III. ÚS 236/05
III.ÚS 236/05 ze dne 16. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 236/05

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Čechofracht a. s., se sídlem Praha 1, Opletalova 37/1284, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou v Praze 2, Čelakovského sady 8, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce čj. Ex 229/03-20, vydanému soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 6, Čistovická 11, Praha 6, JUDr. Janem Grosamem, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. dubna 2005, čj. 33 Nc 7136/2003-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. V ústavní stížnosti uvádí, že soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 6, JUDr. Jan Grosam, vydal dne 14. ledna 2005 příkaz k úhradě nákladů exekuce čj. Ex 229/03-20, ve věci exekuce 33 Nc 7136/2003 nařízené Obvodním soudem pro Prahu 1 pro pohledávku ve výši 23 058 470,35 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě čj. 3 Sm 190/2000-9 ze dne 29. srpna 2000. Námitky proti tomuto vykonatelnému příkazu ze dne 14. ledna 2005 odmítl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením čj. 33 Nc 7136/2003-20 ze dne 11. dubna 2005. Stěžovatelka uvádí, že jí bylo protiústavně odňato právo odvolat se proti rozhodnutí o nařízení exekuce Obvodním soudem pro Prahu 1 (toto usnesení jí prý nebylo nikdy doručeno), stěžovatelka nebyla poučena o právu uplatnit námitku podjatosti proti exekutorovi Grosamovi, exekutor v rozporu se zákonem vydal dvě rozhodnutí v téže věci, svou odměnu stanovil exekutor v rozporu se zákonem a omezil právo stěžovatelky podat proti svému rozhodnutí námitky. Stěžovatelka upozorňuje na formální vady exekučního příkazu, kde byla nesprávně označena povinná osoba. Exekutor doručoval příkaz dvakrát po sobě v pátek v odpoledních hodinách, aby tak dle názoru stěžovatelky maximálně možným způsobem zkrátil práva stěžovatelky podat ve třídenní lhůtě námitky. V prvém případě stěžovatelka byla s to podat v pondělí včas námitky, ve druhém případě, o který se v této ústavní stížnosti jedná, již tyto námitky nebyly podány včas, ale s jednodenním prodlením, pročež jim exekutor nevyhověl a Obvodní soud pro Prahu 1 je shora uvedeným rozhodnutím odmítl jako opožděné. Stěžovatelka uvádí, že ve věci podala podnět k zahájení trestního řízení.

Ústavní soud požádal o vyjádření též účastníka řízení exekutora JUDr. Jana Grosama. Podle účastníka řízení není ústavní stížnost přípustná. Na jeho straně nebyl žádný úmysl poškodit stěžovatelku, ostatně první příkaz byl předán přímo do rukou vedoucího právního oddělení stěžovatelky, což zcela vyvrací tvrzení stěžovatelky o údajném účelovém doručování příkazu. Stěžovatelka, byť dostala druhý příkaz též v pátek v odpoledních hodinách, měla dostatek času podat do půlnoci následujícího pracovního dne alespoň blanketní opravný prostředek. Co se týče údajného nedoručení usnesení soudu o zahájení exekuce, není sporu o tom, že stěžovatelka si byla probíhající exekuce od počátku vědoma. Exekutor odmítá protizákonnost svého rozhodnutí a navrhuje ústavní stížnost odmítnout.

Stěžovatelka v replice uvádí, že ve věci není dán důvod pro odmítnutí stížnosti, upozorňuje na tisícinásobné překročení odměny exekutora, jak se tomu stalo shora citovaným příkazem exekutora, a zdůrazňuje, že exekutor JUDr. Jan Grosam je členem prezidia Exekutorské komory, což činí přešetření stížnosti stěžovatelky k Exekutorské komoře problematickým. To, že byl první příkaz předán do ruky vedoucího právního oddělení stěžovatelky, je pouhá náhoda. Stěžovatelka dále uvádí, že teprve po podání této ústavní stížnosti jí došlo usnesení soudu o nařízení exekuce, přičemž tímto usnesením jistě nemá být řízení o exekuci skončeno, jak se tomu v této věci stalo, ale mělo by jím být naopak zahájeno. Bránit se proti nařízení exekuce poté, co proběhla, je totiž málo efektivní. Stěžovatelka odkazuje na vyhlášku č. 418/2001 Sb., která stanoví, že právnickým osobám se doručuje zpravidla v době od 9.00 do 15.00 hodin, což se však v jejím případě ani jednou nestalo. V příloze zasílá podnět k zahájení trestního stíhání v dané věci.

Ústavní stížnost není přípustná.

Předtím než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny její formální náležitosti a podmínky její včasnosti a přípustnosti. Ústavní soud si všímá, že stěžovatelka formálně nenapadá usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. dubna 2005, čj. 33 Nc 7136/2003-20, z podání (zejména str. 5) však lze soudit, že se stěžovatelka domáhá též zrušení tohoto rozhodnutí, čímž je též dáno dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost představuje prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, pouze však za podmínky předchozího vyčerpání všech procesních prostředků určených k ochraně práva. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Obecně by tedy mohlo být konstatováno, že řádné procesní prostředky nebyly v projednávaném případě vyčerpány a že ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná, neboť řádný opravný prostředek byl podán opožděně a exekutor ani soud se jím proto nemohli zabývat. Jádrem a podstatou ústavní stížnosti je však tvrzení, že exekutor připravil soustavným doručováním v pátečních odpoledních hodinách stěžovatelku o možnost exekuční příkaz řádně napadnout opravným prostředkem.

Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce lze podat námitky do 3 dnů od jeho doručení. Pokud exekutor námitkám v plném rozsahu nevyhoví, je povinen postoupit je bez zbytečného odkladu soudu, který o námitkách rozhodne do 15 dnů (§ 88 exekučního řádu). Podle názoru Ústavního soudu v řádném postupu podle této právní úpravy nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jakkoliv Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že opakované doručování příkazu v pátečních odpoledních hodinách je problematické, z hlediska ústavněprávního je podstatné, že ani za těchto okolností nebyla stěžovatelka zbavena možnosti, aby došlo k přezkumu úhrady nákladů exekuce exekutorem, resp. nezávislým a nestranným soudem, který by v zákonem určené lhůtě ověřil, že odměna exekutora byla stanovena správně. Pokud stěžovatelka včas námitky nepodala (a ve své ústavní stížnosti ani v replice nijak nevysvětluje, proč to nebylo v daném případě možné), nelze se domáhat další ochrany před Ústavním soudem, který je, jak již bylo výše zdůrazněno, orgánem subsidiárním. Ve smyslu shora cit. ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná; meritorním rozhodnutím v této věci by Ústavní soud překročil vlastní pravomoci, které podle českého ústavního pořádku a zákona o Ústavním soudu má.

Nad rámec tohoto odůvodnění a pouze pro pořádek Ústavní soud dodává, že toto rozhodnutí je vydáváno z pohledu ústavněprávního a nevylučuje, že v případném trestním řízení iniciovaném stěžovatelkou mohou orgány činné v trestním řízení shledat, že v daném případě došlo ke spáchání trestného činu. Není ovšem úkolem a není ani v kompetenci Ústavního soudu, aby snad sám prováděl vyšetřování podezření, které v ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla.

S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud soudcem zpravodajem odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.