III. ÚS 2356/17
III.ÚS 2356/17 ze dne 23. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Zutise, MBA, zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou, Vodní 5178, Zlín, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Libereckého kraje, Územního odboru Česká Lípa, oddělení hospodářské kriminality ze dne 21. března 2017 č. j. KRPL-40000-48/TČ-2016-180181-66 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. dubna 2017 sp. zn. 0 Nt 10008/2017, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství Libereckého kraje, Územního odboru Česká Lípa, oddělení hospodářské kriminality a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 90 Ústavy. Dále stěžovatel uvádí, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl v rozporu s čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nucen svědčit proti sobě a přiznat svoji vinu.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství Libereckého kraje, vyšetřuje podezření ze spáchání přečinu podvodu, jehož se měl dopustit obviněný Jaroslav Janda. Při svém výslechu Jaroslav Janda odkázal na svědectví stěžovatele. Proto Policie České republiky, Krajské ředitelství Libereckého kraje, požádala o provedení výslechu Policii České republiky, oddělení hospodářské kriminality Chomutov. Výslech stěžovatele byl proveden dne 3. 2. 2017 na úřední záznam o podání vysvětlení, kdy byly vyslýchanému kladeny otázky. S ohledem na nepřesnost kladení dotazů a s tím souvisejících odpovědí byla podána nová žádost o provedení výslechu tohoto svědka a v jeho výslechu tak bylo pokračováno dne 14. 3. 2017. Při tomto druhém výslechu stěžovatel po poučení o právech a povinnostech svědka uvedl, že využívá svého práva a ve věci nebude vypovídat. To odůvodnil tím, že vyslýchání v této věci bylo šikanózní, celou věc šetří GIBS Liberec, neboť jde o skupinu lidí ze státní správy a soukromé osoby a firmy mající zájem na dehonestaci osoby stěžovatele pro jeho práci pro stát, která je údajně nesdělitelná. Na základě této výpovědi pak vrchní inspektor nprap. Radek Bukva vydal v záhlaví citované usnesení, kterým byla stěžovateli uložena podle § 66 odst. 1 trestního řádu pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč, neboť stěžovatel odmítl při pokračování výslechu vypovídat, a to, aniž by k tomu podle § 100 trestního řádu uvedl řádný důvod, když nadto se během výslechu choval urážlivě.

3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle § 141 a násl. trestního řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") zamítnuta. Podle okresního soudu záleží na úvaze policejního orgánu, jakou formou bude proveden výslech předvolané osoby. V právě projednávané věci je patrné, že zatímco prvotní výslech byl proveden pouze na úřední záznam o podání vysvětlení, ten následující již byl proveden do protokolu o výslechu svědka, což je důkazní materiál sloužící zejména pro potřeby dalších orgánů činných v trestním řízení. Pro svědka však z takto provedeného výslechu plynou nepochybně větší povinnosti podle § 97 a násl. trestního řádu. Podle okresního soudu pak mimo jiné platí, že předvolaná osoba je povinna vypovídat jako svědek. Nesmí být přitom slyšena o okolnostech, týkajících se utajovaných a chráněných informací podle zvláštního zákona. Na druhou stranu podle § 100 trestního řádu může svědek mimo jiné odepřít výpověď v případě, že je příbuzným obviněného či pokud by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Pro aplikaci této výjimky však podle okresního soudu v projednávané věci nebyly naplněny podmínky. Pokud totiž stěžovatel uváděl, že celou věc řeší GIBS Liberec, zřejmě tedy Generální inspekce bezpečnostních sborů, pak to není důvodem pro odepření výpovědi. Stěžovatel rovněž neuvedl, že by byl v příbuzenském či obdobném poměru k obviněnému. K úvahám stěžovatele o poměru státní zástupkyně a policisty pak soud poznamenal, že stěžovatelovy pochybnosti vycházely patrně toliko ze shodnosti příjmení. Lze tedy podle okresního soudu uzavřít, že stěžovatel objektivně neměl právo odepřít výpověď a bylo jeho povinností před policejním orgánem znovu k věci vypovídat. Pokud tak odmítl učinit, bylo uložení pořádkové pokuty naprosto standardním postupem.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že před policejním orgánem doslova uvedl, že nemá, co již k věci vypovídat, a nikoli, jak se uvádí v ústavní stížností napadených rozhodnutích, že odmítá vypovídat. V právní praxi pak podle stěžovatele panuje spor o to, zda-li § 100 odst. 2 trestního řádu lze uplatnit i vůči právnickým osobám. Tato otázka podle stěžovatele nebyla nejvyššími soudy doposud jednoznačně vyřešena. Tvrzení obsažená v ústavní stížností napadeném usnesení Policie ČR jsou podle stěžovatele smyšlená, neboť nprap. Bukva a Mgr. Bukvová (státní zástupkyně) čelí šetření ve vztahu ke svým osobám, které inicioval sám stěžovatel.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Ústavní soud nejprve připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž je obsah i aplikace ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu výrazem priority ústavního zákazu donucování k sebeobvinění dle čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy při jeho kolizi s veřejným zájmem na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006 (N 32/40 SbNU 265)]. Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou přitom výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze výpovědí od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen. Zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci je tedy nutno vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost [nález sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997 (N 150/9 SbNU 319)].

9. Zároveň je však nutno zdůraznit, že proto, aby orgán činný v trestním řízení mohl rozhodnout o oprávněnosti odepření výpovědi, je nezbytné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí. Na pořádkovou pokutu je pak třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení [srov. přiměřeně např. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05 ze dne 1. 8. 2005 (N 147/38 SbNU 167)]. Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v § 66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 766/2000 ze dne 21. 6. 2001 (N 94/22 SbNU 311)].

10. Podle zákona může mimo jiné odepřít svědeckou výpověď ten, kdo by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě a některé z blízkých osob anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. U jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném se musí posuzovat konkrétní příbuzenský nebo jiný obdobný vztah, jakož i otázka míry tvrzené újmy způsobené případným trestním stíháním. Z toho vyplývá, že vztah mezi osobou odmítající s odkazem na § 100 odst. 2 trestního řádu vypovídat s ohledem na nebezpečí újmy způsobené sobě nebo jiné osobě musí být objektivně prokázán a důvodnost pociťované újmy musí být opřena o objektivní skutečnosti. Zpravidla tedy nepostačí pouhé prohlášení jedné osoby tohoto vztahu. Zda je skutečně svědek oprávněn odepřít výpověď, je ponecháno - jak naznačeno výše - na posouzení orgánu činného v trestním řízení, který svědka má vyslechnout, a důvody, pro které chce svědek odepřít výpověď, musí tomuto orgánu sdělit. Takové sdělení je ovšem podmíněno konkrétními okolnostmi trestní věci, byť tyto nesmí být natolik konkrétní, aby to bylo v rozporu se smyslem ustanovení o právu odepřít výpověď [srov. k tomu přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1998 sp. zn. 4 Tz 68/1998 nebo DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád: komentář. I. díl, (§ 1 až 179h). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017, str. 905 a násl. §100].

11. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost se zřetelem k výše uvedenému a dospěl k závěru, že v daném případě postup orgánů činných v trestním řízení nebyl nezákonný a neporušil ústavně garantovaná práva stěžovatele. Důvod leží především ve skutečnosti, že stěžovatel své obecné stanovisko o odmítnutí výpovědi blíže nezdůvodnil, přičemž ani v ústavní stížnosti stěžovatel nepředložil žádné konkrétní argumenty, které by založily důvod pro odmítnutí podání svědecké výpovědi podle § 100 odst. 2 trestního řádu.

12. Stěžovatel tak sice v ústavní stížnosti rozvíjí úvahy, zda osobou blízkou může být i právnická osoba nebo se obsáhle zabývá některými instrumenty insolvenčního práva, ovšem bez toho, aby srozumitelně vysvětlil, jak to souvisí s jeho rozhodnutím odepřít výpověď. Právě řečené pak platí i pro tvrzení stěžovatele, že z jeho podnětu probíhá šetření nprap. Bukvy (policisty) a Mgr. Bukvové (státní zástupkyně); není totiž zřejmé, proč stěžovatel v souvislosti s těmito osobami odmítá vypovídat, když se sám - jak uvádí - obrátil například na Generální inspekci bezpečnostních sborů. Stěžovatel tak zkrátka ke srozumitelnému ozřejmění svého postoje nevyužil ani prostor daný mu ústavní stížností.

13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.