III. ÚS 2345/13
III.ÚS 2345/13 ze dne 7. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Tomáše Vacka, zastoupeného Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem Havlíčkovo nám. 512, 284 01 Kutná Hora, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2013 č. j. 23 Co 154/2013-914, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel tvrdí, že pravomocně skončené soudní řízení ve věci péče o nezletilé děti nebylo vedeno podle kautel spravedlivého procesu, neboť v odvolacím řízení před Krajským soudem v Praze nejednali a nerozhodovali nestranní a nezávislí soudci. Výše uvedené tvrzení stěžovatel vyvozuje ze skutečnosti, že proti němu bylo v dubnu roku 2012 zahájeno trestního stíhání pro trestný čin křivého obvinění [§ 345 odst.1, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku], kterého se měl dopustit na soudkyni Krajského soudu v Praze JUDr. Gordaně Burianové. Podle názoru stěžovatele se tak jmenovaná soudkyně stala podjatou a věc projednávaná Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Co 154/2013 měla být přikázána k jednání a rozhodování jinému senátu, resp. senátu v jiném obsazení.

Dne 15. l1. 2012 bylo proti stěžovateli zahájeno další trestní stíhání pro trestný čin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu [§ 326 odst. 1 písm. a) trestního zákona], kterého se měl dopustit na předsedovi senátu Krajského soudu v Praze JUDr. Tomáši Kučerovi. I ten se podle mínění stěžovatele stal z výše uvedeného důvodu v projednávané věci podjatým (§ 15 odst. 2 o. s. ř.) a neměl proto nadále v jím projednávané věci sp. zn. 23 Co 154/2013 jako soudce jednat a rozhodovat.

Závěrem stěžovatel žádá, aby mu Ústavní soud přiznal náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem z důvodu nemajetnosti stěžovatele.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Kolíně v řízení vedeném pod sp. zn. 22 P 162/2009-M ve věci péče o nezletilé děti Tomáše a Jana Vackovy rozhodl o návrhu stěžovatele na snížení výživného pro nezletilé tak, že tento návrh zamítl s odůvodněním, že od posledního rozhodování soudu o výši výživného pro obě nezletilé děti, kdy došlo k jeho snížení na částku 1000,- Kč a 800,- Kč měsíčně, se zvýšily potřeby dětí v souvislosti s jejich věkem a postupem do vyšších ročníků základní a střední školy. Stěžovatel je sice evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, žádné nabídnuté zaměstnání, které by odpovídalo jeho možnostem a schopnostem, jakož i zdravotnímu stavu však dosud nepřijal, ačkoli by tak zásadním způsobem došlo k pozitivní změně v jeho majetkových poměrech. Z těchto důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že od posledního rozhodování soudu nedošlo v poměrech stěžovatele k žádné výrazné změně, která by odůvodňovala snížení výživného pro oba nezletilé syny.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť v projednávané věci nebyly splněny podmínky ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině natolik zásadním způsobem, aby soud návrhu stěžovatele vyhověl.
III.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí vždy zkoumat, jestli jsou splněny formální požadavky kladené na návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci občanského soudního řízení, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

Těžiště námitek stěžovatele tvoří tvrzení, že se mu jako účastníku řízení ve věci péče o jeho dva nezletilé syny nedostalo nestranného a nezávislého projednání a rozhodování sporu soudci Krajského soudu v Praze, neboť vůči dvěma z rozhodujících soudců se stěžovatel měl dopustit jednání, které podle usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Kolín, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality ze dne 26. 4. 2012 č. j. KRPS-42941-23/TČ-2011-010471 a ze dne 15. 11. 2012 č. j. KRPS-42941-120/TČ-2011-010471 naplnilo skutkovou podstatu trestných činů podle ustanovení § 345 odst. 1, odst. 3 písm. c), e) a podle ustanovení § 326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a tito soudci se tak v důsledku zahájení trestního stíhání stěžovatele v jimi projednané a rozhodnuté věci stali podjatými.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, jestli s ohledem na své (subjektivní) přesvědčení o podjatosti soudců senátu 23 Co Krajského soudu v Praze využil možnosti dané mu ustanovením § 15a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a vznesl námitku podjatosti obou soudců, resp. s ohledem na datum zahájení trestního stíhání stěžovatele minimálně soudkyně JUDr. Gordany Burianové a jak o jeho námitce bylo rozhodnuto.

Ústavní soud k otázce přípustnosti ústavní stížnosti podané za situace, v níž stěžovatel tuto námitku uplatnil sice po pravomocném skončení předmětné věci, ale bez vyčerpání dostupných procesních prostředků, vždy poukazuje na nutnost využití žaloby pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] jako procesního prostředku, jímž je stěžovateli otevřen prostor pro uplatnění námitky podjatosti soudců a jejího řádného prověření v řízení před obecnými soudy.

Jestliže stěžovatel tohoto procesního prostředku před podáním ústavní stížnosti nevyužil (o opaku nesvědčí ani připojené listiny, tak ani obsah projednávané ústavní stížnosti ve vztahu k ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), přičemž Ústavní soud nezjistil splnění podmínky uvedené v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, konstatuje, že teprve po vyčerpání žaloby pro zmatečnost, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že ani jejím prostřednictvím stav protiústavnosti nebyl napraven, otevře se stěžovateli cesta k zásahu Ústavního soudu.

Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. V projednávaném případě k přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud neshledal důvod.

Ústavní soud z důvodů výše vyložených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.