III. ÚS 2212/13
III.ÚS 2212/13 ze dne 17. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Ž., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 553/8, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2013 č. j. 5 To 26/2013-335 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2012 č. j. 3 T 129/2011-296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 10 odst. 3, čl. 13 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným pomocí k přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Týmž rozhodnutím uznal spoluobviněného R. K. vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 210 odst. 4, § 67 odst. 1, 3, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč představující 100 denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Soud oba spoluobviněné podle § 228 odst. 1 tr. řádu zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedené poškozené vyčíslenou částku.

Odvolání stěžovatele a jmenovaného spoluobviněného Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy měly - jak dovozuje - k dispozici pouze domněnky či spekulace odvozené z trestní minulosti spoluobviněného R. K., měl být obžaloby zproštěn. Dále dovozuje, že rozhodující soudy nedocenily nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. 12. 2011, 43/2012 Sb., N 217/63 SbNU 483, tím, že vycházely ze záznamu telekomunikačního provozu získaného orgány činnými v trestním řízení, na podkladě příkazu vydaného v situaci, kdy byl v "postavení svědka, zcela bezúhonného občana ...". Podle stěžovatele rozhodující soudy uznaly tento důkaz, aniž by vzaly v potaz závažnost předmětného trestného činu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

Zde je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu připodobňuje svojí argumentací s ústavní stížností spoluobviněného R. K., o níž Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že ji usnesením sp. zn. IV. ÚS 1921/13 ze dne 26. 8. 2013 jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

To je významné potud, že tam vyslovené závěry se přiměřeně uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody tohoto usnesení jsou stěžovateli dostupné, a proto postačí na ně jen odkázat.

Lze je shrnout tak, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolná" či excesivní, jestliže rozhodující soudy svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.

K námitce ohledně závažnosti předmětného trestného činu se patří dodat, že ačkoliv Ústavní soud svým nálezem Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. 12. 2011, č. 43/2012 Sb., ustanovení § 88a tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil uplynutím dne 30. 9. 2012, neznamená to absolutní nezákonnost a protiústavnost všech rozhodnutí vydaných na jeho základě. Je namístě připomenout usnesení sp. zn. IV. ÚS 1407/10 ze dne 11. 4. 2011 a sp. zn. I. ÚS 3783/11 ze dne 25. 7. 2012, v němž deklaroval, že přístup obecných soudů k důkazu získanému na základě zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, je upraven v odst. 59 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, 94/2011 Sb., podle nějž použitelnost již vyžádaných údajů pro účely trestního řízení je třeba posuzovat z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí v každém jednotlivém individuálním případu, přičemž obecné soudy budou muset především vážit závažnost trestného činu, který měl být naplněn skutkem, pro nějž je vedeno trestní řízení, ve kterém mají být vyžádané údaje využity.

Podle ustanovení § 88a odst. 1 tr. řádu ve znění zákona č. 273/2012 Sb. (kterým zákonodárce reagoval na uvedený nález Ústavního soudu) platí, že je-li třeba pro účely trestního řízení vedeného pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, (...) a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené, nařídí v řízení před soudem jejich vydání soudu předseda senátu a v přípravném řízení nařídí jejich vydání státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu soudce na návrh státního zástupce (...).

Z ustanovení § 210 odst. 4 tr. zákoníku (který soudy na stěžovatelovo jednání aplikovaly) vyplývá, že odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu.

Stěžovatel přitom ústavněprávní konformitu citované (pozdější) úpravy podle § 88a odst. 1 tr. řádu, která umožňuje vydat příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, nezpochybňuje.

Stěžovatelova předchozí bezúhonnost překážku vydání uvedeného příkazu nepředstavovala, přičemž konkrétní výraz nalezla v uložení relativně mírného trestu s převažující výchovnou funkcí.

Lze proto uzavřít, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že jeho ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.