III. ÚS 2290/07
III.ÚS 2290/07 ze dne 13. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti RESTA s.r.o. se sídlem v Přerově I - Městě, Kojetínská 3120/75, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2007, č. j. 8 Cmo 81/2006-287, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2005, č. j. 24 Cm 144/2003-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů co do jejich výroků I.
Poněvadž ústavní stížnost podala stěžovatelka souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud ji vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu bude ve věci vyčkávat a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne.

Dne 6. 4. 2010 obdržel Ústavní soud vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 29 Cdo 4217/2007-338, kterým bylo rozhodnuto tak, že usnesení odvolacího soudu "v potvrzujících výrocích ve věci samé" (tedy i ve výroku I.) a usnesení soudu prvního stupně "ve vyhovujících výrocích ve věci samé" (tj. rovněž ve výroku I.) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné, a na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.

Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v dřívějších usneseních Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 260/99, III. ÚS 573/2000, IV. ÚS 632/2000 a III. ÚS 2807/07) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost směřující proti "výrokům I." usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2007, č. j. 8 Cmo 81/2006-287, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2005, č. j. 24 Cm 144/2003-207, je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Jako návrh nepřípustný byla ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.