III. ÚS 2352/13
III.ÚS 2352/13 ze dne 27. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Pavelky, zastoupeného stálým opatrovníkem statutárním městem Opava se sídlem Horní náměstí 69, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2013 č. j. 11 Co 217/2013-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

1. Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2013, stěžovatel (zastoupený zákonným zástupcem - stálým opatrovníkem statutárním městem Opava, ustanoveným usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 7. 2013 č. j. 14 P 146/2012-61) napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, a to z důvodu, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 téhož předpisu.

2. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 2. 2013 č. j. 110 EC 117/2012-45 bylo podle § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o žalobě Severomoravské plynárenské, a. s., směřující proti stěžovateli, na zaplacení 2 019,21 Kč a dále bylo podle § 150 o. s. ř. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 969 Kč s tím, že nutno postupovat podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
3. Protože stěžovatel jako fyzická osoba nebyl v řízení zastoupen advokátem [§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], Ústavní soud ho prostřednictvím zákonného zástupce vyzval (viz § 31 a § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), aby tuto vadu svého návrhu v patnáctidenní lhůtě odstranil, a to konkrétně předložením plné moci advokáta a jím sepsaného návrhu na zahájení řízení; současně stěžovatele poučil, že pokud tak neučiní, může být jeho návrh podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.

4. Ústavní soud takto postupoval i přesto, že stěžovatel upozornil, že výkon opatrovnictví ze strany obce je výkonem přenesené působnosti, a odkázal v daném ohledu na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 995/07 (U 9/46 SbNU 519) s tím, že ve smyslu § 30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu za opatrovníka jedná pověřený zaměstnanec. Dle názoru Ústavního soudu však uvedené ustanovení na danou věc bezprostředně nedopadá, neboť účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení není stát jako specifický typ právnické osoby, nýbrž osoba fyzická (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nutno však posoudit, zda v této souvislosti nelze uvažovat o analogické aplikaci § 30 odst. 2, event. odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a to i s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud v minulosti v případech, kdy stěžovatelem byla osoba bez procesní způsobilosti, resp. bez způsobilosti k právním úkonům, sám zástupce pro řízení ustanovil. Vedle advokáta [viz např. usnesení ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 823/10 (dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz)] šlo o veřejného ochránce práv (nebo jeho zástupce), obecní úřad, ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, dokonce i Ligu lidských práv, ředitelku Nadace Naše dítě a dříve také obec [viz např. nález ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353), usnesení ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1116/13, ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11, ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 868/12, ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09, ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 1125/09, ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. II. ÚS 157/01 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)], přičemž na zastoupení advokátem již dále (Ústavní soud) netrval. Takto Ústavní soud postupoval zejména ve vztahu k nezletilé osobě jakožto vedlejšímu účastníkovi řízeních o ústavní stížnosti, a to z toho důvodu, že tato osoba musí být (i) v daném řízení zastoupena tzv. kolizním opatrovníkem ve smyslu § 37 odst. 2 zákona o rodině. Kolizního opatrovníka v podobě veřejného ochránce práv či jeho zástupkyně byl Ústavní soud nucen ustanovit i osobě omezené ve způsobilosti k právním úkonům, jež ústavní stížností brojila proti rozhodnutím obecných soudů vydaným ve věci žaloby na náhradu nemajetkové újmy, která byla podána proti obci jako jejímu zákonnému zástupci (stálému opatrovníkovi), k čemuž je třeba dodat, že v této věci byl stěžovatel navíc zastoupen advokátem (II. ÚS 1125/09), opatrovníka pak osobě, která ústavní stížností brojila právě proti rozhodnutím obecných soudů, na jejichž základě byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům, a neměla zákonného zástupce, neboť jí stálý opatrovník dosud nebyl soudem ustanoven (IV. ÚS 412/04).

5. Je-li nezletilému dítěti či osobě omezené ve způsobilosti k právním úkonům ustanoven opatrovníkem orgán sociálněprávní ochrany dětí nebo (ve své podstatě) Úřad veřejného ochránce práv, vzhledem k tomu, že se jedná o státní orgány (úřady), jde o situaci srovnatelnou se situací upravenou v § 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a na zastoupení advokátem již trvat netřeba. V dalších, výše zmíněných případech byly opatrovníkem (a současně zástupcem) ustanoveny osoby, jež byly nepochybně schopny zajistit dostatečnou ochranu práv nezletilých dětí, takže i zde bylo učiněno smyslu a účelu povinného právního zastoupení před Ústavním soudem ve smyslu § 29 zákona o Ústavním soudu zadost.

6. Ústavní soud si je však současně vědom toho, že v těchto dalších případech jde o postup do jisté míry sporný, neboť ve své podstatě zakládá výjimku z povinného zastoupení advokátem. Na straně druhé je třeba vzít v úvahu, že jde o mimořádné situace, především pak jsou-li do řízení o ústavní stížnosti "vtaženy" nezletilé děti jako vedlejší účastníci, kde existuje veřejný zájem na tom, aby byla zajištěna dostatečná ochrana práv těchto osob, a kde - pokud by Ústavní soud trval na zastoupení advokátem - byla by ponechána otázka (ne)účasti těchto osob v příslušném řízení pouze na rozhodnutí České advokátní komory ve smyslu § 18 odst. 2 a 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, jejímž prostřednictvím je (prakticky) zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v odůvodněných případech zajištováno. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není oprávněn advokáta ustanovit, protože podle konstantního názoru postup podle § 30 o. s. ř. možný není (pokud Ústavní soud advokáta ustanovil, jak bylo výše uvedeno, bylo to s jeho souhlasem a výkon této funkce byl bezplatný).

7. V souzené věci stěžovatel zákonného zástupce má, přičemž je jím obec coby právnická osoba; byť ustanovení § 27 odst. 3 občanského zákoníku hovoří o orgánu místní správy, dle judikatury obecných soudů není ustanovován soudem obecní (městský) úřad, ale samotná obec (město) jako právnická osoba ve smyslu § 18 odst. 1, odst. 2 písm. c) občanského zákoníku, případně její zařízení. Poukazuje-li stěžovatel na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 995/07, zde se hovoří o mj. tom, že opatrovnickou funkci obec vykonává jako "organizační součást" státu, nikoliv jako korporace nadaná územní samosprávou, z právního hlediska ji za organizační složku státu považovat nelze (viz § 3 a násl. zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), navíc by takovéto zastoupení obcí smysl a účel povinného zastoupení advokátem nenaplňovalo (srov. také níže). Z tohoto důvodu zde postup podle § 30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu per analogiam možný není.

8. Ke stejnému závěru pak Ústavní soud dospěl i ve vztahu k ustanovení § 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ve výše citovaném usnesení Ústavní soud sice konstatoval, že "ústavněprávní hledisko vyžaduje, aby výkon opatrovnické funkce byl považován za výkon přenesené, nikoliv samostatné působnosti obce", je však třeba předně zmínit, že v daném případě byla opatrovníkem ustanovena obec, nikoliv orgán místní správy, především pak pro případ, že by předmětné opatrovnictví mělo představovat výkon tzv. přenesené působnosti obce, není zákonem stanoven žádný konkrétní orgán, jenž by tuto "nevrchnostenskou" činnost vykonával, podobně jako tomu je v případě obecního úřadu obce s rozšířenou působností vykonávajícího funkci opatrovníka nezletilého dítěte [viz § 17 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí]. Dlužno dodat, že úvahy obsažené v citovaném usnesení byly Ústavním soudem vysloveny v poněkud jiné souvislosti, a to jako obiter dictum, a také s ohledem na výše uvedené je třeba tyto chápat spíše jako úvahy de lege ferenda.

9. Proti analogické aplikaci ustanovení § 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu hovoří rovněž to, že takovéto zastoupení nepředstavuje, resp. nemusí vždy představovat (po kvalitativní stránce) adekvátní alternativu zastoupení advokátem ve smyslu § 29 zákona o Ústavním soudu. V daném případě sice je opatrovníkem obec s rozšířenou působností, takže lze předpokládat, že její obecní úřad má takové personální i materiální zázemí, že je schopen kvalifikovaně osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům v řízení před Ústavním soudem zastupovat. V případě většiny obcí však tomu tak není, přičemž řešit danou otázku ad hoc nepokládá Ústavní soud za systémové. Konečně Ústavní soud zdůrazňuje, že na základě tohoto závěru nedochází ke znevýhodnění uvedených osob vůči ostatním fyzickým osobám, neboť zákonný opatrovník může jménem opatrovance zmocnit advokáta k zastupování před Ústavním soudem, a to buď na jeho náklady, nebo může požádat Českou advokátní komoru, aby stěžovateli advokáta určila z důvodu, že je nemajetný (viz výše).

10. Vzhledem k výše uvedenému a dále k tomu, že uvedená výzva byla stěžovateli prostřednictvím zákonného zástupce doručena dne 9. 8. 2013 a ten vady svého návrhu ve stanovené lhůtě (a ani do dnešního dne) neodstranil, Ústavní soud jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, aniž nadále s ohledem na výše uvedené trval na zastoupení obce jako právnické osoby v řízení před Ústavním soudem.

11. Ústavní soud tak učinil proto, že takový postup by měl povahu přepjatého formalismu, neboť i kdyby dospěl k opačnému závěru stran povinného zastoupení obce v roli opatrovníka, musel by konstatovat, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který je nutno rovněž odmítnout.

12. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces zdůvodňuje tak, že se odvolací soud nezabýval tím, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad (ne)přiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka, jakož i dalšími okolnostmi případu, konkrétně vadným předprocesním chováním žalobkyně v podobě formalizovaného zasílání upomínek stěžovateli v době gradace jeho nemoci, jakož i následnou bezproblémovou úhradou dluhu. K porušení rovnosti účastníků řízení pak mělo dojít tím, že odvolací soud nevytvořil dostatečný prostor pro to, aby účastník řízení mohl uplatňovat námitky a argumenty stran naplnění "důvodů zvláštního zřetele hodných", a také se nezabýval jeho argumenty, jež uvedl ve vyjádření k odvolání. Minimálně zohledněno mělo být rovněž to, že žalobkyně má dostatečné personální a materiální vybavení, přičemž je otázkou, zda za této situace náklady za externí právní služby lze považovat za účelně vynaložené.

14. V prvé řadě je však třeba vzít v úvahu, že stěžovatel před Ústavní soud "přesouvá" spor o částku pouze 3 969 Kč, z čehož plyne, že jde o věc natolik bagatelní, že je v podstatě vyloučeno, že by v souvislosti s ní mohlo dojít k jakémukoli porušení ústavnosti, zvláště pak za situace, kdy tato částka představuje náhradu nákladů řízení [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11, ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 a ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. I kdyby Ústavní soud uvedenou skutečnost nepovažoval za samostatný důvod odmítnutí ústavní stížnosti a s přihlédnutím k ní posuzoval, zda v dané věci nedošlo k porušení takových procesních práv stěžovatele, jež jsou pro vedení řízení (resp. z hlediska principů spravedlivého procesu) "esenciální", nemohl by dospět k jinému závěru. V prvé řadě třeba připomenout, že otázku, zda v konkrétním případě jsou naplněny podmínky postupu podle § 150 o. s. ř., Ústavnímu soudu řešit nepřísluší (viz např. usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1684/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz); z tohoto důvodu námitka, že odvolací soud nepřisoudil náležitou "váhu" určitým skutečnostem, obstát nemůže. Vytýká-li pak stěžovatel, že mu odvolací soud neposkytl dostatečný procesní prostor, tuto námitku nutno odmítnout, neboť odvolání žalobkyně bylo stěžovateli zasláno k vyjádření, a nic mu tedy nebránilo "důvody zvláštního zřetele hodné", jež nyní uvádí v ústavní stížnosti, zmínit. Pokud tak neučinil, a ani skutečnosti, na které stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti, nevyplynuly z obsahu spisu jinak, nemůže Ústavní soud odvolacímu soudu nic vytknout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.