III. ÚS 2267/13
III.ÚS 2267/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Pelikána se sídlem Praha 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 č. j. 26 Cdo 2258/2012-134, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 č. j. 39 Co 11/2012-81 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2011 č. j. 21 C 52/2011-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva vlastnit majetek zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu garantovaného jejím článkem 36 odst. 1.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2012 č. j. 39 Co 11/2012-81 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2011 č. j. 21 C 52/2011-54, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako insolvenční správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva domáhal po žalovaném vyklizení ve výroku specifikované bytové jednotky; přisvědčil jeho názoru, dle kterého žalovaný, jenž Pražskému stavebnímu bytovému družstvu zaplatil kupní cenu za bytovou jednotku a sedmnáct let očekává uzavření kupní smlouvy, sice nedisponuje právním titulem k užívání bytu, má však legitimní očekávání nabytí bytu od úpadce, který s ním jako s budoucím vlastníkem též jednal, pročež výkon práva, aby byt vyklidil, odporuje dobrým mravům.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2013 č. j. 26 Cdo 2258/2012-134 odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Úvahu soudu, že výkon stěžovatelova práva je v rozporu s dobrými mravy, již pokládal za určující, neshledal zjevně nepřiměřenou [kromě jiného "dlužník převzal v roce 1994 ... zálohu ve výši předpokládané ceny bytu 590.128 Kč)], a dodal, že žalovanému nevzniklo právo užívat byt bezúplatně a že zamítnutí žaloby je rozhodnutím tzv. "pro tentokrát".

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy napadenými rozhodnutími porušily vlastnické právo úpadce tím, že umožnily žalovanému časově neomezené bezplatné a právním titulem nepodložené užívání sporného bytu; vyjadřuje přesvědčení, že žalovaný nedisponoval legitimním očekáváním nabytí bytu, protože povinnost úpadce převést byt již zanikla, neboť právní předchůdkyně žalovaného nemohla dle ustanovení § 524 občanského zákoníku platně postoupit žalovanému pohledávku ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, a tuto vadu nemohl zhojit ani pozdější dodatek k budoucí smlouvě a dohoda o narovnání (proto dle jeho názoru nelze užít závěrů nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 a I. ÚS 353/04). Stěžovatel je současně přesvědčen, že výkon jeho práva není v rozporu s dobrými mravy, protože byla uhrazena jen záloha na kupní cenu, a to nikoli žalovaným, nýbrž jeho právní předchůdkyní, žalovaný dlužil nemalou částku za služby spojené s užíváním bytu a na jeho straně neexistují ani sociální důvody, jež by vyhovění žaloby na vyklizení bytu bránily. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které postačilo přiznání delší lhůty k vyklizení či náhradního bytu (sp. zn. 26 Cdo 3482/2011, sp. zn. 26 Cdo 3301/2010 a 26 Cdo 2261/2012), což bylo aprobováno i usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1651/12. Výkon práv insolvenčního správce přitom nemůže být v rozporu s dobrými mravy, protože z titulu své funkce nemůže jednat jinak. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval vznesenou otázkou možnosti postoupení práv ze smlouvy o smlouvě budoucí a ze smlouvy, jež zanikla, a nevyložil, z jakého důvodu nepostačilo přiznání náhradního bytu namísto zamítnutí žaloby, resp. neidentifikoval dočasnou překážku, která brání vyhovění žalobě, jde-li o zamítnutí žaloby "pro tentokrát".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Nad tento rozhodný rámec Ústavní soud připomíná, že zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527); soudce "nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010, N 158/58 SbNU 345). Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde otevřen široký prostor pro soudcovské uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky libovůle. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Obecné soudy se věcí důsledně zabývaly, vystihly její podstatu a posoudily ji tak, že proti dosaženému výsledku, založenému na převážení ochrany legitimního očekávání prostřednictvím institutu dobrých mravů nad ochranou vlastnického práva, nelze vznést dostatečně silné námitky. Ostatně nemohou být přehlédnuta jiná rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných stěžovatelových věcech (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3942/12 ze dne 14. 3. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2569/12 ze dne 13. 12. 2012, nález sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011, N 91/61 SbNU 415), neboť není důvod se od právních názorů, v nich vyjádřených, relevantně odchýlit. Konkrétní okolnosti, které obecné soudy v kontextu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vážily, jsou vyložitelné i k odpovědi na stěžovatelovy výhrady, jmenovitě proč nepřistoupily k "mírnějším" omezením jeho práva, a proč nepokládaly za rozhodné připínat větší váhu důsledkům postoupení práv ze smlouvy o smlouvě budoucí, resp. ze smlouvy podle stěžovatele "zaniklé". Důvody, pro které byla žaloba "pro tentokrát" zamítnuta, jsou tedy z odůvodnění napadených rozhodnutí seznatelné, a to, že dovolací soud "konkrétně" nevyložil, kam až takto založený stav "sahá", k zásahu Ústavního soudu očividně nestačí.

Výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno, pročež ji senát Ústavního soudu podle citovaného § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.