III. ÚS 2372/16
III.ÚS 2372/16 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, sídlem Komenského 38, Přerov, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 sp. zn. 26 Cdo 5073/2015 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2015 č. j. 9 Co 538/2015-207, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a a) MONETA Auto, s. r. o., sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4 - Michle, a b) JUDr. Martina Frische, insolvenčního správce Mgr. Lee Sudové (dříve Szwedové), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 sp. zn. 26 Cdo 5073/2015 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2015 č. j. 9 Co 538/2015-207 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a povinnost soudce být při rozhodování vázán zákonem podle čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 sp. zn. 26 Cdo 5073/2015 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2015 č. j. 9 Co 538/2015-207 se ruší.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na majetek a právo na spravedlivý proces.

2. V exekuční věci první vedlejší účastnice jako oprávněné, kde na straně povinné vystupovala Mgr. Lea Sudová (dále jen "povinná"), stěžovatelův předchůdce, soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, usnesením ze dne 12. 1. 2015 č. j. 103 Ex 05739/07-201 rozhodl, že se druhému vedlejšímu účastníkovi (dále jen "insolvenční správce") vydává výtěžek exekuce ve výši 1 179 843 Kč, kdy se z rozdělované podstaty získané z prodeje věci povinné ve výši 1 413 333 Kč odpočítávají stanovené náklady exekuce ve výši 233 490 Kč, a že dnem právní moci tohoto rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva, věcná práva a nájemní práva na vydražených nemovitých věcech.

3. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání insolvenčního správce změnil stěžovatelovo usnesení tak, že se insolvenčnímu správci vydává vymožené plnění ve výši 1 413 333 Kč. Krajský soud vyšel z toho, že vztah insolvenčního a exekučního řízení je upraven v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, přičemž již nařízená exekuce po zahájení insolvenčního řízení nemůže být provedena a exekutor je povinen do majetkové podstaty vydat insolvenčnímu správci podle § 206 insolvenčního zákona všechny věci a práva, které doposud zajistil. Při konkurenci ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona nutno vycházet z toho, že soudní exekutor je věřitelem, jemuž v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v § 87 odst. 1 exekučního řádu, na jejichž úhradu má právo, přičemž příslušnou pohledávku je povinen přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení "v řadě s ostatními věřiteli", jinak by došlo k jeho nepřípustnému zvýhodnění. Z tohoto důvodu je povinen vydat celé vymožené plnění (tj. bez odpočtu nákladů exekuce). V této souvislosti krajský soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014.

4. Proti usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen "o. s. ř.") odmítl v záhlaví uvedeným usnesením. Dospěl totiž k závěru, že není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou (konkrétně mělo jít např. o usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014), a není ani důvod rozhodnout spornou právní otázku jinak; jestliže stěžovatel argumentoval usnesením ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3845/2011, v něm stejná právní otázka řešena nebyla.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vyjádřil k dvojímu postavení soudního exekutora, přičemž s argumentací, opírající se o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), uzavřel, že s ohledem na majetkový zájem na výsledku exekučního řízení vyjádřený právem na náhradu nákladů exekuce je postaven naroveň soukromoprávním subjektům, které jsou nadány základními právy, a proto i on požívá ústavněprávní ochrany.

6. Dále vytkl krajskému soudu a Nejvyššímu soudu, že zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tím, že jejich rozhodovací činnost je nekonzistentní a nepředvídatelná, přičemž poukázal na usnesení ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3845/2011, kde Nejvyšší soud měl vyslovit odlišný právní názor, nebo na usnesení ze dne 22. 7. 2015 sp. zn. 29 Co 301/2015, kde Krajský soud v Praze označil postup Nejvyššího soudu za protiústavní. Podle stěžovatele je tzv. podústavní právní úprava nejasná a obecnými soudy byla aplikována protiústavním způsobem, neboť jimi zjištěnou kolizi ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu a § 5 insolvenčního zákona nelze řešit tak, že si přisvojí normotvornou pravomoc a "škrtnou" úpravu prvně uvedenou. Žádný rozpor však neexistuje, neboť předmětné ustanovení bylo do exekučního řádu vloženo v návaznosti na přijetí insolvenčního zákona, a o aplikaci derogačních pravidel nebylo třeba uvažovat. K porušení výše uvedeného základního práva mělo dojít i tím, že obecné soudy se s jeho argumentací vypořádaly velmi povrchně anebo vůbec, ačkoliv šlo o mimořádný zásah do jeho práv.

7. Současně dle stěžovatele mělo dojít k zásahu do jeho práva vlastnit majetek a práva podnikat, neboť musel veškerý výtěžek z exekuce odevzdat insolvenčnímu správci, který se na prodeji nemovitostí nijak nepodílel a kterému přesto náleží odměna, ač soudní exekutor má právo na odměnu za provedenou práci a na náhradu vynaložených nákladů. Dochází tím k porušení zásady zásluhovosti a zákazu dvojí odměny, jakož i ke ztrátě reálné možnosti soudního exekutora uspokojit své pohledávky. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), nikdo nemůže v případě nuceného prodeje inkasovat odměnu za zpeněžení majetku pouze z formálních důvodů (aniž by sám prováděl kroky ke zpeněžení majetku), insolvenční správce však tuto odměnu požaduje, přičemž jeho odměna je ještě vyšší než odměna soudního exekutora. V dané věci nemohl ani přihlásit ve stanovené lhůtě svou pohledávku do insolvenčního řízení, a i kdyby tak učinil, výtěžek zpeněžení byl vydán zajištěnému věřiteli. Z tohoto důvodu odkaz obecných soudů na insolvenční řízení představuje odepření práva. Kromě toho soudní exekutor nemá právo odepřít přijetí exekučního návrhu, takže nemůže ovlivnit, zda mu vznikne pohledávka vůči povinnému. Stěžovatel argumentoval i tím, že ze svých prostředků musí hradit náklady exekuce, avšak jediná náhrada se dostane pouze insolvenčnímu správci, což ve vztahu k němu lze připodobnit ke skutečné škodě. Jestliže obecné soudy argumentovaly rovností věřitelů v insolvenčním řízení, jeho právní postavení, jak bylo zmíněno, je odlišné, resp. je ve vztahu k nim v postavení nevýhodném. Závěrem stěžovatel poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 286/2009 Sb., z níž, jakož i textu ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu plyne, že zákonodárce soudnímu exekutorovi garantoval uspokojení nákladů exekuce, a dále na to, že v dané věci nutno uplatnit principy lex specialis derogat legi generali a lex posterior derogat priori.

8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že Ústavní soud ve skutkově i právně obdobné věci vydal nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a současně předestřel svou argumentaci proti právnímu názoru vyjádřenému v odlišném stanovisku soudce Jana Musila.

III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.

10. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání neshledal přípustným, protože závěr odvolacího soudu byl v souladu s principy insolvenčního řízení a jeho ustálenou judikaturou, přičemž neshledal důvod se od ní odchýlit, a dále že se s námitkou, že předmětná právní otázka je rozhodována v jeho rozhodovací praxi rozdílně, ve svém usnesení vypořádal.

11. Krajský soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že bylo v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a exekučního řádu, jakož i s § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona i dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Odmítl stěžovatelovo tvrzení, že zasáhl do jeho práv a svobod zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž poukázal na výše zmíněné odlišné stanovisko soudce Jana Musila a závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14, dle něhož je třeba soudního exekutora řadit mezi věřitele dlužníka (úpadce), kteří jsou oprávněni uplatnit v rámci insolvenčního řízení své pohledávky (zde na nákladech exekuce) přihláškou. S ohledem na to navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

12. Vedlejší účastníci možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili.

13. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť se v nich prakticky jen odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn, jestliže obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, aniž by respektovaly hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Ústavní stížnost směřuje proti ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci § 46 odst. 6 exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2012 (nyní odst. 7) a § 5 insolvenčního zákona (tedy tzv. podústavního práva) ze strany obecných soudů, konkrétně pak v otázce, zda soudní exekutor je povinen vydat insolvenčnímu správci celé vymožené plnění anebo vymožené plnění snížené o náklady exekuce. Uvedenou otázkou, resp. ústavní (non)konformitou jejího řešení ze strany obecných soudů se Ústavní soud opakovaně zabýval, a to v nálezech ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16, ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2264/16, ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2898/16 a konečně ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1731/16. Zde pak Ústavní soud, vycházeje z toho, že znění výše uvedeného ustanovení bylo schváleno v návaznosti na přijetí insolvenčního zákona a zakotvilo určitý postup (nejen) pro případ souběhu insolvenčního a exekučního řízení, dospěl k závěru, že exekutor je oprávněn z částky vymožené v rámci exekuce si ponechat (odpočíst) náklady exekuce a do insolvenčního řízení vydat toliko tzv. čistý výtěžek exekuce.

17. Stávající rozhodovací praxi obecných soudů, vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, pak Ústavní soud shledal protiústavní s tím, že obecné soudy při výkladu kolidujících právních norem (§ 5 insolvenčního zákona a § 46 odst. 7 exekučního řádu) nepostupovaly v souladu s obecnými výkladovými pravidly, když neaplikovaly zvláštní, pozdější, kogentní právní úpravu plynoucí z exekučního zákona, ale postupovaly podle obecné, dřívější právní úpravy podle insolvenčního zákona, aniž by svůj odklon dostatečně odůvodnily. Dopustily se tak nepřípustné svévole, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i princip vázanosti soudce zákonem.

18. Nadto Ústavní soud upozornil, že byla-li dražba nemovitých věcí exekutorem provedena ještě před zahájením insolvenčního řízení, a veškeré náklady vznikly v době, kdy exekutor nemohl ani předpokládat budoucí insolvenční řízení, pak byl "v legitimním očekávání", že za odvedenou práci obdrží odměnu, a pozdější insolvenční řízení na tom nic nemění.

19. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelovy námitky jsou důvodné. Proto ve věci rozhodující III. senát Ústavního soudu s respektem k výše uvedeným závěrům (současně s vědomím významu argumentace v odlišném stanovisku soudce Jana Musila k prejudikátu sp. zn. IV. ÚS 378/16) podle čl. 89 odst. 2 Ústavy uzavřel, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu i princip vázanosti soudce zákonem, jelikož obecné soudy nerespektovaly kogentní normu § 46 odst. 6 exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2012. Napadená rozhodnutí jsou nedostatečně zdůvodněna a v konečném důsledku projevem libovůle, stejně jako rozhodovací praxe založená usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 6 exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2012 tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce, přičemž účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Opačný postup je v rozporu s právem exekutora na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a porušuje čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.

20. S ohledem na výše popsané porušení základních práv stěžovatele na soudní ochranu zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.