III. ÚS 2261/12
III.ÚS 2261/12 ze dne 31. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky Pool Cafe, s. r. o. v likvidaci, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 837/11, zastoupené JUDr. Václavem Kučírkem, advokátem v Praze 3, Slavíkova 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2012 č. j. 32 Cdo 596/2012-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Navrhovatelka se domáhala zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že se jím cítí dotčena v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že Nejvyšší soud se ve svém rozhodování vůbec nezabýval její zásadní námitkou, uplatněnou v dovolání, a to otázkou věcné příslušnosti nalézacího a odvolacího soudu. Podle stěžovatelky se tímto pochybením napadené usnesení dovolacího soudu stalo nepřezkoumatelné a postup dovolacího soudu je tak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se náležitostí odůvodnění ve vztahu k právu na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí zásah do práv, jejichž ochrany se stěžovatelka v návrhu domáhá, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud opodstatněně dovolání odmítl jako nepřípustné, když ve vyčerpávajícím odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 b) OSŘ, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v dané věci naplněny (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo odvolacím soudem zrušeno). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud neshledal přípustné ani dle ust. § 237 odst. 1 c) OSŘ, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že stěžovatelka nevymezila žádnou právní otázku, natož pak takovou, pro jejíž řešení by bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé za zásadně právně významné.

Nejvyšší soud se podrobně vyjádřil ke všem námitkám stěžovatelky. Ve vztahu k námitkám, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, že odvolací soud chybně posoudil znalecký posudek, který přiložila k odvolání, či že se nelze ztotožnit s tvrzením odvolacího soudu, že tento znalecký posudek nedoplňuje žalobní tvrzení, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu (jak sama v dovolání reflektuje), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a uplatňuje tudíž dovolací důvod stanovený v ust. § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem, jak je v ust. § 237 odst. 3 OSŘ, ve znění účinném od 1. 7. 2009, výslovně vyjádřeno, při posouzení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí přihlédnout nelze. O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku, neboť je odrazem střetu o výklad normy procesního práva, a je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ust. § 241a odst. 2 b) OSŘ, se tu nejedná; stěžovatelka v rámci námitky procesních vad žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud se s námitkami v ústavní stížnosti vznesenými řádným způsobem vypořádal, přičemž v dalších podrobnostech postačí na obsah jeho usnesení odkázat. Tvrzení stěžovatelky, podle kterého se Nejvyšší soud nezabýval její námitkou věcné nepříslušnosti soudů, není případné, neboť - jak je z obsahu napadeného usnesení patrno - Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval a řádně svůj závěr zdůvodnil. Jeho rozhodnutí tedy nelze považovat za nepřezkoumatelné a rozporné se zásadami spravedlivého procesu. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením došlo k porušení základních práv stěžovatelky.

Pro výše uvedené byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.