III. ÚS 2351/09
III.ÚS 2351/09 ze dne 27. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Y., zastoupeného Mgr. Janem Lžičařem, advokátem v Praze 8, Sokolovská 24, proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 8. oddělení obecné kriminality, ze dne 18. 6. 2009 č. j. ORI-19755-54/TČ-2008-78-6-GR a usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 2. 7. 2009 č. j. 1 ZT 168/2009-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 3. 9. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "státní zástupkyně") ze dne 2. 7. 2009 č. j. 1 ZT 168/2009-63, jakož i jemu předcházejícího usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 8. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 18. 6. 2009 č. j. ORI-19755-54/TČ-2008-78-6-GR, přičemž tvrdil, že uvedené orgány, jakožto orgány činné v trestním řízení, porušily jeho základní právo obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona, jehož se měl dopustit zapůjčením motorových vozidel s úmyslem je nevrátit, resp. je vyvézt do zahraničí (na Ukrajinu). Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, o níž rozhodla státní zástupkyně shora označeným usnesením tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítla.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na povinnost orgánů činných v trestním řízení svá rozhodnutí řádně zdůvodnit a tvrdí, že danému požadavku napadené usnesení státní zástupkyně nevyhovuje. Dále dle stěžovatele usnesení policejního orgánu neobsahuje zákonné náležitosti ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu; jde-li totiž o úmyslný trestný čin, v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být uvedena subjektivní stránka trestného činu (zavinění), popř. pohnutka a následek, a o účastenství platí stran subjektivní stránky tolik, co platí o úmyslných trestných činech obecně, tj. vždy se předpokládá úmysl směřující k účasti v určité formě. Tuto subjektivní stránku policejní orgán prý ignoroval, neboť ani netvrdí, že byla naplněna, ani neuvádí žádné skutkové okolnosti. Stěžovatel z tohoto důvodu nepovažuje trestní stíhání za zákonně zahájené a poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 43, a svazek 17, nález č. 30). Dle stěžovatele musí být usnesení dle § 160 trestního řádu pečlivě, přesvědčivě a úplně odůvodněno, a to tak, aby byla respektována kritéria § 134 odst. 2 trestního řádu, a nesmí být postaveno na zjevně nesprávně založených či nesprávně interpretovaných skutkových zjištěních. V opačném případě nese stopy libovůle, kdy není adhezní ke zcela určitě zjištěným skutečnostem. Takové rozhodnutí je nejen v rozporu s trestním řádem, ale je i protiústavní, a to z hlediska nároku stíhané osoby na to, aby se jí dostalo spravedlivého posouzení její věci, zvláště byla-li v důsledku takového rozhodnutí omezena na osobní svobodě.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených práv a svobod jen zcela výjimečně. Jde-li konkrétně o zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, jedná se o procesní rozhodnutí, které - byť s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností. Důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost obrátit se na Ústavní soud. Ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů činných v trestním řízení v daném ohledu by přicházela v úvahu za situace zjevně svévolného (šikanózního) zásahu orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti je třeba uvést, že stěžovatelova argumentace výše zmíněnými nálezy Ústavního soudu je nepřípadná, neboť tyto nálezy se týkají vazební problematiky; v nálezu sp. zn. IV. ÚS 582/99 dokonce Ústavní soud ve vztahu k (tehdejšímu) sdělením obvinění vyslovil v podstatě stejný názor.

Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil, že by orgány postupovaly natolik "svévolně", že by jimi vydaná rozhodnutí bylo možno označit za protiústavní, navíc se ani nemohl ztotožnit s výtkou, na níž je ústavní stížnost postavena. Stěžovatelovo zavinění ve formě úmyslu je přímo vyjádřeno v tzv. skutkové větě napadeného usnesení policejního orgánu ("zorganizoval zapůjčení vozidel ... s úmyslem tyto nevrátit") a toto vyjádření není bez opory v odůvodnění tohoto rozhodnutí, kde policejní orgán uvádí konkrétní důkazy (zejména je zmiňován obsah výpovědi spoluobviněného O. F.), které mají stěžovatele z (úmyslného) protiprávního jednání usvědčovat. Z tohoto důvodu není ani zřejmé, co by bylo možno vytknout státní zástupkyni, jež nedospěla k závěru, že by předmětný skutek nebyl dostatečně popsán, resp. že by nebyla ve stížností napadeném usnesení policejního orgánu uvedena subjektivní stránka trestného činu.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.