III. ÚS 229/10
III.ÚS 229/10 ze dne 31. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., právně zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem AK se sídlem Na Hradbách 9/118, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2007 č. j. 62 C 144/2000-380, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007 č. j. 42 Co 192/2007-434 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2009 č. j. 26 Cdo 1440/2009-493, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2007 č. j. 62 C 144/2000-380 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007 č. j. 42 Co 192/2007-434, za účasti 1) Okresního soudu v Ostravě, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. ledna 2010 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 28. ledna 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2007 č. j. 62 C 144/2000-380 v jeho výrocích pod body I. a II., usnesení Krajského soudu v Ostravě dne 27. září 2007 č. j. 42 Co 192/2007-434, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 14. října 2009 č. j. 26 Cdo 1440/2009-493, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2007 č. j. 62 C 144/2000-380 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007 č. j. 42 Co 192/2007-434.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze 11. ledna 2004 č. j. 62 C 144/2000-38 (poté, co usnesením ze dne 16. října 2002 č. j. 62 C 144/2000-148, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2005 č. j. 42 Co 658/2004-148 zastavil řízení vůči původně též žalovanému I. K., a poté, co týmž usnesením a usnesením ze dne 22. února 2005 č. j. 62 C 144/2000-245 připustil změnu žaloby tak, že žalobce se nadále domáhá zaplacení částky 88.201,- Kč) uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci částku 81.800,- Kč (výrok pod bodem I.); co do částky 6.401,- Kč řízení zastavil (výrok pod bodem III.) a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobce zaplatit doplatek soudního poplatku (výroky pod body II. a IV.). Uvedený rozsudek napadla žalovaná odvoláním.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. září 2007 č. j. 42 Co 192/2007-434 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. zrušil a řízení v této části zastavil; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž uložil povinnost k jejich náhradě žalované. Vycházel z toho, že v průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že dne 22. května 2007 mu byla E. V. poukázána platba ve výši 81.800,- Kč, a že tímto považuje žalovanou částku za zcela uhrazenou. Důvody, pro které žalovaná se zpětvzetím nesouhlasila (že "žalobce od ní ani od Úřadu městského obvodu nepřijímal platby a že žije ze životního minima") odvolací soud nepovažoval za vážné důvody, pro které by měla mít zájem na meritorním rozhodnutí ve věci. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. října 2009 č. j. 26 Cdo 1440/2009-493 dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007 č. j. 42 Co 192/2007-434, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2007 č. j. 62 C 144/2000-380 v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 81.800,- Kč, a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, zamítl, jinak dovolání, pokud směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění změny žaloby a proti rozhodnutí nákladech řízení, odmítl, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve svém odvolání uplatnila námitky, kterými se odvolací soud vůbec nezabýval a na základě tvrzení žalobce, že mu předmětná pohledávka byla uhrazena třetí osobou - E. V., toto řízení bez věcného projednání odvolání zastavil. Stěžovatelka však namítá, že v této věci nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby odvolací soud toto řízení zastavil. Stěžovatelka poukazuje na ust. § 222a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle kterého, vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud v rozsahu zpětvzetí návrhu zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení. Dle protokolu z ústního jednání u odvolacího soudu ze dne 27. září 2007 stěžovatelka jako žalovaná vyslovila se zpětvzetím žaloby nesouhlas.

Odvolací soud opřel svůj závěr, že řízení bylo možno v této věci i přes nesouhlas žalované zastavit, o skutečnost, že důvody uvedené žalovanou nelze považovat za důvody vážné. Stěžovatelka namítá, že z příslušného protokolu z jednání odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud nesplnil svou poučovací povinnost dle ust. § 118a odst. 4 o. s. ř., neboť žalované, která i přes své opakované žádosti v době konání odvolacího jednání nebyla zastoupena, neposkytl žádné poučení o významu řádného zdůvodnění jejího nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud vůbec nezkoumal okolnosti, za nichž měla třetí osoba - E. V. dle tvrzení žalobce uhradit za žalovanou předmětný dluh. Stěžovatelka poukazuje na to, že žalobce sám odvolacímu soudu nesdělil jedinou skutečnost, která by jakkoliv spojovala úhradu E. V. s žalovanou, kromě toho, že se jedná o shodné částky. Žalovaná pak taktéž tuto úhradu se svou osobou nijak nespojovala. Stěžovatelka tak má zato, že v této věci bylo řízení zastaveno v rozporu se zákonem a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě by tak mělo být zrušeno. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí ani s výroky pod body II. a III. napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě o náhradě nákladů řízení z důvodu nesprávného posouzení otázky zavinění při zastavení řízení.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatelka s odkazem na ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě. Podle názoru stěžovatelky je zřejmé, že toto nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a že by současně výkon těchto rozhodnutí znamenal pro stěžovatelka nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud řízení zastavil, ačkoli pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky.

Podle ust. § 222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. V odstavci 2 cit. ust. se uvádí, že pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.

Ve svém rozhodnutí ze dne 16. ledna 2003 sp. zn. III. ÚS 210/02 Ústavní soud vyslovil, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu (žaloby), zpravidla spočívají v tom, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Za dané situace nic nebrání, aby obecné soudy ve věci samé pokračovaly v řízení již zahájeném a v jeho rámci posoudily argumentaci obou stran a ve věci rozhodly, obzvláště i proto, že samy (odvolací soud) svým postupem vytvořily stav, který neznamená, že v projednávané věci bylo rozhodnuto s konečnou platností. Nelze v takovém případě stěžovateli vyčítat, že žádal, aby věc byla projednána v tomto řízení a nesouhlasil se zpětvzetím žaloby (§ 96 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.). Takto shledané důvody nesouhlasu potom jsou důvody nepochybně závažnými nejen z hlediska práva jednoduchého, ale představují i právo stěžovatele na soudní ochranu (spravedlivý proces) dle článku 36 odst. 1 Listiny.

V souzené věci v průběhu odvolacího řízení E. V. uhradila za žalovanou (stěžovatelku) částku 81.800,- Kč, jež byla předmětem řízení. Žalobce za této situace neměl zájem na dalším pokračování sporu a vzal žalobu zpět. Žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila s odůvodněním "že žalobce od ní ani od Úřadu městského obvodu nepřijímal platby, a že žije ze životního minima".

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný zájem (morální, procesně ekonomický apod.) na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. To, že má vážné důvody, tvrdí a prokazuje ten, kdo se zpětvzetím návrhu nesouhlasí. Důvody nesouhlasu tvrzené žalovanou nepovažoval odvolací soud za důvody vážné, pro které by měla mít zájem na meritorním rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu odvolací soud řízení zastavil.

Nejvyšší soud se s výše uvedeným závěrem odvolacího soudu ztotožnil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na své usnesení ze dne 16. září 1999 sp. zn. 26 Cdo 1792/99, uveřejněné pod č. 54 v časopise Soudní judikatura č. 5/2000, ve kterém dovodil, že vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Nejvyšší soud konstatoval, že od uvedeného závěru nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci, v níž za žalovanou plnila třetí osoba. Skutečnost, že E. V. plnila dluh za žalovanou, vyplynula jednak z tvrzení žalobce a jednak z poštovní poukázky, jejímž prostřednictvím byla úhrada provedena (viz čl. 432 spisu); ostatně dovolatelka v průběhu řízení neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by uvedený závěr zpochybňovaly. Okolnosti, za nichž třetí osoba plnila, nejsou z hlediska posouzení, zda je možno - s ohledem na žalovanou tvrzené vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby - řízení zastavit, relevantní. Vzhledem k tomu, že v dané věci pohledávka uplatněná žalobou zanikla splněním, nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro zánik dluhu, aniž by zkoumal, zda nárok žalobce byl po právu či nikoliv. Není tak podle dovolacího soudu důvodná námitka, že soud se měl odvoláním žalované věcně zabývat. Dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tedy podle dovolacího soudu užit opodstatněně.

Totéž platí, uvedl Nejvyšší soud, i pro dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že ji nepoučil v souladu s ust. § 118a odst. 4 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalovanou tvrzené skutečnosti, kterými odůvodnila svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby, i kdyby byly prokázány, nemohou být podle názoru Nejvyššího soudu vážnými důvody ve smyslu ust. § 96 odst. 3 o. s. ř. Pokud za této situace nebyla poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 4 o. s. ř., že má prokazovat důvody nesouhlasu, které tvrdila, nelze dovodit, že by řízení bylo postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Uvedeným závěrům odvolacího a dovolacího soudu nelze z hlediska ústavního nic vytknout.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší dále námitku nedostatku pasivní legitimace s odůvodněním, že v době, za niž měl vzniknout nedoplatek úhrad za nájem a služby, nebyla členkou Bytového družstva ona, nýbrž její tehdy nezletilá dcera M. K této námitce nemohl Ústavní soud přihlédnout; tato skutečnost, i kdyby byla pravdivá, nemá žádný bezprostřední vliv na rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby. Ostatně takovou námitku by bylo třeba vznést již v řízení před obecnými soudy, nikoliv až v ústavní stížnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá rovněž výrok o náhradě nákladů řízení.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené se vztahuje i na nyní projednávanou věc.

Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení. V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 či článku 37 odst. 3 Listiny.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. ledna 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.