III. ÚS 2209/13
III.ÚS 2209/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Nekázanka 20, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2013 sp. zn. 8 To 62/2013 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 2012 č. j. 5 T 6/2009-599, spolu s návrhem na projednání mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 17. července 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy trestního řízení.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 15. března 2010 č. j. 5 T 6/2009-424 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy dle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), k § 219 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Dne 10. září 2012 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, který opřel zejména o nově vypracované znalecké posudky z oborů zdravotnictví a psychologie. Těmi se stěžovatel pokoušel prokázat nesprávnost podkladů pro původní výrok o vině a trestu, spočívající zejména v nepřesně určeném zdravotním ohrožení poškozeného a neprůkazně dovozeném psychologickém profilu stěžovatele, jenž měl vypovídat o jeho negativních duševních rysech. Jelikož tyto posudky rozporují toliko dílčí, nepodstatné závěry obsažené především v předchozích znaleckých posudcích a nedokáží tak zvrátit ostatní aspekty případu, jež byly klíčové pro určení viny či délky a formy trestu, krajský soud napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následně zamítl stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, přičemž pro stručnost pouze odkázal na správné závěry soudu prvního stupně.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje ve vydání napadených rozhodnutí porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na řádné projednání věci ve smyslu čl. 38 Listiny, práva na zákonný trestní proces ve smyslu čl. 8 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 90 a 95 Ústavy České republiky. Porušení uvedených práv je založeno extrémním nesouladem skutkových a právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními. Oba nově předložené posudky vyvrací dle stěžovatele okolnosti, které jsou klíčové pro spravedlivé stanovení viny a trestu. Tyto posudky přesvědčivě rozporují stěžovateli přiřčenou motivaci skutku, jeho údajný psychologický profil a z těchto skutečností vyplývající formu zavinění a možnosti stěžovatelovy resocializace. Tento rozpor měly soudy dle judikatury Nejvyššího soudu vyřešit povolením obnovy řízení a nařízením přezkumu těchto posudků. Soudy tím, že nevzaly tyto podstatné skutečnosti v potaz, omezily stěžovatelova výše uvedená ústavně zaručená práva. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost splňuje rovněž podmínky přípustnosti dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Stran podmínek přípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je třeba poznamenat, že o stěžovatelově ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu již Ústavní soud v minulosti rozhodl nálezem ze dne 18. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 225/13. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelovy námitky proti zmíněnému rozhodnutí byly uvedeným nálezem zamítnuty pro předčasnost, dovodil přesto Ústavní soud jejich přípustnost i v projednávané ústavní stížnosti.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud musí v první řadě poznamenat, že ústavní stížnost představuje ve své podstatě pouhé zopakování argumentů obsažených v návrhu na povolení obnovy řízení, aniž by stěžovatel reflektoval obsáhlé závěry krajského soudu, kterými se tento s jeho argumenty vypořádal. Stěžovatelovy námitky navíc směřují do oblasti hodnocení skutkových okolností, k jejímuž přezkumu jsou zásadně povolány pouze obecné soudy. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že krajský soud se návrhem na povolení obnovy řízení obsáhle zabýval, přičemž jej srozumitelně a logicky vyhodnotil. Z těchto důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbývá než, stejně jako vrchní soud, na příslušné závěry krajského soudu odkázat a podotknout, že stěžovatelovy poukazy na závěry Nejvyššího soudu ohledně rozporu ve znaleckých posudcích se nemusí uplatnit, existuje-li namítaný rozpor jen v okrajových či nedůležitých aspektech rozhodování o vině a trestu. Ústavní soud tedy uzavírá, že porušení ústavních procesních práv ve stěžovatelově případě neshledal.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

8. O žádosti o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.