III. ÚS 2220/13
III.ÚS 2220/13 ze dne 31. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Lemberka, zastoupeného JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 535, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013 č. j. 33 Cdo 2938/2012-202, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2011 č. j. 21 Co 212/2011-158 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. července 2010 č. j. 110 C 144/2009-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 18. července 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu byla stanovena povinnost zaplatit žalobci Zdeňku Lemberkovi (dále jen "vedlejší účastník") částku 1 400 000 Kč s příslušenstvím a povinnost uhradit náklady řízení.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto o žalobě na úhradu výše zmíněné částky podané vedlejším účastníkem, která měla představovat stěžovatelův závazek vyplývající z "dohody o ukončení činnosti sdružení", v níž se stěžovatel, vedlejší účastník a další osoba měli dohodnout na ukončení společné činnosti, přičemž činnost sdružení převzal stěžovatel, který se za to zavázal uhradit dalším dvěma "společníkům" závazky uvedené ve zmíněné dohodě. Okresní soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že stěžovatel je povinen požadovanou částku vedlejšímu účastníkovi uhradit z titulu dohody ve smyslu ustanovení § 841 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť je z obsahu posuzované dohody zjevné, že se k takové úhradě dobrovolně zavázal, což vyplývá jak z textu a smyslu uzavřené dohody, tak z výpovědí svědků. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") však rozsudek soudu nalézacího potvrdil jako správný, přičemž odmítl stěžovatelovu verzi interpretace posuzované dohody, neboť se jednalo o výklad ryze gramatický, neberoucí v potaz systematiku uzavřené smlouvy. Dle krajského soudu tak bylo prokázáno, že stěžovatel se řádným projevem vůle zavázal uhradit žalovanou částku, a tudíž je nutné rozsudek soudu prvního stupně potvrdit jako správný. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou promlčení předmětného závazku. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné stěžovatelem podané dovolání, jelikož tento v něm uplatnil toliko námitky stran posouzení skutkového stavu.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje ve vydání napadených rozhodnutí porušení svých ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle vyložil jednotlivé závazky, které představovaly reálný obsah "dohody o ukončení činnosti sdružení", a vytknul přitom rozhodnutím obecných soudů především skutečnost, že tyto se zaměřily pouze na výklad dohody "bez reálných podkladů" a nepřipustily žádné důkazy, které by potvrdily skutečný stav věci. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká nesprávně dovozenou nepřípustnost jím podaného dovolání, neboť nesprávným výkladem předmětné dohody došlo pak nutně k nesprávnému právnímu posouzení celé věci. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti ustáleně konstatuje, že není dle Ústavy České republiky součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat jejich činnost z hlediska věcné správnosti či "běžné" zákonnosti. Ústavní soud je, tak jako každý orgán veřejné moci, vázán zákazem narušování nezávislosti soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a může tudíž do činnosti obecných soudů zasáhnout toliko v případě, že by jí byla porušena ústavně zaručená práva a svobody, zejména bylo-li by soudní řízení vedeno mimo mantinely dané hlavou pátou Listiny. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala.

7. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů. Veškeré stěžovatelovy námitky napadají způsob vedení důkazního řízení a hodnocení provedených důkazů. Tyto aspekty soudního řízení jsou zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud již mnohokrát v minulosti deklaroval svou povinnost zasáhnout proti způsobu, jakým obecné soudy vedly důkazní řízení pouze v situaci extrémního vybočení z principů spravedlivě a racionálně vedeného řízení. K ničemu takovému však ve stěžovatelově věci nedošlo, neboť obecné soudy podstatný závěr svých rozhodnutí stran závaznosti a obsahu posuzované "dohody o ukončení činnosti sdružení" řádně a racionálně odůvodnily, provedené důkazy nehodnotily přehnaně formalisticky a dostatečně zdůvodnily i svůj závěr o zbytnosti stěžovatelem vznesených důkazních návrhů. Z toho důvodu nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by posuzovaným důkazním řízením došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv zakotvených v hlavě páté Listiny.

8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.