III. ÚS 2290/13
III.ÚS 2290/13 ze dne 15. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Nikity Torgalo, zastoupeného Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem Horní 14, 580 01 Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. května 2013 č. j. 26 Cdo 2207/2012-157 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2012 č. j. 17 Co 66/2012-105, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práva na spravedlivý proces a na rovný přístup k účastníkům řízení, jakož i na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení, včetně práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Ústavy ČR, neboť obecné soudy údajně za situace, v níž stanovila mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, něco jiného než zákon, nepoužily tuto mezinárodní smlouvu a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR.

Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu části rodinného domu, danou stěžovateli společností TNS CZ s. r. o., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Prokopa Holého č. 3752, IČ: 25264800, stěžovatel jako občan Ruské federace namítá, že se mu ze strany obecných soudů nedostalo spravedlivého procesu, nebyly prý ochráněny jeho investice do koupě rodinného domu, v němž mu měla výše uvedená společnost zajistit trvalé bydlení, a to po dobu trvání sjednané půjčky.

Podle názoru stěžovatele, v projednávané věci obecné soudy na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "obč. zák."), přičemž tato ustanovení nesprávně vyložily, dále obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, neboť prý nevyložily listinné důkazy podle jejich obsahu. Obecné soudy porušily i jeho procesní práva, protože mu neumožnily účastnit se druhého jednání ve věci a soud neprovedl jím navržené důkazy.

II. Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě žalobu stěžovatele o neplatnost výpovědi z nájmu části rodinného domu zamítl s odůvodněním, že důvod neplatnosti výpovědi neshledal. Výpověď, jejímž důvodem bylo hrubé porušování povinností nájemce, zejména neplacení nájemného a úhrad spojených s užíváním části nemovitosti stěžovatelem za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, byla dána stěžovateli v souladu s ujednáním v nájemní smlouvě, která pronajímateli umožňovala v dohodnuté dvouměsíční výpovědní lhůtě ukončit nájemní vztah i bez uvedení důvodu. Soud prvního stupně konstatoval, že na tomto závěru by bez dalšího nemohlo nic změnit ani tvrzení stěžovatele o existenci dosud nevrácené půjčky.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a konstatoval, že žaloba odpovídá vymezení předmětu nájmu v nájemní smlouvě uzavřené mezi účastníky řízení. Soubor místností pronajatých stěžovateli neodpovídá vymezení bytu ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. Z tohoto důvodu se odvolací soud zabýval existencí naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení, přičemž naléhavý právní zájem neshledal v tvrzení stěžovatele (v řízení nijak nedoloženém a neprokázaném) o potřebě ochrany mezinárodních investic, v dané věci údajné nevypořádané půjčky mezi účastníky řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato tvrzení (i kdyby se prokázala jejich pravdivost) nemohou založit naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení. S odkazem na platnou judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud zdůraznil, že "jelikož má platnost výpovědi pro řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu povahu otázky předběžné, nevedlo by požadované určení k odstranění právní nejistoty, neboť by z něho nevyplynulo, jestli právo nájmu existovalo též ke dni rozhodnutí soudu; nájemní vztah by totiž v případě neplatnosti výpovědi zanikl jiným způsobem".

Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Zdůraznil, že závěr odvolacího soudu, že soud se nemohl zabývat otázkou (ne)platnosti výpovědi věcně, neboť stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je v souladu s platnou judikaturou.
III. Po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, jeho posláním je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě a v Listině. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy.

Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele k napadeným rozhodnutím odvolacího i dovolacího soudu a k řízením, která jim předcházela. Stěžovatel měl nepochybně možnost zúčastnit se řízení před nalézacím soudem; skutečnost, že se druhého jednání nezúčastnil, ale pouze se z tohoto jednání omluvil, aniž požádal z důležitého důvodu o jeho odročení, nelze chápat jako porušení jeho procesních práv. Tento závěr ostatně vyjádřil velmi jasně a srozumitelně odvolací soud, který se rovněž zabýval dalšími odvolacími důvody stěžovatele, týkajícími se zejména údajně nesprávného posouzení obsahu předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení. Odvolací soud podrobně vysvětlil, z jakého důvodu nelze hovořit o předmětu nájmu vymezeného v nájemní smlouvě jako o bytu a zdůraznil povinnost stěžovatele jako žalobce tvrdit a prokázat existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Odkaz stěžovatele na údajné nevypořádané finanční závazky mezi účastníky řízení není v souvislosti s prokázáním naléhavého právního zájmu relevantní, proto se odvolací soud nezabýval těmito tvrzeními stěžovatele, ani v tomto směru nedoplnil dokazování, neboť tento procesní postup by nemohl zvrátit správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.

Úvahy stěžovatele o aplikovatelnosti Dohody mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o podpoře a vzájemné ochraně investic (uveřejněné pod č. 201/1996 Sb. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí) na projednávanou věc jsou zcela liché a námitky s těmito úvahami spojené Ústavní soud odmítá jako irelevantní. Citovaná dohoda nezaručuje stěžovateli ochranu před podnikatelským rizikem nebo před právními následky, způsobenými zanedbáním možností zajištění a uplatnění případné pohledávky vůči smluvní protistraně.

Vzhledem k tomu, že žalobu stěžovatele soud zamítl, aniž se měl možnost zabývat meritem věci v důsledku nesprávného procesního postupu stěžovatele, jsou námitky stěžovatele jen polemikou a míjejí se se skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich obecné soudy vyvodily. Stěžovatelův nesprávný procesní postup v řízení před obecnými soudy nelze napravovat až v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.