatelům. Soudy rovněž pochybily, pokud výživné stanovily až od 1. 9. 2008 a nikoli od roku 2006, jak bylo navrhováno. V řízení soudy neprovedly důkazy ohledně majetkových poměrů v rodině, čímž údajně zvýhodnily jejich otce a porušily rovnost účastníků řízení. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 7 nezletilou stěžovatelku ad b) návrhu svěřil do péče její matky jak v době před, tak i po rozvodu manželství rodičů nezletilé Anny, otci nezletilé Anny uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 2 500,- Kč měsíčně od 1. 9. 2008, od 1. 1. 2009 částkou 3 000,- Kč a od 1. 7. 2012 částkou 1800,- Kč. Na zletilého Jakuba je otec povinen přispívat měsíčně částkami 3000,- Kč od 1. 9. 2008, 4 000,- Kč od 1. 1. 2009, 3 500,- Kč od 1. 1. 2011 a částkou 2 000,- Kč od 1. 7. 2012. Dlužné výživné na nezletilou Annu v částce 56 000,- Kč soud uložil uhradit otci do 31. 12. 2013 a dlužné výživné na zletilého Jakuba ve výši 12 000,- Kč do 31. 12. 2012. Žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně v pořadí druhém rozsudku podrobně zkoumal výdělkové schopnosti a možnosti a majetkové poměry obou rodičů, zejména otce obou dětí, zabýval se i vyživovací povinností otce na další dvě děti, zletilou Barboru a zletilého Jana. Soud prvního stupně zdůraznil, že příjmy otce zvýšené o příjmy z podnikání byly zjištěny do března roku 2011. Od této doby je jediným příjmem otce jeho starobní důchod, proto i výše výživného placená otcem na obě děti odpovídá jeho příjmové a majetkové situaci na straně jedné a odůvodněným potřebám obou dětí na straně druhé. V odůvodnění svého rozhodnutí se soud podrobně zabýval i způsobem výpočtu dlužného výživného na obě děti.

Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o běžném výživném na obě děti tak, že od 1. 7. 2012 činí pro nezletilou Annu 2 500,- Kč a pro zletilého Jakuba 3 500,- Kč měsíčně (výrok I), výrok o dlužném výživném změnil s tím, že dluh na výživném pro nezletilou Annu činí 63 700,- Kč a na Jakuba 28 500,- Kč, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II).
III.

Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelů, postupem obou obecných soudů v předmětné věci a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Oba obecné soudy při stanovení výše výživného k nezletilé Anně a zletilému Jakubovi postupovaly podle ustanovení §§ 85 a 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), tedy přihlédly k odůvodněným potřebám obou dětí s ohledem na jejich věk a poté vzaly v úvahu i majetkové poměry a výdělkové možnosti a schopnosti obou rodičů, jakož i příspěvky otce na výživu obou dalších zletilých dětí.

K otázce postupu soudu při určení výše výživného Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 851/10 (dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz) zaujal stanovisko, že tento postup náleží do výlučné kompetence obecných soudů, do níž Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat za předpokladu, že obecné soudy svůj myšlenkový postup, který je ke stanovení jeho výše vedl, objasní v odůvodnění svých rozhodnutí. Zasáhnout by Ústavní soud mohl pouze tehdy, pokud by úvaha obecného soudu byla zjevně zcela nepřiměřená, nebo byla-li by v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.

V posuzované věci úvahy odvolacího soudu, které ho vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně o výši výživného pro obě děti, jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, přičemž tento závěr není v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, které učinily oba obecné soudy ohledně výdělkových možností a schopností obou rodičů dětí, zejména jejich otce. Soud prvního stupně a poté i odvolací soud v napadených rozhodnutích vysvětlily, z jakého důvodu otci obou dětí soud nestanovil žádné výživné dříve, než počínaje dnem 1. 9. 2008.

Odvolací soud nad rámec dosavadních zjištění a po doplnění dokazování zdůraznil, že stanovené výživné postačuje ke krytí potřeb obou dětí, přičemž neúměrné náklady spojené se studiem na soukromé škole v případě zletilého Jakuba nelze automaticky spojovat s výší vyživovací povinnosti otce dětí.

Jak je zjevné z rozhodnutí odvolacího soudu, soud vzal v úvahu námitky stěžovatelů, že se otec "bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu a zároveň podstoupil nepřiměřené riziko", a změnil soudem prvního stupně stanovené výživné od 1. 7. 2012 a v souvislosti s měnícím výrokem upravil rovněž výši dlužného výživného pro obě děti.

Ohledně námitek stěžovatelů na údajně nedostatečně zjištěný skutkový stav lze připomenout, že v projednávané věci bylo řízení doplněno o řadu důkazů ve smyslu zrušujícího usnesení odvolacího soudu právě ke sporným otázkám výdělkových schopností a možností obou rodičů a jejich majetkových poměrů a po tomto doplnění byl podrobně zjištěn skutkový stav věci. Protože jde o řízení tzv. nesporné, v němž se soud řídí zásadou vyšetřovací, soudy byly oprávněny provést i ty důkazy, které nebyly účastníky řízení navrženy.

Výrok o náhradě nákladů řízení odpovídá projednávané věci i výsledku řízení. Ústavní soud v tomto postupu odvolacího soudu neshledal i s ohledem na platnou judikaturu vztahující se k nákladům řízení žádné pochybení.

Rovněž namítaná délka řízení z hlediska posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí není v projednávané věci relevantní a zpochybnit jejich "správnost", ve smyslu odstranění napadených rozhodnutí obou obecných soudů, způsobilá není.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.