III. ÚS 2323/13
III.ÚS 2323/13 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Pivovar ZUBR a. s. se sídlem Komenského 35, 751 51 Přerov, zastoupené předsedou představenstva Mgr. Antonínem Polákem, právně zastoupené JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem se sídlem Jana Nerudy 868, 357 51 Kyšperk nad Ohří, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2013 č. j. 29 Cdo 2011/2011-249, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2011 č. j. 10 Cmo 47/2010-168 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2010 č. j. 4 Cm 132/2008-113, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR.

Porušení výše označených práv a svobod spatřuje stěžovatelka v "porušení principu výkladu právního úkonu nezakládajícího jeho neplatnost a v porušení povinnosti soudu své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnit".

Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že její právní předchůdkyně - Československá obchodní banka, a. s. poskytla úvěr společnosti ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., přičemž za úvěr (mimo jiných) ručila společnost ICOM, a. s., která byla v době, kdy vystavila ručitelské prohlášení, součástí jednoho koncernu. Za obě společnosti tak prý v této době mohly jednat stejné osoby. Ručení společnosti ICOM, a. s. neschválila valná hromada této akciové společnosti. Na majetek společnosti ICOM a. s. byl prohlášen konkurs. Stěžovatelka po nabytí pohledávky z úvěru Československé obchodní banky, a. s. přihlásila svoji pohledávku do konkursního řízení; předmětnou pohledávku správce konkursní podstaty a další věřitelé úpadkyně popřeli, pro rozpor s ustanovením § 196a obchodního zákoníku.

Stěžovatelka ohledně určení pravosti předmětné pohledávky za úpadkyní nebyla v incidenčním řízení úspěšná.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na údajnou podstatnou změnu právních poměrů, v jejichž důsledku by měla být změněna nyní již konstantní judikatura Nejvyššího soudu ČR při výkladu ustanovení § 196a obchodního zákoníku, a zdůrazňuje, že "účelem citovaného ustanovení zjevně není krytí vnitropodnikových operací", ale zabránění "tunelování společnosti".

Napadenému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka vytýká údajné nedostatečné odůvodnění, které se, podle jejího názoru, neřídí požadavkem Ústavního soudu na řádné, tedy i na úplné vypořádání se se všemi námitkami a argumenty obsaženými v dovolání na straně jedné a právním názorem dovolacího soudu na straně druhé. Zejména dovolacímu soudu vytýká, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkou o údajné "bezúčelnosti" ustanovení § 196a odst. 2, odst. 4 obchodního zákoníku "v dobovém znění".

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 6. 2010 č. j. 4 Cm 132/2008-113 zamítl žalobu žalobkyně Pivovar Zubr a. s. o určení pravosti pohledávky za úpadkyní ICOM a. s. z titulu ručení za závazky společnosti ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s.

Tento rozsudek potvrdil jako věcně správný Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 1. 2011 č. j. 10 Cmo 47/2010-168. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že ručitelské prohlášení pozdější úpadkyně je neplatné pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 2, odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů v tehdy platném znění (dále jen "obch. zák."), neboť převzetí ručení za společnost ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. neschválila valná hromada pozdější úpadkyně. Souhlasil rovněž se závěrem, že žalobkyni pohledávka nesvědčí ani z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou neplatným právním úkonem (§ 268 obch. zák.).

Dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a k argumentaci dovolatelky s odkazem na svoji judikaturu uvedl, že se výkladem ustanovení § 196a odst. 4 obch. zák. zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně, přičemž mimo jiné již dříve dovodil, že i při předpokladu, že souhlas může valná hromada poskytnout dodatečně, nedostatek souhlasu valné hromady s převzetím ručení nemá za následek neplatnost ručitelského prohlášení, ale jeho neúčinnost; to však podle jeho názoru nečiní spornou otázku zásadně právně významnou, neboť její řešení by nemohlo ovlivnit výsledek sporu.

Dovolací soud uzavřel, že důvodem přípustnosti dovolání nemůže být požadované přehodnocení ustálené judikatury k následkům absence souhlasu valné hromady v případech podléhajících ustanovení § 196a obch. zák., ani řešení otázky, jestli sporná pohledávka dovolatelce svědčí z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou neplatným právním úkonem podle § 268 obch. zák., či další námitky dovolatelky.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Pokud stěžovatelka namítá rovněž porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), nelze přehlížet, že takové právo stěžovatelce nebylo upřeno z hlediska práv účastníka řízení, neboť měla prostor pro vyjádření k provedeným důkazům, mohla právně argumentovat a oponovat podáním protistrany, a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně využila i dostupný opravný prostředek v podobě odvolání.

V souvislosti s námitkami proti rozhodnutí dovolacího soudu je třeba uvést, že dovolací soud zvolil takovou interpretaci § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež ústavněprávním standardům bezezbytku odpovídá. Posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není principiálně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), není Ústavní soud proto oprávněn přezkoumávat, ledaže - se zřetelem k případné absenci logického a srozumitelného odůvodnění - by mohlo jít o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, III. ÚS 466/06, III. ÚS 643/06, III. ÚS 2346/07, příp. II. ÚS 644/04).

Tak tomu v dané věci očividně není. Dovolací soud je v řízení o dovolání povinen se zabývat otázkou přípustnosti dovolání a uplatněnými dovolacími důvody. Tuto svoji povinnost dovolací soud splnil. Jestliže při posouzení podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2007, neboť stěžovatelkou nastolené otázky nejsou zásadně právně významné, nelze v odmítnutí dovolání porušení stěžovatelkou tvrzených ústavně zaručených práv shledat jen proto, že se napadené usnesení "komplexně" nezabývalo všemi námitkami a tvrzeními stěžovatelky, kterými oponuje právním závěrům obecných soudů.

Z obsahu předmětné ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka jak cestou mimořádného opravného prostředku, tak i nyní projednávanou ústavní stížností snaží zvrátit platnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a v souvislosti s interpretací ustanovení § 196a obch. zák. tvrdí, že jde o judikaturu s ohledem na změnu právních poměrů již neudržitelnou, vyžadující zásadní změnu. Verifikovat takové tvrzení však není úkolem Ústavního soudu. Výklad zákonů je především věcí obecných soudů. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo v této souvislosti jen za předpokladu, že by obecnými soudy použitý výklad byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo že by byl extrémně formalistický. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, který ústavněprávní roviny nedosahuje. Obecné soudy i soud dovolací v předmětné věci zaujaly právní názor, který má oporu v citovaném ustanovení obchodního zákoníku.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.