III. ÚS 2351/16
III.ÚS 2351/16 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. L., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016 č. j. 3 Tdo 429/2016-31, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 8 To 461/2015-177, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. září 2015 č. j. 8 T 64/2015-146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5, č. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 9. 9. 2015 č. j. 8 T 64/2015-146 byl stěžovatel shledán vinným dvěma přečiny výtržnictví podle § 358 odstavec 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a zároveň mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že se sexuálně sebeuspokojoval na veřejném místě, totiž ve vlaku, před cizími ženami.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 11. 2015 č. j. 8 To 461/2015-177 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu.

4. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. 3 Tdo 429/2016-31 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nepopírá, že se určitého závadného jednání dopustil, má však za to, že by nemělo být hodnoceno jako trestný čin. Je pravdou, že onanoval před ženami ve vlaku, avšak nebyl přitom nijak agresivní, s ženami vůbec nekomunikoval, a když odešly, jejich přítomnost dále nijak nevyhledával. Mohl je tedy znechutit či pohoršit, avšak nezavdal jim důvod k tomu, aby se mohly cítit ohroženy. V tom je nutno vidět rozdíl oproti jinak obdobným případům veřejné onanie a odhalování, které jsou obvykle trestně postihovány. Stěžovatel se tedy domnívá, že skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví sice naplnil co do její formální stránky, avšak míra společenské škodlivosti jeho jednání byla natolik nízká, že o trestnou činnost nešlo. Jeho jednání mělo být posouzeno jako pouhý přestupek. V tomto směru poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315).

6. Za druhé stěžovatel není spokojen s tím, že Nejvyšší soud se nezabýval doplněním jeho dovolání ze dne 12. 1. 2016 s poukazem na zákonnou podmínku dle § 265b odst. 2 věty první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), podle níž může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, když dle Nejvyššího soudu se tento požadavek nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na jeho případná doplnění, přičemž toto podání musí být právním zástupcem i sepsáno. Takovýto výklad zmíněného ustanovení však stěžovatel považuje za příliš extenzivní. Tímto způsobem mu bylo znemožněno vznést v dovolacím řízení některé námitky.

7. Další pochybení v řízení před Nejvyšším soudem pak stěžovatel spatřuje v tom, že neměl dostatečnou možnost vyjádřit se k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání. To mu totiž sice bylo zasláno, a to dne 29. 3. 2016, avšak Nejvyšší soud mu nestanovil žádnou lhůtu, ve které by měl podat repliku. Následně pak dne 20. 4. 2016 Nejvyšší soud rozhodl. Stěžovatel měl v úmyslu repliku podat, ale nevěděl, že s tím je třeba spěchat; odhadoval, že Nejvyšší soud nerozhodne dříve, než za měsíc.

8. Stěžovatel též namítá, že prvý den konání hlavního líčení proběhl, přestože ještě neměl obhájce, ačkoli byly dány důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 a 4 písm. b) trestního řádu. Na základě těchto ustanovení mu byl obhájce ustanoven, avšak až následujícího dne. Předmětného dne, kdy obhájce neměl, přitom proběhl jeho výslech, jakož i výslech znalkyně MUDr. Herrové. Nadto když se snažil jako laik klást této znalkyni otázky, byl soudcem opakovaně přerušován a následně neměl možnost se k provedenému důkazu vyjádřit.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

10. Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře vykládá v materiálním smyslu, to jest pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, ale i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení obyčejného práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.

11. V rámci svého odvolání stěžovatel porušení žádného ústavního ani obyčejného práva, pokud jde o jím nyní tvrzená porušení práva na obhajobu v hlavním líčení, nenamítal. Tuto skutečnost si Ústavní soud ze spisu městského soudu sp. zn. 8 T 64/2015, jenž si vyžádal, ověřil (srov. č. l. 166 a násl.). Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nijak neobjasňuje, proč by navzdory této skutečnosti měly být citované námitky předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem.

12. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti pokud jde o namítaná porušení jeho práv na obhajobu, ke kterým mělo dojít před soudem prvého stupně (shodně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3008/12 ze dne 15. 11. 2012 a sp. zn. I. ÚS 2409/13 ze dne 6. 3. 2014; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

13. Ke zbývající části návrhu, netýkající se namítaných porušení jeho práv na obhajobu, ke kterým mělo dojít před městským soudem, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

14. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky k vyjádření k ústavní stížnosti.

15. Městský soud, Městské státní zastupitelství v Brně a Krajské státní zastupitelství v Brně poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

16. Krajský soud toliko vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelova ústavně zaručená práva nebyla porušena a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

17. Nejvyšší soud připomněl, že mu žádné ustanovení trestního řádu ani jiného právního předpisu neukládá povinnost zasílat vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněnému a jeho obhájci. Při respektu k ústavně garantovaným právům obviněného a zásadám fair procesu v každé konkrétní věci zvažuje, zda takový postup má či nemá své opodstatnění. V žádném případě však není povinen stanovit k vypracování případné repliky určitou (tzv. soudcovskou) lhůtu. K realizaci nabízené možnosti by však zpravidla měl obviněnému poskytnout přiměřený časový prostor, tak aby jeho postup nebyl ryze formální. V předmětné trestní věci se Nejvyšší soud od výše uvedených zásad nijak neodchýlil. Stěžovateli poskytl k eventuální reakci a vyjádření státního zástupce 20 dnů. Přitom věc nebyla nikterak skutkově či právně komplikovanou. Předmětné vyjádření - byť poměrně obsáhlé - bylo zaměřeno toliko na jedinou právní otázku; zda skutky, jichž se dopustil obviněný, dosahovaly té míry společenské škodlivosti, aby je bylo namístě kvalifikovat jako činy soudně trestné. Státní zástupce v něm zaujal konformní stanovisko s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. V tomto smyslu nemělo vyjádření natolik zásadní význam, aby bylo způsobilé významně ovlivnit rozhodnutí dovolacího senátu v dané trestní věci. Dlužno dodat, že stěžovatel konečně nijak nespecifikoval, jaké argumenty odlišné od těch, které uplatnil již v podaném dovolání, by vlastně Nejvyššímu soudu adresoval v rámci repliky a jaký případný vliv by mohly mít na výsledek dovolacího řízení. Přitom i ústavní stížnost opírá o stále stejné právní konstrukce, jimiž prosazuje vlastní pohled na to, jak měly obecné soudy posoudit míru společenské škodlivosti stíhaných skutků.

18. Pokud jde o problematiku subsidiarity trestní represe, touto se zabýval na str. 5 a 6 svého usnesení. Stěžovatel opakovaně trvá na tom, že pokud vůči oběma ženám nejednal zároveň způsobem, jímž by naplnil zákonné znaky jiného trestného činu (např. vydírání podle § 175 trestního zákoníku nebo omezování osobní svobody podle § 171 trestního zákoníku), nemůže právní posouzení jeho veřejné masturbace obstát jako trestný čin výtržnictví (§ 358 odst. 1 trestního zákoníku) z pohledu zásady subsidiarity trestní represe. Takový výklad dané zásady považuje Nejvyšší soud za nepřijatelný. K posouzení společenské škodlivosti projednávaných skutků rozhodně nepřistoupil "paušálně", jak mu stěžovatel vytýká. Ve svém rozhodnutí srozumitelným způsobem vysvětlil, na podkladě jakých skutečností dospěl k závěru, že jednání obviněného nebylo charakterizováno takovými specifickými okolnostmi, aby se vymykalo z rámce i těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, a uplatnění trestní odpovědnosti zde bylo zcela namístě.

19. K důvodům, pro které Nejvyšší soud nepřihlížel k obsahu podání ze dne 12. 1. 2016, označenému jako "doplnění dovolání" pak nutno odkázat na str. 4 odůvodnění napadeného usnesení. Možno dodat, že výklad § 265d odst. 2 věta první trestního řádu, jak jej předkládá stěžovatel, je poněkud v rozporu se zjevným záměrem zákonodárce. Pokud bychom připustili konstrukci, podle níž postačí, když advokát jenom "zaštítí" podání vypracované obviněným svým razítkem a podpisem, a tím z něj učiní dovolání v podobě (kvalitě) požadované zákonem, byl by požadavek obsažený ve shora citovaném zákonném ustanovení naprosto samoúčelný.

20. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že námitky stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu lze podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu považovat za zjevně neopodstatněné.

21. Nejvyšší státní zastupitelství toliko odkázalo na odůvodnění svého vyjádření k dovolání stěžovatele a na obsah usnesení Nejvyššího soudu.

22. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž setrval na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.

23. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

24. Ústavní stížnost v části, ve které je přípustná, je zjevně neopodstatněná.

25. Stran tvrzených procesních pochybení, ke kterým mělo dojít v řízení před Nejvyšším soudem, Ústavní soud dospěl k závěru, že je na místě přisvědčit argumentaci Nejvyššího soudu, obsažené v jeho usnesení, jakož i ve výše citovaném vyjádření k ústavní stížnosti. Pokud Nejvyšší soud obdržel doplnění podaného dovolání, které nebylo sepsáno stěžovatelovým právním zástupcem, nýbrž tímto právním zástupcem bylo Nejvyššímu soudu pouze přeposláno, pak takovýto postup zjevně zcela odporuje smyslu institutu právního zastoupení, kterým je mimo jiné právě předestření kvalifikované právní argumentace vtělené do textu podávaného opravného prostředku. Obdobný přístup ostatně uplatňuje Ústavní soud ve své vlastní rozhodovací činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2348/09). Pro úplnost lze nadto dodat, že předmětné "doplnění dovolání" mělo vskutku zcela laický charakter, ba lze jej označit za vysoce zmatečné a jen velmi obtížně srozumitelné (viz č. l. 236 a násl. spisu městského soudu). Požadavek, aby se Nejvyšší soud takovýmto zcela chaotickým a nekvalifikovaným podáním zabýval, nelze považovat za racionální.

26. Jestliže stěžovatel požaduje možnost repliky k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jím podanému dovolání, Nejvyšší soud korektně poukazuje na to, že trestní řád zasílání těchto vyjádření k replice vůbec neukládá, a že toto vyjádření přesto bylo stěžovateli nad rámec úpravy v trestním řádu zasláno, čehož však stěžovatel po dobu dvaceti dnů nevyužil. K absenci stanovení soudcovské lhůty nutno uvážit, že, jak již bylo řečeno, zasílání vyjádření k replice není právní úpravou ani předpokládáno, a dobu 20 dnů je nutno považovat za dostatečnou, když běžně se v případech takovýchto soudcovských lhůt stanovují lhůty i kratší. Zároveň se ani nejeví, že by ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství byla obsažena nějaká zásadní nová skutečnost, na kterou by bylo nezbytné reagovat. Za této situace Ústavní soud neshledává porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

27. Ke stěžovatelovým tvrzením o procesních pochybeních ve věci Ústavní soud nadto dodává, že i kdyby tato pochybení existovala, z podané ústavní stížnosti není zřejmé, jaký by mohla mít vliv na spravedlivost výsledku řízení, zejména pak když stěžovatel ani nijak nezpochybňuje skutkové závěry obecných soudů.

28. Nelze rovněž přisvědčit stěžovateli v tom směru, že by se obecné soudy řádně nezabývaly otázkou nutnosti postihu jeho jednání z pohledu jeho společenské škodlivosti. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyložil, že veřejně provozovaná masturbace je dlouhodobě považována za jednání narušující pravidla slušného občanského soužití a morálky v takové kvalitě, že je řazena mezi nejzávažnější projevy hrubé neslušnosti ve smyslu jednoho ze zákonných znaků ustanovení § 358 trestního zákoníku o trestném činu výtržnictví. Zároveň nešlo o situaci, kdy by byl stěžovatel při sexuálním sebeukájení zcela náhodně přistižen a okamžitě jej zanechal. Naopak, v obou případech uskutečněných ve veřejném dopravním prostředku (vlaku) cíleně realizoval své představení za divácké přítomnosti různých osob ženského pohlaví, s nimiž se snažil upřeným zíráním navázat oční kontakt. Takové jeho počínání bylo v obecné rovině způsobilé v obou svědkyních vzbudit nejen pohoršení a znechucení, ale i tísnivé pocity ohrožení před dalším možným vývojem (sexuální agrese). Skutečnost, že se stěžovatel při jejich odchodu z místa nepokoušel je fyzicky zadržet, ani je neosahával, jak v rámci své obhajoby zdůraznil, není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podstatná a jeho opakovanou výtržnost zároveň nečiní z hlediska namítané míry společenské škodlivosti činu nijak atypickou.

29. Takovouto argumentaci Nejvyššího soudu lze stěží označit za nelogickou. Ústavní soud nadto neshledává jakkoliv přiléhavým ani stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13. V tehdy posuzované věci Ústavní soud posuzoval případ, kdy jednání pachatele, posouzené jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, mělo charakter zákonem nedovolené svépomoci, avšak jím sledovaný cíl byl zcela legitimní, kterážto skutečnost nebyla v řízení nijak uvážena. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že lze mít pochybnosti "jestli lze klást rovnítko mezi takovouto nedovolenou svépomocí a závěrem o spáchání trestného činu. Jestliže totiž osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé, než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit." Z uvedeného je zřejmé, že tehdy posuzovaná protiprávní činnost a důvody pochybností o míře její společenské škodlivosti byly zcela jiného charakteru, a nelze hovořit o paralelách s věcí nynější.

30. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.