III. ÚS 2260/17
III.ÚS 2260/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Košíčka, zastoupeného Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem, sídlem U Sirkárny 467/2a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 931/2017-274, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. září 2016 č. j. 19 Co 1714/2016-247 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2016 č. j. 18 C 230/2014-220, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, sídlem Branišovská 1645/31a, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 a násl. Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") pod spisovou pod sp. zn. 18 C 230/2014, ve kterém se domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Žalobu odůvodnil tím, že se mu podařilo zjistit nové skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem a které mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Konkrétně stěžovatel uváděl, že k zániku jeho pracovní náplně nedošlo, a tuto jeho pracovní náplň vykonával po jeho odchodu ze zaměstnání pan Ing. Danihelka. Okresní soud usnesením ze dne 27. 5. 2016 č. j. 18 C 230/2014-220 žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že Ing. Danihelka u žalované Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) pracoval od 1. 2. 2013 do 30. 9. 2015 na poloviční úvazek. Skutečnosti o působení Ing. Danihelky u vedlejší účastnice, o náplni jeho práce a o jeho polovičním pracovním úvazku přitom nejsou novými skutečnostmi, které by zakládaly důvod obnovy řízení. Navíc stěžovatel netvrdil ani neprokázal, kdy tyto důvody - zakládající podle něj podmínky obnovy řízení - nastaly a kdy konkrétně měl začít Ing. Danihelka vykonávat totožnou práci jako stěžovatel. V návaznosti na argumentaci stěžovatele okresní soud ještě dodal, že měl-li by se naopak Ing. Danihelka stát nadbytečným, nemohlo by dojít ke zrušení celého jednoho pracovního místa jako v případě stěžovatele, ale pouze jedné poloviny, neboť Ing. Danihelka u vedlejší účastnice pracoval po celou dobu trvání svého pracovního poměru na poloviční úvazek.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu usnesením ze dne 22. 9. 2016 č. j. 19 Co 1714/2016-247 potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatel nesprávně vychází z toho, že důvodem jeho nadbytečnosti byla skutečnost, že zanikla jeho pracovní náplň. Vedlejší účastnice přijala dne 24. 2. 2014 organizační opatření, kterým bylo zrušeno jedno pracovní místo na úseku tvorby a vývoje IT aplikací. Za této situace se nadbytečným stal jeden odborný pracovník, bez ohledu na jeho konkrétní pracovní náplň. Z ustálené judikatury pak podle krajského soudu vyplývá, že je zcela na vůli zaměstnavatele se rozhodnout, který z jeho zaměstnanců se stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečným. Již jen s ohledem na tyto skutečnosti tak není naplněn jeden ze základních předpokladů pro důvodnost žaloby na obnovu řízení, tedy že stěžovatelem uváděné skutečnosti a důkazy mohou pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu totiž nebylo podle Nejvyššího soudu přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Webová stránka vedlejší účastnice, kde byl uveden Ing. Danihelka jako uživatelská podpora a webmaster, či audiovizuální nahrávka, v níž byl prezentován jako osoba, která má na starosti podporu softwarových agend, nepředstavují ani podle Nejvyššího soudu důkazy podle § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, které by mohly přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje účelovost ukončení jeho pracovního poměru, jež vyplývá i z webových stránek vedlejší účastnice, kde byl Ing. Danihelka uveden v pozici, kterou dříve zastával stěžovatel. Jestliže se soudy s touto skutečností vypořádaly tak, že šlo pouze o formální označení, pak podle stěžovatele bez jakéhokoliv dokazování nepřípustně převzaly tvrzení samotné vedlejší účastnice. O účelovosti postupu vedlejší účastnice podle stěžovatele svědčí i jeho ekonomická (ne)efektivnost. Vedlejší účastnice totiž zvolila při redukci počtu zaměstnanců na příslušném oddělení takovou variantu, která ji stála navíc celkem 5 měsíčních mezd; vedlejší účastnice totiž nejprve přijala na příslušné oddělení na dobu neurčitou dalšího zaměstnance (Ing. Danihelku), aby krátce poté dala stěžovateli výpověď z pracovního poměru pro údajnou nadbytečnost. Racionálně ekonomicky uvažující zaměstnavatel, kterému by šlo skutečně toliko o snížení počtu zaměstnanců bez ohledu na konkrétního zaměstnance, by na takový postup jen stěží mohl přistoupit. Uvedenou iracionalitu obecné soudy stěžovateli nebyly schopny vysvětlit.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Stěžovatel se totiž v ústavní stížnosti nepokouší vyrovnat s oběma základními východisky, na nichž obecné soudy svá ústavní stížností napadená rozhodnutí postavily. Přitom i podle Ústavního soudu stěžovatelem uváděné důkazy - ze své podstaty - nejsou nové a navíc takové, které stěžovatel nemohl bez své viny v původním řízení použít (opak stěžovatel v ústavní stížnosti vlastně ani přesvědčivě netvrdí). Nejde rovněž ani o důkazy, které by byly sto přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci samé. V řízení bylo prokázáno, že Ing. Danihelka byl na stránkách vedlejší účastnice uveden na místě, které dříve zastával stěžovatel, ještě dlouho poté, co také on sám jej přestal zastávat. Informace na webové stránce zkrátka nemusí nic vypovídat o organizační struktuře příslušné organizace. Nadto v řízení ani nebylo rozporováno, že Ing. Danihelka skutečně vykonával část činností, jimiž se dříve zabýval stěžovatel; nebylo by tedy ani v rozporu s uskutečněnou reorganizací, když byl Ing. Danihelka uveden v pracovní pozici dříve vykonávané stěžovatelem.

10. Dovozuje-li stěžovatel účelovost své výpovědi z ekonomické nevýhodnosti celé organizační změny, pak tuto skutečnost bez dalšího nepřísluší posuzovat ani obecným soudům ani Ústavnímu soudu. I kdyby vedlejší účastnice skutečně mohla ušetřit 5 měsíčních mezd, jak stěžovatel tvrdí, pak ani on nerozporuje, že v rámci reorganizace zaniklo jedno pracovní místo (jeden celý pracovní úvazek) a vedlejší účastnice tak z dlouhodobého hlediska skutečně mohla ušetřit. Stěžovatelova náplň práce se zkrátka rozdělila mezi ostatní zaměstnance.

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.