III. ÚS 2288/10
III.ÚS 2288/10 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti T. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Davídkova 654/27, 180 00 Praha 8 - Libeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. 1 T 153/2009 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010 sp. zn. 67 To 121/2010, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 10 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 8. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že bylo porušeno jeho základní právo uvedené v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože nebyla respektována zásada presumpce neviny.

Porušení této zásady spatřuje stěžovatel v tom, že soudy opřely odsuzující rozsudek v trestním řízení o výsledky vadně provedené rekognice, jejíž důkazní význam nesprávně hodnotily v jeho neprospěch jako usvědčující důkaz. Domnívá se, že soudy použily k odůvodnění odsuzujícího rozsudku takové skutečnosti, jako je jeho recidiva, trestní minulost, hodnocení sklonů k výtržnickému chování, tedy charakteristiky, které se vztahují k jeho osobě, nevypovídají však nic o vině stěžovatele v tomto posuzovaném případě.

II.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III.

Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů a z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 153/2009, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. 1 T 153/2009 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dnes již zrušeného) a pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tohoto tr. zákona.

Skutek měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že obviněný dne 2. 11. 2008 kolem třetí hodiny před barem KLEC v Milánské ulici v Praze 10 napadl poškozeného J. L. údery pěstí do obličeje, srazil ho na zem a kopnul ho do obličeje, čímž mu způsobil zlomeniny a další poranění na hlavě, takže poškozený byl asi dva měsíce práce neschopný.

Obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a byla mu uložena povinnost nahradit způsobenou škodu jednak poškozenému, jednak Všeobecné zdravotní pojišťovně.

Proti prvoinstančnímu rozsudku podali odvolání jak obviněný tak státní zástupce. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010 sp. zn. 67 To 121/2010 byla obě odvolání podle § 256 tr. řádu zamítnuta.

IV.

K ústavní stížnosti, kterou jim Ústavní soud zaslal k vyjádření, podaly svá stanoviska Městský soud v Praze, Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10. Všechny tyto orgány činné v trestním řízení odkázaly na své závěry, které učinily v průběhu trestního stíhání a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 10 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Poté, co ho Ústavní soud seznámil se shora zmíněnými vyjádřeními, setrval stěžovatel ve své replice ze dne 29. 6. 2011 na argumentaci, uvedené v ústavní stížnosti.
V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení obsáhle zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat.

Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).

Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Pokud jde o výpovědi svědků nebo o jimi provedenou identifikaci při rekognici, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí a rekognice, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr řádu, § 226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. § 2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.

V trestní věci stěžovatele má zásadní význam skutečnost, že za situace, kdy obviněný svou vinu popíral a popíral i svou přítomnost na místě činu, měly pro usvědčení obviněného rozhodující význam svědecké výpovědi poškozeného J. L. a svědka L. Š. a výsledky jimi provedené rekognice. Je pravda, že výpovědi obou jmenovaných svědků, popisujících průběh skutku a obsahujících popis vnějších tělesných znaků pachatele, nejsou příliš dokonalé, což je pravděpodobně způsobeno zejména tím, že svědci byli v době spáchání činu podnapilí. Nicméně i tyto málo detailní výpovědi obsahují některé cenné identifikační znaky (např. tělesnou výšku pachatele, základní charakteristiku postavy, barvu a střih vlasů), které se shodují se skutečnými tělesnými znaky obviněného (viz protokoly na č. l. 41 a 60 trestního spisu).

Nesnadnost vyhodnocení důkazního stavu vyplývá také ze skutečnosti, že policejní orgány nejprve ze spáchání trestného činu podezíraly M. S., který v baru KLEC pracoval jako tzv. "vyhazovač" a zahájily proti němu trestní stíhání. Poté policejní orgán uskutečnil dne 30. 1. 2009 rekognici podle fotografií, při níž do souboru osmi ukazovaných fotografií zařadil také fotografii M. S.; při této rekognici označil svědek J. L. M. S. jako "povědomého" (č. l. 109 spisu) a svědek L. Š. si byl "na 99% jistý", že na fotografii M. S. je zachycen pachatel. Je třeba dodat, že v souboru fotografií při této rekognici nebyla zařazena fotografie T. K. Trestní stíhání M. S. bylo posléze zastaveno, protože se mu podařilo předložit alibi, že v době spáchání trestného činu se nacházel na jiném místě.

Poté, co na základě operativně pátracích poznatků byly zahájeny úkony trestního řízení proti stěžovateli, byla dne 6. 8. 2009 uskutečněna (za účasti soudce ve smyslu ust. § 158a tr. řádu) nová rekognice in natura, při níž ve skupině osob byl zařazen také stěžovatel. Při této rekognici svědek Š. poznal stěžovatele "na 90% jako osobu, která napadla pana L." (č. l. 127 spisu). Svědek L. označil stěžovatele jako osobu "povědomou" (č. l. 126 spisu), což doplnil při následném výslechu ze dne 29. 10. 2009 konstatováním: "Abych řekl 100% to je on, tak to říci nemůžu, nechci nikomu ublížit. Uvnitř mi ale něco říká, že to je on" (č. l. 45 spisu).

Rozpor mezi chybnou identifikací při rekognici podle fotografií ze dne 30. 1. 2009 a mezi výsledky rekognice in natura ze dne 6. 8. 2009 nelze, podle názoru Ústavního soudu, interpretovat tak, že svědkové L. a Š. jsou nevěrohodní. Jak je vesměs konstatováno v kriminalistické literatuře (viz např. Protivinský, M.: Rekognice v přípravném řízení. Praha : Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK, 1971; Sporer, S. L.: Das Wiedererkennen von Gesichtern. Weinheim : Psychologie-Verl.-Union, 1992; Konrád, Z., Veselá, J.: Rekognice. Praha : Policejní akademie České republiky, 2008), a jak vyplývá i z empirických zkušeností vyšetřovací a soudní praxe, je rekognice podle fotografií ze své podstaty téměř vždy méně spolehlivá než rekognice osob in natura. To je dáno podstatně menším množstvím informací zachycených na fotografii, přirozeným optickým zkreslením fotografického obrazu, stářím fotografie a dalšími fyzikálnímu příčinami; naproti tomu trojrozměrný vjem in natura je vždy informačně bohatší a poskytuje lepší předpoklady pro úspěšnou identifikaci. Proto případy, kdy výsledky rekognice podle fotografií jsou později korigovány odlišnými výsledky rekognice in natura, nejsou nijak výjimečné. Je ovšem samozřejmé, že tyto rozdílné výsledky vždy musí zavdávat důvod pro velmi kritické vyhodnocení důkazní situace a pro všemožné obstarávání dalších důkazů; nelze však a priori nepřiznávat odlišným výsledkům rekognice in natura žádnou důkazní hodnotu.

Ústavní soud konstatoval, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění o širší kontext nepřímých důkazů a indicií, které dostatečně přesvědčivě potvrzují závěr o vině.

Je možno přitakat stěžovatelovu tvrzení, že "poznávání u hlavního líčení v jednací síni" není rekognicí ve smyslu ust. § 104b tr. řádu, z toho však nelze dovozovat, že z průběhu hlavního líčení a ze zjištění tam učiněných nelze vyvozovat žádné důkazní (identifikační) závěry. Zásada volného hodnocení důkazů umožňuje soudu čerpat informace, vztahující se k identifikaci pachatele, i z dalších důkazních prostředků, např. z výpovědí přednesených při hlavním líčení. Nelze přehlédnout, že svědek L. u hlavního líčení vypověděl: "myslím si, že obžalovaný je ten člověk, který mě napadl" (č. l. 211 spisu); svědek Š. vypověděl, že "obžalovaný je tím mužem, který poškozeného bil" (č. l. 213 spisu).

Rozpory v důkazech nevedou automaticky k odmítnutí těchto důkazů; lze je překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci § 2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti"). Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výsledkům rekognice uvěřil či nikoli.

V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.

Stěžovatelova námitka, že obecné soudy využily negativní zjištění o osobě obviněného (např. jeho recidivu) jako podklad pro vyslovení závěru o vině, není důvodná. Je sice pravda, že v odůvodnění napadených rozhodnutí jsou takové údaje podchyceny, avšak toliko k dokreslení osobnosti obviněného; proti takovému postupu soudů nelze nic namítat - takové údaje jsou relevantní např. pro výměru trestu.

Obiter dictum Ústavní soud dodává, že pečlivějším postupem orgánů činných v trestním řízení bylo možno v dané věci předejít dosti svízelné důkazní situaci, která vyvolává následné výtky a pochybnosti. Tak např. bylo žádoucí bezprostředně po ukončení aktu znovupoznání znovu detailně vyslechnout každou poznávající osobu ke znakům, podle nichž poznanou osobu určila - taková detailizace zvyšuje přesvědčivost výsledku rekognice; jde o postup, který je v každé učebnici kriminalistiky naléhavě doporučován. Je také na závadu, že ve vyšetřovacím spise není žádná zmínka, proč nebyl jako svědek vyslechnut v některých výpovědích zmiňovaný "diskžokej", který se patrně nacházel na místě činu. Tyto výtky však nedosahují ústavněprávní roviny, neprovedení těchto úkonů nevedlo k nespravedlivému výsledku trestního řízení.

Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.