III. ÚS 2249/12
III.ÚS 2249/12 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2012 č. j. 4 To 26/2012-12443, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností ze dne 14. 6. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím byl porušen jednak zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jednak jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 (míněn zřejmě "odst. 1") Listiny, jakož i princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, porušena měla být rovněž jeho práva plynoucí z čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 9. března 2012 sp. zn. 30 T 7/2011 rozhodl podle § 73a odst. 1 věty první, odst. 2 písm. a) trestního řádu (dále jen "tr. ř."), že je přípustné přijetí peněžité záruky nabídnuté záruky Z. V. za stěžovatele a spoluobžalovaného R. V. a že se výše této záruky určuje ve výši 30 mil. Kč za každého obžalovaného. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. z podnětu stížnosti státního zástupce citované usnesení krajského soudu zrušeno v celém rozsahu a nově bylo rozhodnuto, že se podle § 73 odst. 2 písm. b) tr. ř. nabídka peněžité záruky nepřijímá.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že vrchním soudem nebyly řádně přezkoumány vazební důvody, jeho rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno a že i přesto, že doba trvání vazby je téměř 20 měsíců, nebyly vypořádány jím uplatněné námitky, vadně měla být posouzena také existence vazebních důvodů a možnost nahrazení vazby jinými prostředky, konkrétně peněžitou zárukou. Tyto své námitky upřesňuje tak, že odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je nedostatečné, neekvivalentní povaze daného rozhodnutí, neboť uvedený soud pouze odkázal na obsah spisu a dosavadní vazební rozhodnutí a bez řádného odůvodnění se ztotožnil s názorem státního zástupce. V této souvislosti stěžovatel poukázal na ustanovení § 73c tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí není v souladu se zákonnými požadavky. Dle stěžovatele má jít jednoznačně o rozhodnutí o vazbě ve smyslu citovaného ustanovení, avšak vrchní soud pouze popisuje odůvodnění stížnosti státního zástupce a obsah jeho (stěžovatelova) vyjádření, samotné právní závěry se nalézají na konci rozhodnutí, přičemž v nich nejsou uvedeny jakékoliv skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu, pro který je stíhán, resp. není uveden skutek, pro který je obviněný stíhán, tedy konkrétní jednání, které je mu kladeno za vinu, a popis skutečností či důkazů, které svědčí o takovém podezření. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud shledal důvod vazby ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. s tím, že vazební důvod ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. u něho pominul, nerozhodl však o tom samostatným výrokem. Uvedl přitom důvody trvání vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř., stížnostní soud se ale o skutečnostech, které by jej odůvodňovaly, nezmínil, takže zřejmě v tomto ohledu přebral odůvodnění krajského soudu. Takový postup ovšem není dle stěžovatele možný. Stěžovatel dále cituje z napadeného rozhodnutí, přičemž upozorňuje jednak na skutečnost, že vrchní soud vytknul krajskému soudu, že nezdůvodnil, proč neshledal vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. ř., ač ve svém předchozím, před 10 dny vydaném rozhodnutí jeho existenci pečlivě, podrobně a přesvědčivě odůvodnil, jednak na to, že vrchní soud poukázal na délku páchání trestné činnosti, její organizovanost, promyšlenost a motivaci velmi vysokého majetkového prospěchu, a také na skutečnost, že tato činnost byla páchána sofistikovaným, promyšleným způsobem při vzájemné kooperaci více osob, žádné konkrétní skutečnosti však nespecifikoval, pouze uvedl vágní pojmy bez jakékoliv souvislosti s konkrétním jednáním.

Stěžovatel rovněž cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06, přičemž tvrdí, že v něm uvedené závěry lze (s ohledem na § 71a tr. ř.) použít na nyní posuzovaný případ a že ač v žádosti o propuštění z vazby a ve vyjádřeních ke stížnosti státního zástupce přednesl několik argumentů týkajících se jeho zdravotního stavu či rodinného zázemí, vrchní soud se s nimi nijak nevypořádal. Z uvedeného nálezu dále plyne, že trvá-li vazba mnoho měsíců či let, jsou orgány činné v trestním řízení povinny postupovat s největší možnou pečlivostí, resp. že nutnost náležitého odůvodnění je posílena značnou délkou dosavadního vazebního stíhání obviněného. Stěžovatel je dle svého tvrzení ve vazbě 20 měsíců, v přípravném řízení byla vyčerpána maximální doba vazby a i u soudního řízení lze předpokládat, že bude trvat značnou dobu. Vzhledem k tomu, že se nyní věc nachází ve fázi hlavního líčení, kdy již obžalovaní i někteří svědci byli vyslechnuti a byly provedeny některé listinné důkazy, otázka, zda existují skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu, měla být vyřešena mnohem důkladněji, nežli tomu bylo v okamžiku vzetí do vazby. Napadené rozhodnutí je přitom mnohem stručnější a méně konkrétní než rozhodnutí předchozí.

V další části ústavní stížnosti se stěžovatel vyjádřil k vazebnímu důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. Upozornil na změnu právní úpravy (zřejmě) znemožňující obchodovat s minerálními oleji způsobem, v němž je spatřována stíhaná trestná činnost, s tím, že vrchní soud opomněl, že z hlediska hrozby opakování trestné činnosti je nutno zjistit a prokázat konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že by se obžalovaný opakovaně dopustil trestného činu stejné právní kvalifikace. Hypoteticky si lze prý představit páchání daného trestného činu i jinými způsoby, musí však být taková hrozba aktuální a konkrétní u každého jednotlivého obviněného, přičemž nelze stěžovateli přičítat k tíži zahájení trestního stíhání vůči jeho otci, neboť by šlo o aplikaci principu kolektivní viny. Stěžovatel dále tvrdí, že k tomu ani nemá relevantní prostředky - vzhledem k délce vazby prý totiž bylo podnikání společností PetroJet s. r. o. a UROJET s. r. o. významně utlumeno a tyto firmy se potýkají s finančními problémy, neboť v rámci trestního řízení byly zajištěny významné majetkové hodnoty. Jde-li pak o vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř., stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že v tomto ohledu své rozhodnutí neodůvodnil, a jde-li o rozhodnutí krajského soudu, ten se zabýval pouze výší trestní sazby, aniž by uvedl konkrétní okolnosti nasvědčující obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat. Dle judikatury Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) však samotná hrozba vysokého trestu není konkrétní skutečností, zakládající obavu z jednání předpokládaného ve zmíněném ustanovení, resp. závažnost stíhaného jednání sama o sobě nemůže ospravedlnit dlouhé držení ve vazbě. Vrchní soud přitom nevzal v úvahu, že stěžovatel má v České republice trvalé bydliště, zde se i zdržuje, má dlouhodobý vztah se svou družkou, zřídka cestoval do zahraničí a nemá tam prakticky žádné vazby, a rovněž jeho finanční prostředky byly v rámci trestního řízení zajištěny. Především v napadeném rozhodnutí chybí uvedení důvodů, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením [§ 73c písm. c) tr. ř.], a poukazuje na judikát Vrchního soudu sp. zn. 4 Ntv 1/96 a na to, že vazba je opatřením ultima ratio, které může být s ohledem princip fakultativnosti a subsidiarity použito, nejsou-li k dispozici jiná, mírnější zajišťovací opatření, přičemž se také dovolává čl. 5 odst. 3 Úmluvy, čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 897/08 a judikatury ESLP, resp. tímto soudem zastávané doktríny zesílených důvodů vazby, dle které musí obecné soudy respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody aprobovat; obecný soud se musí vypořádat s tím, zda je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, pro který byl obviněný trestně stíhán. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/10 a také sp. zn. I. ÚS 781/04 s námitkou, že i v nyní posuzované věci soud konstatoval vyšší intenzitu vazebních důvodů, žádné konkrétní skutečnosti neuvedl a věc neporovnal s obdobnými případy, jak (stěžovatel) navrhoval. Stěžovatel dále v podstatě opakuje, že jeho námitky nebyly vyslyšeny ani vypořádány, vrchní soud se spokojil pouze s přitakáním státnímu zástupci, a že odůvodnění napadeného usnesení je povšechné a obecné, a tudíž v rozporu s ústavním pořádkem, soud pojímá rozhodování ve věci paušálně na oba obžalované, ačkoliv se stížnost státního zástupce týká z podstatné části jen R. V., ve vztahu k němu samotnému lze použít pouze argument hrozby vysokého trestu, přičemž se za výše uvedených okolností jedná o argument nedostatečný a nepřesvědčivý; musely by zde být další skutečnosti odůvodňující další prodloužení vazby - obtížnost věci či jiné závažné důvody, pro které nelze trestní stíhání skončit, zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního stíhání a existence důvodů, pro které nebylo možno dosáhnout účelu vazby jiným opatřením.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje také, že požádal Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a krajský soud o sdělení skutečností týkajících se obdobných trestních kauz, přičemž uvedené státní zastupitelství sdělilo, že v obdobné věci byli obvinění propuštěni z vazby na svobodu po přijetí peněžité záruky ve výši 500 tis. Kč, přičemž vazební stíhání bylo ukončeno po 43 dnech, krajský soud pak uvedl, že je u něj vedeno celkem 22 trestních věcí pro stejně kvalifikované trestné činy, vazebně stíhány jsou pouze dvě osoby - on a jeho otec. Z toho je zřejmé, že vrchní soud nepostupuje podle zásady rovnosti jednotlivců před zákonem, neboť se jedná o ojedinělý postup vůči jednotlivci ve srovnání s obdobnými případy.
III.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Úvodem je třeba připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Je tedy zásadně věcí obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností případu posoudily, zda byly naplněny všechny zákonné podmínky pro vzetí obviněného do vazby, jimiž jsou (stručně řečeno) jednak existence některého z vazebních důvodů, jednak "důvodného podezření", jakož i soulad případné vazby s principem subsidiarity. Úkolem Ústavního soudu je především přezkoumat, zda obecné soudy své závěry o naplnění uvedených podmínek řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) ve svých rozhodnutích zdůvodnily, a tedy zda jejich rozhodování nenese známky libovůle. Jde-li o věcné posouzení zmíněných podmínek, ingerence Ústavního soudu do tohoto rozhodování se omezuje výlučně na vady mající za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Jaké to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, v principu lze ale říci, že musí jít o zcela zásadní pochybení.

V ústavní stížnosti stěžovatel - ve stručnosti vyjádřeno - namítá, že nebyla naplněna žádná z podmínek, které zákon stanovuje pro ponechání jeho osoby ve vazbě, resp. že napadené rozhodnutí nebylo stran naplnění těchto podmínek řádně odůvodněno a že jeho námitky nebyly vypořádány. Jde-li o formální stránku odůvodnění napadeného rozhodnutí, stěžovatel brojí proti tomu, že vrchní soud odkázal na odůvodnění "prvostupňového" rozhodnutí a na obsah navazující stížnosti státního zástupce, jakož i na přecházející vazební rozhodnutí. Na takovém postupu však Ústavní soud - za splnění dalších předpokladů - nic závadného neshledává, neboť nevidí žádný rozumný důvod, proč by měl příslušný soud znovu "opisovat" celé pasáže z odůvodnění předchozího rozhodnutí či opakovat to, co bylo stran obsahu opravného prostředku již vyjádřeno v předchozí části odůvodnění daného rozhodnutí, pokud se s nimi plně ztotožňuje. Ústavnost daného postupu by mohla být samozřejmě zpochybněna, jestliže by odkazy byly použity takovým způsobem, že by se příslušné rozhodnutí stalo nesrozumitelným, nejednoznačným či vnitřně rozporným (a v důsledku toho "nepřezkoumatelným"), a jestliže by soud adekvátně nereagoval na změny, k nimž v průběhu trestního řízení došlo (ať již jde o důkazní situaci, či okolnosti rozhodné z hlediska jednotlivých vazebních důvodů). Nutno však, jedná-li se o nyní posuzovanou věc, ještě dodat, že odůvodnění napadeného usnesení není založeno pouze na zmíněných odkazech.

Jde-li pak konkrétně o námitku, že nebyla naplněna, resp. zdůvodněna existence "důvodného podezření" ve smyslu § 67 tr. ř., pokládá Ústavní soud za potřebné připomenout, že krajský soud rozhodl ve vazebním zasedání dne 27. 2. 2012 o ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 72 odst. 1 a 3 tr. ř. a současně zamítl jeho žádost o propuštění z vazby podle § 71a tr. ř., a to usnesením č. j. 30 T 7/2011-12060 (které si Ústavní soud vyžádal). Uvedeného data nabylo toto usnesení i právní moci, z čehož plyne, že stěžovatel je nenapadl opravným prostředkem. Jedenáct dnů poté rozhodoval krajský soud v nyní souzené věci, fakticky tedy "pouze" o (přípustnosti) přijetí peněžité záruky ve smyslu § 73a tr. ř., neboť právě jen peněžitá záruka měla dle stěžovatelovy žádosti být důvodem jeho propuštění z vazby (srov. § 71a tr. ř.). Na straně druhé nelze přehlédnout, že v mezidobí mělo proběhnout z velké části hlavní líčení, což však krajský soud vzal v úvahu, zjevně však nedospěl k závěru, že by v dané otázce (tedy "dostatečné důvodnosti" stěžovatelova podezření) došlo k nějaké změně, naopak v rámci poučení osoby, jež má složit peněžitou záruku (§ 73a odst. 1 tr. ř.), velice podrobně (na několika stranách svého usnesení) uvedl, v čem spočívá podstata stěžovatelova obvinění. Možno dodat, že z detailního popisu je zcela zřejmé, v jakém konkrétním jednání (stěžovatele i dalších spoluobviněných) je naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu spatřováno, přičemž lze zjistit (byť spíše nepřímo), z jakých skutečností zde orgány činné v trestním řízení vycházely. Chybí-li v některých případech odkaz na konkrétní důkaz či indicii, tato otázka nebyla primárně předmětem posouzení ze strany krajského soudu, neboť - jak je výše zmiňováno - byla již krátce předtím řešena v jiném, bezprostředně přecházejícím rozhodnutí, nestala se ani předmětem zkoumání ze strany vrchního soudu, neboť stěžovatel v daném směru žádné výhrady - vychází-li Ústavní soud z napadeného usnesení - nevznesl. Jak lze vyvodit z výše uvedeného, úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda si obecné soudy nepočínaly svévolně, což by zde mohlo nastat, pokud by se nyní, po provedení velké části důkazů před soudem, předmětné obvinění jevilo jako "slabé" (či dokonce "vykonstruované"). Jestliže stěžovatelovo obvinění lze - a to právě s ohledem na obsáhlost a současně detailnost, resp. vysokou míru "konkrétnosti" - označit za dosti důvodné již na samém počátku a jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdil, že by zde došlo k nějakému, natož podstatnému posunu v důkazní situaci, Ústavní soud nevidí dostatečné důvody pro svůj zásah.

Stěžovatel v této souvislosti rovněž namítl, že napadené usnesení vrchního soudu postrádá (mj.) náležitosti ve smyslu § 73c písm. a) tr. ř. Zde je třeba znovu připomenout, v jaké situaci vrchní soud rozhodoval o stížnosti státního zástupce, resp. že nesouhlasil "jen" s přijetím peněžité záruky soudem prvního stupně [a také s jeho závěrem o neexistenci vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř., což ale v daných souvislostech není podstatné]. Přitom uvedený soud dal státnímu zástupci za pravdu, v ostatním se pak (buď výslovně, nebo implicitně) ztotožnil s názorem (mj.) krajského soudu. Dle Ústavního soudu by vrchní soud měl povinnost se - a to právě s ohledem na to, co bylo předmětem jeho rozhodování - danou otázkou (výslovně) zabývat, pokud by stěžovatel v tomto ohledu uplatnil nějaké výhrady. To se však, jak lze rovněž usuzovat z obsahu napadeného usnesení, nestalo.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem vrchního soudu stran trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. a) a c) tr. ř., přičemž tvrdí, že vrchní soud jejich existenci odůvodnil vadně. Ani v tomto ohledu však Ústavní soud nemůže dát stěžovateli za pravdu. Jde-li o důvody "útěkové" vazby, z napadeného usnesení ve spojení s dalšími vazebními rozhodnutími vydanými ve stěžovatelově věci jsou patrny zcela konkrétní skutečnosti, z nichž má předmětná obava plynout. Jde o to, že stěžovateli jednak hrozí vysoký trest, a to nejen teoreticky, ale reálně, a to vzhledem ke konkrétním okolnostem, za nichž byla stíhaná trestná činnost páchána, jednak stěžovatel (či jeho otec, který je stíhán spolu s ním) má majetkové vazby na zahraniční společnosti (zde lze také odkázat na podrobné odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 27. 2. 2012 č. j. 30 T 7/2011-12060). Vzhledem ke skutečnosti, že nejde o zjevně irelevantní důvody (ba právě naopak), nemá Ústavní soud, co by obecným soudů z hlediska ústavnosti mohl v tomto bodě vytknout. Namítá-li stěžovatel obecným soudům, že na jeho osobu vztáhly důvody, které se týkají pouze jeho otce R. V., k tomuto bodu se již vyjádřil krajský soud ve svém usnesení ze dne 27. 2. 2012 č. j. 30 T 7/2011-12060, když případně poukázal na existenci "nejužšího pokrevního příbuzenského vztahu" mezi nimi.

Jde-li o důvody vazby předstižné, potřeba ústavněprávního přezkumu je v tomto okamžiku podstatně snížena existencí jiného, z hlediska ústavnosti akceptovatelného vazebního důvodu (viz výše). Ovšem ani v daném ohledu Ústavní soud zjevnou libovůli v postupu obecných soudů nezjistil, neboť z vazebních rozhodnutí lze vyvodit konkrétní skutečnosti, které dle názoru vrchního soudu mají daný vazební důvod zakládat. Stěžovatel sice namítá, že stejnou trestnou činnost nemůže páchat z důvodu změny legislativy, že činnost společností, které v dané věci figurují, byla utlumena, a že vrchní soud pouze obecně hovoří o způsobu, jakým se stěžovatel a jeho otec měli dopouštět trestné činnosti, aniž by tento svůj závěr odůvodnil. Vrchní soud ale (správně) poukázal na to, že nemusí jít o zcela stejnou trestnou činnost, ale trestnou činnost téže povahy, upozornil rovněž na již zmíněné vazby na různé společnosti, a jedná-li se o posledně uvedené závěry (ohledně rozsahu, způsobu páchání trestné činnosti a výše způsobené škody), tyto plně korespondují se skutečnostmi uvedenými v "prvostupňovém" rozhodnutí (viz popis tzv. skutku). Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká i absenci výroku stran pominutí vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. Ústavnímu soudu však není na základě ústavní stížnosti (a ani jinak) zřejmé, jak se tato eventuální vada projevuje v ústavní rovině, zvláště pak za situace, kdy stížnostní soud dané rozhodnutí shledal (byť z jiných důvodů) vadným a v celém rozsahu je zrušil.

Vytýká-li stěžovatel vrchnímu soudu, že se nevypořádal se skutečnostmi, které měly naopak svědčit tomu, že dalšího trvání vazby již není třeba (jako jsou např. zdravotní stav, stěžovatelovy osobní poměry), ani tato argumentace (dle všeho) nebyla obsažena v žádosti o propuštění z vazby či ve vyjádření stěžovatele ke stížnosti státního zástupce, přičemž daná otázka byla již řešena v předchozích rozhodnutích. Ústavnímu soudu není ostatně příliš zřejmé, jakým (podrobnějším) způsobem by se obecný soud měl vypořádávat s důvody, které mají svědčit pro propuštění obviněného z vazby a jejichž existenci nezpochybňuje (krajský soud ve svém usnesení ze dne 27. 2. 2012 č. j. 30 T 7/2011-12060 pouze v souvislosti se stěžovatelovým tvrzením, že v České republice žil s přítelkyní, uvedl, že nemají žádné děti), než že je ve svém rozhodnutí zohlední, přičemž uvede, zda tyto shledává "silnějšími", než jsou ty, které svědčí pro ponechání obviněného ve vazbě. Další námitka v ústavní stížnosti obsažená směřuje proti závěru vrchního soudu o nepřijetí peněžité záruku, resp. (v podstatě) proti tomu, že vrchní soud posoudil důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě jako velmi intenzivní a nabízenou peněžitou záruku jako nedostatečnou, a to vzhledem k možné výši způsobené škody, přičemž odmítl jako nesprávný argument krajského soudu, který poukázal na výši zajištěného majetku, navíc tomuto soud vytknul, že se nezabýval původem peněžních prostředků. Do daných úvah by mohl Ústavní soud vstupovat pouze za předpokladu, že by vrchním soudem uvedené argumenty bylo možné označit za zjevně nepřípadné, a v důsledku toho postup vrchního soudu za svévolný, což takový případ evidentně není.

Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž, že jej orgány činné v trestním řízení diskriminují, neboť v jiných obdobných kauzách jsou obvinění obvykle stíháni na svobodě, tato skutečnost jistě stojí za pozornost a orgány činné v trestním řízení by se jí měly dále zabývat, současně však je zřejmé, že srovnávat jednotlivé případy lze poměrně obtížně, zvláště pak může-li být stěžovatelem uplatňované kritérium totožnosti právní kvalifikace (a tedy i totožnosti teoreticky hrozící trestní sazby) poměrně zavádějící, resp. nedostatečné, neboť podstatnou roli nepochybně hrají i další okolnosti, přičemž nyní posuzovaná věc se ve zmiňovaném ohledu nijak zásadně nevymyká z množiny případů vazebně stíhaných obviněných, které Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti (poměrně často) řeší.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.