III. ÚS 2242/11
III.ÚS 2242/11 ze dne 10. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009 sp. zn. 39 T 7/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. 4 To 45/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011 č. j. 3 Tdo 686/2010-40, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva dle článku 36, článku 38 odst. 2, článku 39, článku 40 odst. 2, 3 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivé soudní řízení podle článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Rovněž mělo dojít k porušení článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy České republiky.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v původním řízení "obviněný") v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, kterému předcházelo několik rozsudků, zejména odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 7/2007 ze dne 16. 6. 2008, uznán vinným zločinem podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 1. 1. 2010 (dále jen "tr. zákon"). Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 53 T 3/2002 ze dne 16. 8. 2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 96/2007 ze dne 21. 2. 2008, za sbíhající se trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr. zákona, porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zákona, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 53 T 3/2002 ze dne 13. 2. 2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 62/2006 ze dne 21. 12. 2006, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a čtyř měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona, § 50 odst. 1 tr. zákona byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev, jakož i vedoucích funkcí v těchto organizacích, spojených s hmotnou odpovědností, dále spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy, a to na dobu osmi let. Podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl obžalovaný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

Stěžovatel, a stejně tak krajský státní zástupce, podal odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, o němž tento soud rozhodl rozsudkem ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. 4 To 45/2009 tak, že k odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil a to ve výroku o trestu, a nově o výroku o trestu rozhodl tak, že se obviněný odsuzuje podle § 128 odst. 4 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět let. Podle § 39a odst. 2 tr. zákona byl stěžovatel pro výkon uloženého trestu odnětí svobodu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona a § 50 odst. 1 tr. zákona byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy a vedoucích funkcí spojených s hmotnou odpovědností v obchodních společnostech a družstvech na 10 (deset) let.

Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel ještě dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto usnesením ze dne 20. 4. 2011 č. j. 3 Tdo 686/2010-40, proti němuž směřuje nynější ústavní stížnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí námitky v podstatě shodné s námitkami, které uplatnil v rámci řádného opravného prostředku a především posléze v dovolání k Nejvyššímu soudu.

Dle stěžovatele měla být jeho základní práva porušena tím, že Vrchní soud v Olomouci uložil svým kasačním usnesením ze dne 18. 6. 2009 nalézacímu soudu, aby zvolil jiný přístup k hodnocení důkazů; krajský soud těmto pokynům vyhověl tak, že bez provedení dalších důkazů a na základě stejného spisového materiálu uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu výše citovaným rozsudkem ze dne 4. 8. 2009. Stěžovatel tvrdí, že jeho práva byla porušena tím, že nalézací soud jsa vázán rozhodnutím vrchního soudu, změnil výrokovou větu rozhodnutí bez nového provedení důkazů, aniž by před ním byly tvrzeny nové zásadní skutečnosti.

Stěžovatel je přesvědčen, že se soudy v opravných řízeních nedostatečně zabývaly jeho argumentací, že rozhodnutím nalézacího soudu dochází ke kriminalizaci běžné obchodní činnosti, v jejímž rámci stěžovatel v souladu s ustanovením obchodního zákoníku uhradil závazek započtením pohledávek namísto úhrady v penězích.

Závěrem stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť nebyla mimo pochybnost vyvrácena jeho obhajoba, což konkretizuje řadou výhrad proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Dovozuje, že soudy se ve svých závěrech uchýlily ke spekulacím, avšak důkaz nelze nahrazovat úvahou. Stěžovatel především soudům vytýká, že jejich postupem byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, jelikož je nepřípustně rozšiřována na jednání odvíjející se v rámci obchodněprávních vztahů, jež však prima facie není trestné.
II.

Ústavní soud podrobně přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.

Pokud stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů, provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Ústavní soud předně konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které již stěžovatel uplatňoval v dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud vždy hodnotí spravedlivost řízení před obecnými soudy jako určitý celek (srov. článek 4 Ústavy). Obecné soudy se v průběhu jednotlivých stadií trestního řízení zabývaly argumenty stěžovatele o porušení jeho práv kriminalizací běžné obchodní činnosti a Ústavní soud se v této otázce plně ztotožnil se závěry obecných soudů a především pak Nejvyššího soudu a tuto námitku stěžovatele shledává neopodstatněnou. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, lze odkázat na shrnutí, jež je provedeno na str. 9 až 10 rozhodnutí odvolacího soudu a na skutkovou argumentaci uvedenou v usnesení Nejvyššího soudu, jenž se případem stěžovatele (v zásadě nad rámec dovolacích důvodů) zabýval rovněž věcně. Je vhodné zdůraznit, že odvolací a dovolací soud vycházely toliko z důkazů, jež byly provedeny před soudem prvého stupně.

Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná.

K dalšímu okruhu námitek stěžovatele je nejprve třeba uvést, že odvolací soud sice nesmí soudu prvého stupně nařizovat, jak má hodnotit konkrétní důkaz či k jakým skutkovým zjištěním má dospět. Je však zcela v souladu s účelem řízení o odvolání, pokud soud druhého stupně poukáže na nelogičnost dosavadního postupu nalézacího soudu, případně na to, že nalézací soud určitým důkazům nevěnoval (dostatečnou) pozornost a do svých skutkových zjištění je nezahrnul (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08 ze dne 3. 5. 2009 a další judikaturu tam citovanou). V projednávané věci se ze strany nalézacího soudu ostatně jednalo o nevelkou korekci skutkové věty výroku o vině, která neměla žádný vliv na totožnost skutku (srov. k tomu namátkou např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2028/08 ze dne 17. 12. 2009 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 371/11 ze dne 17. 5. 2012).

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy své závěry řádně a pečlivě zdůvodnily a z ústavněprávního hlediska jim nelze ničeho vytknout. Za situace, kdy Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.