III. ÚS 2374/13
III.ÚS 2374/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Procházkové, zastoupené JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2013 č. j. 29 Co 257/2013-1631 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2013 č. j. 29 Co 258/2013-1633, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 3. 8. 2013, doručenou téhož dne a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 5. 9. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod uvedených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 29 Co 257/2013-1631, vydaným ve věci žaloby České spořitelny, a. s., proti Lucii Nejedlové, Radku Nejedlovi a stěžovatelce na zaplacení 2 937 626,91 Kč s příslušenstvím, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 4. 2013 č. j. 8 C 252/2007-1566, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zmíněným usnesením okresního soudu bylo (v souvislosti s odvoláním stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu ze dne 27. 11. 2012 č. j. 8 C 252/2007-964, kterým byl mj. zamítnut návrh na vydání předběžného opatření) zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/19991 Sb., o soudních poplatcích, odvolací řízení, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Napadeným usnesením krajského soudu č. j. 29 Co 258/2013-1633, vydaným v téže věci, bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. j. 8 C 252/2007-1567, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zmíněným usnesením okresního soudu bylo (v souvislosti s odvoláním stěžovatelky proti již zmíněnému rozsudku okresního soudu ze dne 27. 11. 2012 č. j. 8 C 252/2007-964, jímž bylo mj. rozhodnuto ve věci samé) zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích odvolací řízení, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v řízení před okresním soudem požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, tato žádost však byla usnesením ze dne 22. 3. 2012 č. j. 8 C 252/2007-562 zamítnuta. Proti tomuto usnesení podala odvolání, do dnešního dne jí však nebylo rozhodnutí o něm (pozn.: jedná se o usnesení krajského soudu ze dne 16. 5. 2012 č. j. 29 Co 247/2012-609) doručeno zákonem předepsanou formou. Ač je jí známo, že ve věci bylo rozhodnuto, s důvody seznámena nebyla a citované usnesení dosud nenabylo právní moci. Upozorňuje, že 13. 5. 2012 oznámila prostřednictvím mailové zprávy krajskému soudu, že je uživatelkou datové schránky, přičemž tato zpráva byla řádně podepsána. Posléze okresní soud rozsudkem č. j. 8 C 252/2007-964 rozhodl ve věci samé a současně zamítl její návrh na vydání předběžného opatření. Tento rozsudek napadla řádně a včas odvoláním, o němž okresní soud rozhodl tak, že řízení z důvodu neuhrazení soudního poplatku zastavil. Usnesení o zastavení odvolacího řízení napadla odvoláním, krajský soud je však potvrdil usneseními napadenými touto ústavní stížností.

5. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 45 o. s. ř., které taxativně stanovuje způsoby, kterými se doručují písemnosti, a zároveň stanovuje jejich pořadí. Odchýlení se od daného postupu, zvláště je-li zcela nesprávně aplikována fikce doručení, tak prý jednoznačně vede k neúčinnosti takového úkonu ze strany soudu a k tomu, že nesprávně doručované rozhodnutí nenabude právní moci a není vykonatelné. Vyvozuje, že soud může přistoupit k doručení dalšími způsoby, tedy i prostřednictvím doručujícího orgánu, teprve poté, kdy není možné využít způsob doručení do datové schránky, a že proto jí mělo být usnesení krajského soudu č. j. 29 Co 247/2012-609 doručeno výlučně do datové schránky. Doručení náhradním způsobem tak dle stěžovatelky není účinné a doručované rozhodnutí není vykonatelné (jak má být patrno z rozhodnutí Krajského soudu v Brně 21. 5. 2012 č. j. 20 Co 522/2011-38). Nemůže proto akceptovat závěr krajského soudu, vyslovený v napadených rozhodnutích, že nebyla osvobozena od placení soudních poplatků, protože takové rozhodnutí o její žádosti nenabylo právní moci. Stěžovatelka se dovolává nálezu ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou povahy a uplatnění náhradního doručení. K tomu dodává, že žádný právní předpis neukládá účastníkovi povinnost oznámit, že žádá o doručování do datové schránky, a tuto označit, přesto však takové oznámení učinila, aby předešla případným problémům s komunikací. Postup v rozporu § 45 o. s. ř. měl vést k porušení jejího práva na spravedlivý proces, což se negativně odrazilo na výsledku řízení u okresního soudu, kde jí byla uložena opětovná povinnost k úhradě částky, ač k tomu byla zavázána v jiném řízení. Současně je krajskému soudu vytýkáno, že nedostál své zákonné povinnosti zabývat se, resp. vypořádat se se zjištěnými skutečnostmi a tvrzenými námitkami.

6. V další části ústavní stížnosti poukazuje na problematiku poplatkové povinnosti s tím, že tato v sobě skrývá možnost odepření přístupu k soudní ochraně. Jak má plynout z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2381/10, porušení práva na spravedlivý proces představuje situace, kdy soud neposkytne účastníkovi řízení dostatečný časový prostor k zaplacení soudního poplatku poté, co mu nepřizná osvobození od jejich zaplacení. V případě, že by Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí, a tedy i výše zmíněné usnesení okresního soudu č. j. 8 C 252/2007-562 (pozn.: o nepřiznání osvobození od soudních poplatků), jsou pravomocná, nelze podle stěžovatelky přehlédnout, že v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou konstatovány její skromné majetkové poměry, na straně druhé jí byla stanovena velmi krátká lhůta jak ve vztahu k tomuto rozhodnutí, tak ve vztahu k zaplacení soudních poplatků při podání, kde tato byla pouze třídenní. Současně upozorňuje na to, že v projednávané věci soudní poplatek proti výroku I výše označeného rozsudku okresního soudu představuje částku ve výši 113 870 Kč, což je částka rovnající se finančním prostředkům, které má se svou rodinou na obživu na jeden kalendářní rok.

7. Stěžovatelka poukazuje i na své právo na právní pomoc s tím, že tato musí být dostupná i těm, kteří nejsou s to opatřit si ji smluvně. Jak plyne z odůvodnění již zmíněného usnesení okresního soudu č. j. 8 C 252/2007-562, v posuzované věci nešlo, ač dle soudů mělo jít, o zjevně bezúspěšné bránění práva. Byla totiž zavázána uhradit žalobkyni žalovanou částku ze stejného titulu již předtím v adhezním řízení z pravomocného rozsudku okresního soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 2 T 52/2010. Pokud by jí však byl ustanoven zástupce, právní profesionál, mohla by v průběhu řízení vznést námitku litispendence nebo rei iudicatae, nelze prý rovněž vyloučit možnost účinné obrany z její strany ve vztahu k případné obraně z titulu jejího ručitelského závazku.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že usnesení okresního soudu č. j. 8 C 252/2007-562, jímž byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, dosud nenabylo právní moci, neboť stěžovatelce nebylo řádně doručeno usnesení o odvolání, které proti citovanému rozhodnutí podala; z tohoto důvodu nemohly obecné soudy rozhodnout o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Klíčovou otázkou je, zda skutečně došlo k procesnímu pochybení a zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu mohla taková vada mít dopad na ústavnost napadených rozhodnutí (o zastavení řízení), resp. zda vedla k porušení stěžovatelčina základního práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

11. Jak je patrno z příloh ústavní stížnosti, stěžovatelka dne 13. 12. 2012 a 4. 1. 20013 podala (další) žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, řízení o ní okresní soud usnesením ze dne 14. 1. 2013 č. j. 8 C 252/2007-1467 zastavil a toto rozhodnutí potvrdil krajský soud usnesením ze dne 15. 2. 2013 č. j. 29 Co 82/2013-1551. Proti tomu stěžovatelka brojila ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1423/13. Z uvedeného je zcela zřejmé, že stěžovatelce muselo být známo, že již odvolací soud v uvedené věci usnesením ze dne 16. 5. 2012 č. j. 29 Co 247/2012-609 rozhodl, a také jak rozhodl. Pokud stěžovatelka měla zájem seznámit se s důvody daného rozhodnutí a současně shledala, že doručování proběhlo vadně, nic jí nebránilo se u okresního soudu domáhat nápravy. Především pak si musela být velmi dobře vědoma své povinnosti zaplatit soudní poplatek, a to minimálně půl roku předtím, než bylo odvolací řízení zastaveno, ostatně ani poté, co naposledy nebylo její další žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce vyhověno, tento poplatek neuhradila. S ohledem na to Ústavní soud dospěl k závěru, že i kdyby se (hypoteticky) ztotožnil s názorem stěžovatelky, že k určitému pochybení došlo, nemohl by dospět k závěru, že by stěžovatelka v důsledku něho mohla být fakticky zkrácena ve svém právu na přístup k soudu (jehož porušení v daném případě primárně připadá v úvahu).

12. Jde-li o ostatní námitky v ústavní stížnosti obsažené, tyto se týkají rozhodnutí obecných soudů ve věci stěžovatelčiných žádostí o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, tedy materie, jež předmětem rozhodování obecných soudů v napadených rozhodnutích nebyla, a jako takové tudíž nejsou relevantní. K tomu možno doplnit, že ústavnost posledního rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků byla přezkoumána Ústavním soudem, přičemž žádné vady zjištěny nebyly (viz výše), a že k argumentům, o které stěžovatelka opřela své tvrzení, že nejde o zjevně neúspěšné uplatňování práva, se opětovně vyjádřil okresní soud ve výše zmíněném usnesení č. j. 8 C 252/2007-1467, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, přičemž vysvětlil, proč tyto důvodné nejsou.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.