III. ÚS 2286/13
III.ÚS 2286/13 ze dne 14. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, U Svitavy 1077/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2013 č. j. 2 Afs 6/2013-54, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí správního soudu, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces, na zákonného soudce a práva na ochranu majetku (podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

2. Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel (ze dne 10. 8. 2011 č. j. 2804-72/2011-010100-21), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav (ze dne 24. 11. 2010 č. j. 25582-71/2010-021100-021). Uvedeným platebním výměrem celní úřad stěžovateli za dovezené zboží (20 000 litrů benzinu automobilového 95 Eurosuper) vyměřil clo, spotřební daň a DPH v celkové výši 304 134 Kč. Generální ředitelství cel se ztotožnilo se závěrem celního úřadu, že celní dluh vznikl dne 14. 10. 2003 v důsledku odnětí zboží celnímu dohledu, přičemž stěžovatel ve funkci referenta obchodního zboží na celním úřadě se svým jednáním (vědomé odnětí zboží celnímu dohledu a nezaplacení cla, DPH i spotřební daně) podílel na tom, že došlo dle ust. § 240 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v tehdy platném znění (dále jen "celní zákon"), ke vzniku celního dluhu. Takto se stěžovatel stal společným a nerozdílným dlužníkem ve smyslu § 240 odst. 3 písm. b) celního zákona. Ostatně i za toto jednání byl stěžovatel rozsudkem pravomocně shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění, a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) trestního zákona, za což byl odsouzen podle § 148 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně.

3. Krajský soud v Brně žalobní námitky stěžovatele neshledal důvodnými, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), rozsudkem (ze dne 11. 12. 2012) zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud se tak ztotožnil s názorem celních orgánů, že nedošlo k prekluzi celního dluhu, neboť podle § 268 odst. 4 celního zákona lhůty pro vyměření částky cla a její zapsání do evidence neplatí v případě, kdy tak nemohlo být učiněno v důsledku jednání majícího znaky trestného činu, přičemž stěžovatel byl za předmětné jednání již pravomocně odsouzen. Stejně tak neshledal důvodnými námitky nepřezkoumatelnosti, nesrozumitelnosti a protizákonnosti napadených rozhodnutí i postupu při zjišťování skutkového stavu, neboť dovodil, že žalovaný se řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami (včetně námitky podjatosti).

4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl a v odůvodnění uvedl především následující. Skutková a právní situace nyní posuzované věci je v podstatě totožná s věcí, kterou Nejvyšší správní soud řešil již ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2013 č. j. 2 Afs 54/2012 - 236, a to ve vztahu ke shodným účastníkům řízení. Nejvyšší správní soud proto odkázal na odůvodnění citovaného rozsudku, zejména ve vztahu k posouzení námitky marného uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření celního dluhu a vymezení účelu příslušných ustanovení celního zákona. Proto i v nyní posuzovaném případě stěžovatele závěr učiněný Krajským soudem v Brně, že nedošlo k naplnění podmínek k přetržení běhu prekluzivní lhůty - a tedy k prekluzi vyměřeného celního dluhu - shledal za správný. Jak celní ředitelství, tak i krajský soud dospěly shodně k závěru, že prekluzivní lhůta v dané věci neuplynula, přičemž odlišnost v jejich právních názorech tkví toliko v tom, že celní ředitelství lhůtu počítalo dle ustanovení § 268 odst. 2 celního zákona, zatímco krajský soud dle ustanovení § 268 odst. 4 téhož předpisu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu nelze spatřovat v tom, že se stěžovatel dosud neztotožnil s dílčími právními závěry krajského soudu ve vztahu k jím vzneseným námitkám, konkrétně zejména se závěrem o neurčitosti a obecnosti námitky podjatosti dle § 77 daňového řádu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá následující. Kasační stížnost měla 35 stran, avšak Nejvyšší správní soud odůvodnil svůj zamítavý výrok jen v rozsahu dvě a půl strany. Své rozhodnutí tak řádně neodůvodnil. Nejvyšší správní soud aplikoval jako první jiné ustanovení zákona - § 268 odst. 3 celního zákona - než původně krajský soud (§ 268 odst. 4 téhož zákona), ale i jiné než žalovaný a správce daně (§ 268 odst. 2 celního zákona). Tím zabránil stěžovateli, aby proti takovému výkladu či aplikaci nyní nově aplikovaného ustanovení mohl předestřít své výhrady a přednést argumentaci.

6. Stěžovatel v kasační stížnosti namítl nesprávný výklad § 268 celního zákona (otázky prekluze práva k vyměření cla stěžovateli), Nejvyšší správní soud se však vůbec nezaobíral obsáhlou argumentací stěžovatele k výkladu § 268 celního zákona a ve svém rozsudku (čl. 11) pouze deklaroval, že jde v podstatě o totožnou věc, jakou již dříve projednával ve svém rozsudku č. j. 2 Afs 54/2012-236. Podle stěžovatele nelze v demokratickém právním státě připustit, aby o tak zásadních právních otázkách, zcela konkrétních argumentech k výkladu zákona krajským soudem, bylo rozhodováno odkazovou formou. Dále poukazovaná věc sp. zn. 2 Afs 54/2012 byla odlišná, a to skutkově i právně. Jednak se ve věci sp. zn. 2 Afs 54/2012 jednalo o vyměřené celní dluhy (celkem 6), u nichž bylo prokázáno, že příslušné JSD k dovozu pohonných hmot do České republiky byly opatřeny pravým razítkem celního úřadu přidělené stěžovateli; v nyní projednávané věci však šlo o razítko jiného celníka. Poukazovaných 6 rozhodnutí celního úřadu bylo vydáno na základě samostatného daňového řízení odlišného od toho, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí celního úřadu (resp. žalovaného) v této věci. Pokud jde o lhůty k vyměření daně v této a poukazovaných věcech (6), tak tyto byly odvislé od zcela jiných úkonů v daňovém řízení. Stěžovatel ve své žalobě i kasační stížnosti nadto zpochybňoval, zda úkony správních orgánů, od nichž dovozovaly v této věci správní orgány, a o které se opíral i krajský soud, byly učiněny v daňovém řízení, jehož výsledkem byla daň - celní dluh stanovený stěžovateli rozhodnutím správce daně ze dne 24. 11. 2010 č. j. 25582-71/2010-021100-021 a Celního ředitelství Brno ze dne 10. 8. 2011 č. j. 2804-72/2011-010100-21 (clo DPH a spotřební daň) ve výši 304 134 Kč. Bylo tak sporné, které úkony v projednávané věci byly s to přetrhnout běh prekluzivní lhůty, a zda tato vůbec započala běžet. Je tomu tak proto, že jen a pouze úkon provedený v tom kterém daňovém řízení je způsobilý založit běh lhůty nové jen v tom daňovém řízení, v němž byl učiněn. Z žádného z posuzovaných úkonů, o které se opíral krajský soud, však tato rozhodující právní skutečnost nevyplývala a stěžovatel na ni marně poukazoval. Rozsah stížnostních námitek byl také odlišný. Stěžovatel zde pokládá otázku, zda lze k tíži stěžovatele aplikovat za použití analogie iuris ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona.

7. Nejvyšší správní soud se vůbec nevyjádřil k námitce kasační stížnosti, podle níž nebylo postaveno najisto, zda ve věci stěžovatele nerozhodoval podjatý pracovník správce daně. Stěžovatel ve své kasační stížnosti rozvedl, že žádné ustanovení daňového zákona správce daně či žalované Generální ředitelství cel neopravňuje, aby namísto zákonného postupu při uplatnění námitky podjatosti správního orgánu (nepostupoval dle § 77 odst. 4, 5, 6 a 7 v návaznosti na § 74 daňového řádu), k této námitce nepřihlížel a nepostupoval zákonným způsobem a namísto toho jen prostě konstatoval, že jde o "nedůvodnou odvolací námitku". Stejně tak, pokud zákon nestanoví lhůtu, ve které může být podjatost namítána (oproti soudnímu řádu správnímu), nelze dojít k jinému závěru než takovému, že ji lze uplatnit v jakékoliv fázi daňového řízení - tedy kdykoliv, přičemž krajský soud dovodil závěr o opožděnosti námitky. Stěžovatel poukázal na tři rozsudky Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 1 Afs 7/2008, 7 Afs 36/2007 a 7 Afs 89/2007), podle nichž je vadou řízení, pokud správní orgány nedbají nedostatků v námitce podjatosti a nevyzvou daňový subjekt ke specifikaci osob, které považuje za podjaté, a rovněž z jakých důvodů tak dovozuje. Tato judikatura dokladuje, že je vadou řízení postup, pokud je rozhodnuto o právech a povinnostech bez toho, aby nejprve byla vypořádána otázka, zda je řízení vedeno nebo rozhodováno nepodjatou osobou. Odchýlil-li se Nejvyšší správní soud od těchto rozsudků a nepostoupil věc k rozhodnutí rozšířeného senátu, došlo porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby žalobcem v řízení před správními soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Ústavní soud aplikoval vyložená zúžení (oproti přezkumu před správními soudy) z hlediska ústavněprávního přezkumu na nyní posuzovanou věc. Dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele porušena nebyla, když napadené rozhodnutí je odůvodněno racionálně (je objektivně akceptovatelné), prosté libovůle či snad dokonce svévole nebo jiného pochybení v intenzitě extrémnosti, které by jinak mohla jeho neústavnost založit.

13. V podrobnostech Ústavní soud dodává následující. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud aplikoval § 268 odst. 3 celního zákona jako první (a contrario správní orgány a krajský soud), a proto takovému právnímu posouzení nemohl stěžovatel argumentačně oponovat, čímž má patrně na mysli překvapivost právního názoru Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud však uvádí, že výchozí premisa stěžovatele - podle níž v řízení předcházejícím řízení o kasační stížnosti nebyl aplikován § 268 odst. 3 celního zákona - je nepřípadná. Pokud by správní orgány skutečně aplikovaly výlučně § 268 odst. 2 celního zákona, pak by musely dospět k závěru o prekluzi po uplynutí 3 let od konce roku, v němž celní dluh vznikl; takový závěr však správní orgány nepřijaly a naopak aplikovaly i odstavec 3 téhož ustanovení, na jehož podkladě (úvahy o přetržení prekluzivní lhůty) dospěly k závěru o neexistenci uplynutí prekluzivní lhůty. K tomu lze poukázat na výslovnou aplikaci § 268 odst. 2 celního zákona v rozhodnutí odvolacího správního orgánu (s. 13). Toho si však byl dobře vědom i stěžovatel, když ve správní žalobě brojí výslovně proti aplikovatelnosti § 268 odst. 3 celního zákona (s. 3 a 4). Dále, v kasační stížnosti si stěžovatel byl dobře vědom, že i krajský soud aplikoval § 268 odst. 3 celního zákona, byť jen subsidiárně, nad rámec, pro jistotu (viz např. s. 14 kasační stížnosti: "Krajský soud ovšem neustrnul pouze na tomto výkladu, ale dále své úvahy rozvedl pro případ, že by jeho názor vyslovený v čl. 51-68 neobstál na poli zákonnosti a vyslovil názor (bezezbytku převzal názor žalovaného), že k prekluzi práva vyměřit daň stejně nedošlo ani aplikací § 268 odst. 3 celního zákona (čl. 69 až 77). Tedy nejprve vyslovil názor, že k prekluzi nedošlo podle ust. § 268 odst. 4 celního zákona a bezprostředně po té vyslovil názor, že k prekluzi nedošlo podle § 263 odst. 2 a 3 téhož zákona..."). Zde je namístě poukázat na body 69 až 76 rozsudku krajského soudu, kde se skutečně argumentuje za použití § 268 odst. 3 celního zákona (byť v podstatě nad rámec). Ústavní soud proto uzavírá, že nelze rozumně tvrdit překvapivost aplikace § 268 odst. 3 celního zákona ze strany Nejvyššího správního soudu a nemožnost stěžovatele proti takové aplikaci práva argumentačně brojit v řízení před správními soudy.

14. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele, podle níž je neakceptovatelný pouhý odkaz Nejvyššího správního soudu na předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Pokud se jedná o věc minimálně srovnatelnou, bylo by opakování argumentace předchozího rozhodnutí jen formalismem, tím spíše, když odkazovaný rozsudek byl vydán též ve věci stěžovatele a musel mu tak být znám (pročež stěžovatel nebyl nucen seznámit se s předchozími rozhodovacími důvody prostřednictvím webových stránek Nejvyššího správního soudu).

15. Ústavní soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatele o nepoužitelnosti odkazovaného rozsudku sp. zn. 2 Afs 54/2012 z důvodu odlišné situace po stránce skutkové i právní. Odkazovat na předchozí judikaturu lze nejen ve věcech skutkově a právně identických, nýbrž i v případech sice odlišných, avšak srovnatelných, jako v projednávané věci. Zde je třeba si vždy rovněž uvědomit, v jakém kontextu je na to které předcházející rozhodnutí odkazováno. Rozsudek sp. zn. 2 Afs 54/2012 především posoudil jako nesprávný právní názor krajského soudu, podle něhož § 268 odst. 4 celního zákona má vždy přednost před odst. 2 téhož paragrafu, pročež se tedy § 268 odst. 2 celního zákona na jednání stěžovatele podle krajského soudu nevztahoval. Nejvyšší správní soud však tehdy vyslovil názor opačný, podle něhož by aplikace § 268 odst. 4 celního zákona připadala v úvahu jenom tehdy, pokud by byla překročena tříletá lhůta podle odst. 2 celního zákona (ve spojení s odst. 3). Proto uvedl, že nejprve je třeba zkoumat, zda byla zachována tříletá lhůta podle odst. 2 celního zákona (ve spojení s odst. 3). Nejvyšší správní soud tehdy rovněž vyslovil právní názor, podle kterého z odstavce 4 neplyne neomezená lhůta k vyměření celního dluhu. Vzhledem k tomu, že i v nyní posuzované věci krajský soud vyslovil právní názor o výlučném dopadu § 268 odst. 4 celního zákona na jednání stěžovatele (byť nad rámec vzal v úvahu i právní názor opačný, viz bod 14 tohoto usnesení Ústavního soudu), odkaz napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu na předchozí rozsudek téhož soudu je akceptovatelný.

16. Stěžovatel též namítl, že pokud jde o lhůty k vyměření daně v nynější věci a v rozsudku sp. zn. 2 Afs 54/2012 posuzovaných věcech, tak tyto byly odvislé od zcela jiných úkonů v daňovém řízení. V rozsudku sp. zn. 2 Afs 54/2012 bylo předmětné rozhodnutí celního úřadu vydáno na základě samostatného daňového řízení odlišného od toho, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí celního úřadu v nynější věci. Zde Ústavní soud poukazuje na body 70 až 76 rozsudku krajského soudu v nynější věci, v nichž je snesena konkrétní argumentace o konkrétních úkonech správního orgánu na podporu přetržení prekluzivní lhůty v nyní posuzované věci podle § 268 odst. 3 celního zákona. Stěžovatel v tomto kontextu též položil otázku, zda lze k jeho tíži aplikovat za použití analogie iuris ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona; tu však Ústavní soud poukazuje na to, že k aplikaci § 268 odst. 3 celního zákona na případ stěžovatele nedošlo za pomoci analogie, nýbrž cestou pokusu o ústavně konformní výklad práva (srov. i rozsudek sp. zn. 2 Afs 54/2012: "...smyslem ustanovení § 268 odst. 4 celního zákona... Před závěrem, že je třeba užít analogie, má totiž přednost ústavně konformní výklad § 268 celního zákona jako celku. Za takový výklad soud považuje to, že je nejprve třeba zkoumat, zda byla zachována tříletá lhůta dle § 268 odst. 2 celního zákona.").

17. Stěžovatel nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud vůbec nevyjádřil k jeho námitce o podjatosti správce daně vznesené v odvolání. Nejvyšší správní soud na tuto námitku reagoval: "Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu proto nelze spatřovat v tom, že se stěžovatel dosud neztotožnil s dílčími právními závěry krajského soudu ve vztahu k jím vzneseným námitkám, konkrétně se závěrem o neurčitosti a obecnosti námitky podjatosti dle § 77 daňového řádu....". Na druhou stranu lze přisvědčit stěžovateli, že taková reakce Nejvyššího správního soudu se adekvátní být nejeví, a to i vzhledem k obsahu a rozsahu této kasační námitky (srov. konkrétní argumentaci na str. 3 až 11 kasační stížnosti). Obzvláště s ohledem na to, že stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné namítal, že pokud jeho námitka podjatosti byla neurčitá a obecná, měl být vyzván k její konkretizaci; za této situace pouhý odkaz Nejvyššího správního soudu právě na neurčitost a obecnost námitky podjatosti ve skutečnosti námitku nesplnění zákonné povinnosti vyzvat k odstranění vady neurčitého a příliš obecného podání vypořádat nemůže. Protiústavní stav však Nejvyšší správní soud tímto svým postupem nezaložil, a to z následujících důvodů.

18. Není pravdou, že by odvolací správní orgán ke stěžovatelově námitce podjatosti správce daně nepřihlížel (jak tvrdí stěžovatel). Jak uvádí i krajský soud v napadeném rozsudku (bod 82), "námitka podjatosti a zneužití pravomocí úřední osoby byla vznesena v rámci zcela jiné námitky, a to nesprávné aplikace zákona o správě daní a poplatků (pod bodem 5 odvolání), kde se žalobce zabýval dokazováním. Žalovaný se důvody, proč rozhodnutí celního úřadu nebyla zneužitím pravomocí úřední osoby, a že je tedy nevydala podjatá osoba, zabýval na stranách 8 až 12 napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem.". K tomu Ústavní soud dodává, že - jak bude blíže rozvedeno níže v textu tohoto usnesení Ústavního soudu - stěžovatel (v odvolání proti rozhodnutí správce daně) dovozoval podjatost správce daně jen z důvodu samotného postupu správce daně ve správním řízení při provádění a hodnocení důkazů (in concreto, podle stěžovatele z důkazů nemohlo vyplynout skutkové zjištění, podle kterého se stěžovatel účastnil nezákonného odnětí zboží celnímu dohledu). Tudíž pokud odvolací správní orgán i na tomto skutkovém poli argumentoval (na což poukázal i krajský soud), v důsledcích se tak obsahově vypořádal i s námitkou podjatosti (byť se o ní v odvolacím rozhodnutí explicitně nezmiňuje, neboť v řízení byla posuzována v rámci námitky nesprávné aplikace zákona o správě daní a poplatků).

19. Stěžovatel namítá, že v případě jeho námitky podjatosti nebylo postupováno v souladu se zákonem, tedy podle § 77 odst. 4 až 7 daňového řádu; v tomto ohledu však stěžovatel opomíjí, že o postup podle citovaného ustanovení - regulujícího rozhodování o námitce podjatosti úřední osobou stojící v čele správce daně - se připravil sám, když námitku podjatosti vznesl až před odvolacím správním orgánem. Je proto logické, že odvolací orgán tuto námitku posoudil jako námitku odvolací a posoudil ji v rámci odvolacího řízení, když jako odvolací orgán také jednal. Jakkoli tedy krajský soud použil v rozsudku (poněkud zavádějící) termín "opožděná" v souvislosti s námitkou podjatosti, mohl to vztáhnout pouze na zjevnou nemožnost postupu správce daně podle § 77 odst. 4 až 7 daňového řádu, a nikoliv snad na důsledek v podobě neexistence povinnosti odvolacího správního orgánu takovou námitkou podjatosti se věcně zabývat.

20. Stěžovatel též namítl, že pokud jeho námitka podjatosti byla obecná a neurčitá, měl být vyzván k odstranění této vady. Ústavní soud uvádí, že je pravdou, že správní soudy námitku podjatosti jako neurčitou a obecnou zhodnotily, aniž by se současně zabývaly otázkou, zda bylo povinností odvolacího orgánu stěžovatele ke konkretizaci této námitky vyzvat či nikoli. Ku prospěchu přesvědčivosti jejich rozhodnutí by bylo na tuto námitku explicitně reagovat. Zde ale Ústavní soud uvádí, že takové hodnocení námitky podjatosti (neurčitost, obecnost) v rozhodnutí odvolacího správního orgánu obsaženo není. Ostatně jak uvedl samotný krajský soud, odvolací orgán se jí věcně zabýval, což by nečinil (z povahy věci), pokud by námitka byla neurčitá a obecná, což by zakládalo její vadnost, a tudíž i nemožnost věcného přezkumu. Ústavní soud se tak ztotožňuje s implicitním hodnocením odvolacího orgánu, podle kterého námitka podjatosti vadná (obecná, neurčitá) nebyla. Stěžovatel tuto námitku podjatosti správce daně situoval do bodu 5 odvolání označeného jako nesprávná aplikace zákona o správě daní a poplatků, kde se stěžovatel zabýval dokazováním. Argumentačně ji vymezil následovně: "Správce daně tak pochybil a postupoval v rozporu se skutkovým stavem věci (tento nebyl dostatečně zjištěn), pokud dospěl k závěru, že se daňový subjekt účastnil nezákonného odnětí zboží celnímu dohledu. Vůbec se nezabýval tím, zda se tohoto odnětí mohl fyzicky účastnit. Daňový subjekt má současně za to, že v jeho věci správce daně není nezaujatý. Dokonce lze usuzovat na to, že pokud za daného skutkového stavu věci vyměřil clo a SD a DPH výlučně daňového subjektu, svědčí to spíše tomu, že zneužil vůči daňovému subjektu svého postavení, čímž naplnil skutkovou podstatu zneužití pravomoci úřední osoby. Podle daňového subjektu nemůže totiž na základě řádného procesu žádný orgán veřejné moci dojít k závěru, že se daňový subjekt účastnil odnětí zboží celnímu dohledu, jak bylo popsáno v napadeném rozhodnutí... Pokud pak na tyto rozhodné skutečnosti správce daně nebral zřetel, nebylo jeho řízení (dokazování) provedeno v souladu se zákonem (rozpor s § 2 odst. 1, 2, 3, 9 ZSDP, § 31 odst. 1, 2, 4 ZSDP), ale bylo vedeno zaujatě....". Z takto argumentačně vymezené námitky podjatosti plyne, že stěžovatel dovozoval podjatost správce daně z důvodu samotného jeho postupu ve správním řízení při provádění a hodnocení důkazů. Nelze tak tvrdit, že by námitka podjatosti byla obecná a neurčitá v tom smyslu, že by z ní nebylo zřejmé, proč by měla být podle stěžovatele správce daně podjatý (jak nepřiléhavě usoudil krajský soud v bodu 81 rozsudku). Jinými slovy, námitka nebyla vadná (neurčitá, obecná), nýbrž toliko nedůvodná, a to v souladu s tradičním soudním hodnocením námitky podjatosti, podle kterého důvodem vyloučení nejsou samotné okolnosti spočívající v postupu v řízení (výslovně viz i např. § 14 odst. 4 o. s. ř.). Stejně tak z obsahu této námitky plynulo, které úřední osoby měly být podjaté - osoby, které se podílely na provádění a rozhodování správce daně. Již proto nebyla dána zákonná povinnost odvolacího orgánu vyzývat stěžovatele k odstranění vady odvolání (námitky podjatosti) ve smyslu doplnění, která konkrétní úřední osoba byla podjatá a z jakého důvodu. Už z tohoto důvodu stěžovatelem zmiňované tři rozsudky Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 1 Afs 7/2008, 7 Afs 36/2007 a 7 Afs 89/2007) - podle nichž je vadou řízení, pokud správní orgány nedbají nedostatků v námitce podjatosti a nevyzvou daňový subjekt ke specifikaci osob, které považuje za podjaté a rovněž z jakých důvodů tak dovozuje - na posuzovanou věc objektivně nedopadaly. Nelze proto ani tvrdit porušení povinnosti Nejvyššího správního soudu předložit věc rozšířenému senátu pro rozpor v právním názoru s předchozí judikaturou. Ani k porušení práva na zákonného soudce tudíž napadeným rozsudkem nedošlo.

21. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

22. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze vydat rozhodnutí o tom, že náklady stěžovatelova zastoupení zaplatí stát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.