III. ÚS 234/09
III.ÚS 234/09 ze dne 2. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, advokátem v Praze 6, Na Šťáhlavce 1105/16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008 č. j. 15 Co 362/2008-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 26. 1. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008 č. j. 15 Co 362/2008-56, přičemž tvrdil, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), právo shromažďovací ve smyslu čl. 19 odst. 2 Listiny a čl. 11 odst. 2 Úmluvy, právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a také právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2008 č. j. 13 C 162/2005-37, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody ve výši 7 152 Kč s příslušenstvím, směřující proti hlavnímu městu Praha.

V ústavní stížnosti stěžovatel (v prvé řadě) uvádí, že v odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně namítal, že mu bylo odňato právo jednat před soudem, neboť se nemohl v důsledku postupu soudu prvního stupně zúčastnit jednání dne 15. 5. 2008, kdy toto bylo omylem soudu zahájeno o 10 minut dříve, než bylo nařízeno, a že odvolací soud tuto námitku označil za důvodnou, avšak že dovodil, že daný nedostatek byl zhojen možností stěžovatele jednat osobně u soudu odvolacího. Proti tomuto závěru pak stěžovatel brojí s tím, že v důsledku postupu soudu prvního stupně byl krácen na řadě svých procesních práv (mj. na právu vyjádřit se k provedeným důkazům a navrhnout důkazy další, přednést závěrečný návrh a být poučen o procesních právech), což prý v odvolacím řízení nelze zhojit. I v případě, že by to možné bylo, a to zejména s přihlédnutím k § 205a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), prý nelze pominout ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovateli byla nesprávným postupem soudu odňata jedna instance, a to na rozdíl od vedlejšího účastníka, v důsledku čehož bylo jejich postavení a možnosti rozdílné. Imperativ procesní rovnosti tak byl narušen v míře zakládající neústavnost řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu )].

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V posuzované věci stěžovatel namítá, že nesprávným postupem soudu prvního stupně byl zbaven možnosti jednat před tímto soudem, v důsledku čehož byl zkrácen na svých procesních právech, což nezhojil, resp. nemohl zhojit ani odvolací soud. V souvislosti s otázkou přípustnosti ústavní stížnosti tvrdí, že proti napadenému rozsudku není přípustná žaloba pro zmatečnost, neboť tu lze s úspěchem uplatnit pouze v případě, že by k napadeným vadám řízení došlo v odvolacím řízení, a nikoliv v řízení u soudu prvního stupně.

Citované ustanovení však takovou podmínku výslovně nestanoví a stěžovatelův názor nekoresponduje ani se závěry právní teorie a praxe. Z ustálené judikatury obecných soudů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí zmatečností nejen tehdy, jestliže k odnětí množnosti jednat před soudem došlo v průběhu odvolacího řízení, ale i v případě, jestliže došlo k odnětí možnosti jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud nezjednal nápravu. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku daného pochybení soudu prvního stupně nemohl realizovat svá, konkrétně vyjmenovaná procesní práva, kterážto jsou součástí ústavně zaručeného základního práva účastníka řízení jednat před soudem, zjevně má za to, že postupem odvolacího soudu k nápravě tohoto pochybení odvolacím soudem (zcela) nedošlo; možnost nápravy ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti explicitně vylučuje (viz výše).

Dle názoru Ústavního soudu uvedená námitka v posuzované věci představuje tzv. zmatečnostní důvod ve smyslu výše citovaného ustanovení, opravňující stěžovatele k podání žaloby pro zmatečnost. Tato žaloba je pak procesním prostředkem ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, s jehož nepodáním, resp. nevyčerpáním spojuje ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnost ústavní stížnosti. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, že by stěžovatel daný mimořádný opravný prostředek uplatnil (srov. § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Jiří Mucha soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.