III. ÚS 2338/11
III.ÚS 2338/11 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 1412/2009-140 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2008 č. j. 17 Co 209/2007-74 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 4044/2008-621, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2007 č. j. 17 Co 61/2005-542 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 11. 2004, č. j. 12 C 1588/98-484, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 20. 2. 2007 č. j. 11 C 1232/2005-51 určil na základě stěžovatelovy žaloby směřující proti E. M. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice"), že "dohoda ze dne 20. 8. 2002 o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (sjednaná mezi vedlejší účastnicí a J. M.), sepsaná J. P., je vůči žalobci (stěžovateli) právně neúčinná".

K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2008 č. j. 17 Co 209/2007-74 rozsudek Okresního soudu ve Znojmě změnil tak, že "žaloba na určení, že dohoda o zúžení SJM ze dne 20. 8. 2002, kterou J. M. převedl veškerý majetek na žalovanou (vedlejší účastnici), je vůči žalobci (stěžovateli) právně neúčinná, se zamítá". Vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 1412/2009-140 stěžovatelovo dovolání směřující proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl; konstatoval, že je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné. Dovolání směřující proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, s poukazem na § 243b odst. 5 větu první a § 218 písm. c) o. s. ř. jakožto objektivně nepřípustné ve smyslu § 236 až § 239 o. s. ř. odmítl.

V procesním rámci druhého z řízení vedených před obecnými soudy, k nimž stěžovatel obrací pozornost, Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 22. 11. 2004 č. j. 12 C 1588/98-484 rozhodl tak, že žalovanému J. M. uložil povinnost zaplatit stěžovateli částky 170 000 Kč a 140 582 Kč s příslušenstvím; co do dalších peněžních plnění, jejichž úhrada měla být podle stěžovatele uložena J. M., a to zčásti společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí, žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2007 č. j. 17 Co 61/2005-542 nepřipustil změnu žaloby v navrhovaném blíže konkretizovaném znění a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 4044/2008-621 stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].

V ústavní stížnosti (v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 1412/2009-140 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2008 č. j. 17 Co 209/2007-74) stěžovatel namítá, že do projektu výstavby penzionu manželů M. (vedlejší účastnice a J. M.) - s nimiž dne 1. 10. 1992 vytvořil sdružení - investoval značnou částku a nedočkal se jejího splacení. Vedlejší účastnice se této povinnosti podle jeho názoru vyhnula smlouvou o zúžení rozsahu společného jmění manželů a následným odmítnutím dědictví po zůstaviteli J. M. za situace, kdy veškerý majetek vytvořený za společného soužití byl pouze v jejím vlastnictví. Vedlejší účastnice se tak zbavila odpovědnosti za své dluhy a ponechala si majetkové hodnoty, které pomocí půjček a investic sám vytvořil. Soudy jednání vedlejší účastnice (resp. jí navozený výsledný stav) posuzovaly pouze formálně ("přehnaně formalisticky") a "v naprostém rozporu s dobrými mravy", jakož i normami práva ústavního; vedlejší účastnice chtěla čerpat "požitky z případného provozu penzionu", a proto lze považovat za "nanejvýš spravedlivé", aby se podílela na uhrazení pohledávky vůči němu. Stěžovatel též připomíná, že jeho žaloba byla reakcí na úspěšnou vylučovací žalobu vedlejší účastnice vedenou u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 182/2003.

Doplňující návrh, jímž stěžovatel rozšířil ústavní stížnost i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 4044/2008-621, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2007 č. j. 17 Co 61/2005-542 a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 11. 2004 č. j. 12 C 1588/98-484, byl k původnímu (formálně i spisově) připojen a Ústavní soud nadále vycházel z obsahu podání obou. V tomto podání učiněném mimo rámec povinného zastoupení advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) opětovně uplatnil též námitku, že výše specifikovaná smlouva o zúžení rozsahu společného jmění manželů je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.).

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 1412/2009-140 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2008 č. j. 17 Co 209/2007-74.

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatel opak ani netvrdí; především relevantně neoponuje úsudku, že sporný právní úkon (smlouva o zúžení rozsahu společného jmění manželů) nevedl ke zmenšení majetku J. M., resp. že vedlejší účastnice jím nenabyla majetkový prospěch. Lze tudíž konstatovat, že stěžovatel toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly po obsáhlém dokazování, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresoval. Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který nepostrádá racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ani tyto podmínky v dané věci splněny nejsou. Nemá totiž rozumnou oporu představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť právní názory, které soudy v dané věci uplatnily, za excesivní (svévolné) pokládat zjevně nelze. Napadeným rozhodnutím obecných soudů pak nechybí ani smysluplné a srozumitelné odůvodnění.

Patří se předeslat, že stěžovatel konstruuje odlišný právní názor na věc v podstatné míře na svých vlastních skutkových tvrzeních, která byla rozhodujícími orgány odmítnuta, čímž fakticky nezpochybňuje právní posouzení věci obecnými soudy, nýbrž jimi - ústavněprávně konformním způsobem - přijatá skutková zjištění (srov. výše).

V této procesní situaci není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu ani proti úsudku, že zejména kritérium "zkrácení věřitele" (právní úkon, jemuž lze odporovat, musí být úkonem učiněným in fraudem creditoris), představujícím objektivní stránku odporovatelnosti podle § 42a odst. 1 obč. zák., předmětná smlouva nenaplňovala.

Jestliže stěžovatel současně s poukazy na institut odporovatelnosti podle § 42a obč. zák. dovozuje, že sporná smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 a § 39 obč. zák.), dostává se jeho argumentace do vnitřního rozporu, neboť odporovatelnost právního úkonu, který je neplatný, vyslovit nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002 sp. zn. 30 Cdo 1262/2002).

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i odmítavý výrok usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč jej pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává.

Se zřetelem k tomu bylo třeba se uchýlit k ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a na jeho základě Ústavní soud musel ústavní stížnost v této části (týkající se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 1412/2009-140 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2008 č. j. 17 Co 209/2007-74) odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Z procesního spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 12 C 1588/98, resp. doručenky založené u č. l. 622, dále vyplývá, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 4044/2008-621 bylo zástupci stěžovatele (advokátovi I. I.) doručeno dne 4. 11. 2010.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Jelikož tedy lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem 5. 11. 2010, skončil její běh dnem 3. 1. 2011; byla-li však ústavní stížnost (její výše specifikované doplnění) podána až 24. 10. 2011, stalo se tak po jejím uplynutí. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.

Také v této části (pokud směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 4044/2008-621, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2007 č. j. 17 Co 61/2005-542 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 11. 2004 č. j. 12 C 1588/98-484) tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout; zde podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel rozšířil svoji ústavní stížnost mimo zastoupení advokátem ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, leč k odstranění této vady jej nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že odpovídající návrh není způsobilý meritorního projednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.