III. ÚS 2304/13
III.ÚS 2304/13 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti SVT Group, a. s., se sídlem Sokola Tůmy 1099/1, 709 00 Ostrava-Hulváky, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, AK se sídlem Sokolská třída 871/6, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město ze dne 8. 3. 2013 č. j. 159 EX 00102/13-007 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2013 č. j. 40 Co 252/2013-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v exekučním řízení.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Přerově (dále jen "exekuční soud") uložil soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Krejstovi, aby zamítl návrh stěžovatelky na jeho pověření vedením exekuce na majetek povinné Ivany Michálkové k vymožení pohledávky ve výši 5 594 Kč s příslušenstvím. Podle rozhodčího soudu nepředstavoval rozhodčí nález rozhodce Mgr. Romana Peška vykonatelný exekuční titul z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě mezi oprávněnou a povinnou. Soudní exekutor, vázán pokynem exekučního soudu, návrh stěžovatelky zamítl. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přisvědčil úsudku soudního exekutora a exekučního soudu o tom, že vzhledem k neplatnosti rozhodčí doložky nebyl jmenovaný rozhodce v nalézacím řízení vybaven pravomocí k projednání a rozhodnutí sporu mezi oprávněnou a povinnou a usnesení soudního exekutora potvrdil. Podle odvolacího soudu neumožňovala sjednaná rozhodčí doložka transparentní výběr rozhodce, neboť ten byl podle ujednání ve smlouvě vybrán ze seznamu rozhodců vedeném soukromou rozhodčí společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným zákonem či na jeho základě.

V ústavní stížnosti stěžovatelka označila právní názor soudního exekutora i Krajského soudu v Olomouci - pobočky v Olomouci za rozporný s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a oponovala mu. Tvrdila, že v rozhodčí doložce byl jednoznačně dohodnut způsob určení počtu i osob rozhodců a nebylo odkazováno na žádný jednací či rozhodčí řád - podle ujednání smluvních stran měl "spor rozhodovat rozhodce jmenovaný Společností rozhodců s. r. o., vybraný ze seznamu rozhodců vedeného Společností rozhodců s. r. o.". Takto označený způsob určení podle stěžovatelky odpovídal ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a současně korespondoval s dlouhodobě obecně přijímaným stanoviskem i zahraniční praxí, které připouštějí, aby osobu rozhodce určovala třetí osoba, která je k takovému postupu zmocněna rozhodčí smlouvou. Postup, kdy je rozhodce vybrán nezávislou třetí osobou byl ostatně zmíněn a aprobován i Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171). Stěžovatelka proto setrvala na tvrzení, že nebyl dán žádný důvod k pochybnostem o platnosti rozhodčí doložky a pravomoci rozhodce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud připomíná, že dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci a že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), lze vztáhnout i na řízení rozhodčí. Požadavek na konkretizaci a individualizaci rozhodce zdůrazňuje proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu, a proto není-li věc rozhodována rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování. V rámci ústavněprávních požadavků na rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách Ústavní soud nevyloučil, že za "přípustný by mohl být považován případně i takový postup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného účastníka" (nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, N 187/63 SbNU 171).

V projednávané věci stěžovatelka nesouhlasila se závěrem soudního exekutora i krajského soudu ohledně platnosti rozhodčí doložky, podle které měl být rozhodce vybrán soukromou rozhodčí společností ze seznamu rozhodců jí vedeného. Shodnou problematikou, co do skutkového i právního základu, se Ústavní soud již zabýval; stěžovatelka totiž předložila Ústavnímu soudu několik v podstatě obsahově totožných ústavních stížností.

V usnesení sp. zn. II. ÚS 2572/13 ze dne 5. 9. 2013 (dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud verifikoval rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (po obsahové stránce zcela identifikovatelné s nyní přezkoumávaným rozhodnutím) jako ústavně konformní s kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny. K ostatním námitkám stěžovatelky zdůrazňujícím odlišnost situace, kdy je při výběru rozhodce odkazováno na organizační či jednací řády soukromých společností, a situace, kdy se výběr rozhodce uskutečňuje dle seznamu rozhodců vedeného u takové společnosti a na žádné jednací řády se neodkazuje, Ústavní soud uvedl, že jde o rozdíl čistě formální. Připomněl, že ve stěžovatelkou citovaném nálezu II. ÚS 2164/10 mimo jiné ve vztahu k soukromým rozhodčím společnostem poznamenal, že "takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). To znemožňuje transparentní výběr rozhodce" (srov. bod 29 cit. nálezu). Ústavní soud sice stěžovatelce přisvědčil v tom, že v dané věci nešlo o případ, kdy by jako žalující strana sama vybírala rozhodce ze seznamu soukromé rozhodčí společnosti (výběr tedy neodvisel od její vůle), zdůraznil však, že tato skutečnost k platnosti rozhodčí doložky samo o sobě nepostačovala, neboť bylo zapotřebí i dalších záruk, pokud šlo o vlastní jmenné seznamy rozhodců takových soukromých rozhodčích společností.

V usneseních ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2575/13 a sp. zn. III. ÚS 2567/13 (dostupná tamtéž) dal třetí senát Ústavního soudu najevo, že neshledal žádný důvod, pro který by se měl od závěrů obsažených v usnesení sp. zn. II. ÚS 2572/13 odchýlit a shodně tak činí i v projednávané věci. V podrobnostech odkazuje na obsah odůvodnění citovaných usnesení s tím, že je s ohledem na totožnost účastníků řízení netřeba blíže opakovat. Ústavní soud nepřehlédl v usnesení soudního exekutora odlišné označení soukromé rozhodčí společnosti, toto zjištění však nemělo na jeho rozhodnutí žádný vliv.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Jan Musil předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.