III. ÚS 2205/17
III.ÚS 2205/17 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. P., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Jungmannova 36/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2017 č. j. 11 Co 249/2016-411, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. S. a nezl. A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v rozsahu, v němž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 5. 2016 č. j. 0 P 305/2016-321, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2016 č. j. 0 P 305/2016-326, namítajíc, že jím a v řízení jemu předcházejícím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z podkladů předložených stěžovatelkou se podává, že obvodní soud usnesením ze dne 30. 5. 2016 č. j. 0 P 305/2016-321, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 0 P 305/2016-326, zamítl návrh prvního vedlejšího účastníka (otce druhé vedlejší účastnice) na nařízení předběžného opatření podle § 76 a 102 občanského soudního řádu, kterým by mu byl upraven styk s nezletilou dcerou. Na základě jeho odvolání městský soud usnesením ze dne 7. 7. 2016 č. j. 11 Co 249/2016-337 změnil usnesení obvodního soudu tak, že se nařizuje předběžné opatření, dle kterého je první vedlejší účastník oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou v sobotu každého třetího týdne v měsíci od 9 do 19 hodin s tím, že ji převezme a po ukončení styku vrátí do péče stěžovatelky v místě jejího bydliště, jinak usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrdil; návrhu prvního vedlejšího účastníka tak bylo vyhověno jen zčásti (v rozsahu styku). Stěžovatelka a druhá vedlejší účastnice podali proti usnesení městského soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud shledal důvodnou a nálezem ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3343/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) usnesení městského soudu zrušil pro porušení rovnosti účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vyjádřit se k projednávané věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny (ústavní stížnost podanou druhou vedlejší účastnicí odmítl Ústavní soud pro nepřípustnost). Důvodem kasačního rozhodnutí byla absence doručení odvolání prvního vedlejšího účastníka stěžovatelce a z toho plynoucí její nemožnost skutkově a právně argumentovat prostřednictvím případného písemného vyjádření.

3. V další fázi rozhodl městský soud usnesením ze dne 11. 5. 2017 č. j. 11 Co 249/2016-411, kterým opětovně změnil usnesení obvodního soudu a rozhodl shodně jako v usnesení ze dne 7. 7. 2016 č. j. 11 Co 249/2016-337. V odůvodnění nejprve konstatoval, že na adresu, kterou stěžovatelka označila v podání ze dne 26. 1. 2017, bylo doručeno usnesení obvodního soudu o ustanovení kolizního opatrovníka druhé vedlejší účastnici, odvolání prvního vedlejšího účastníka proti usnesení obvodního soudu (obě písemnosti byly doručovány též na adresu jejího trvalého pobytu), stěžovatelka se k podanému odvolání nevyjádřila. Posléze opět připomenul ne zcela správné posouzení věci obvodním soudem po právní stránce a odchýlil se od jeho právního závěru, že v souzené věci nejsou splněny zákonné předpoklady pro nařízení předběžného patření o styku otce s nezletilou dcerou. Shodl se s ním v závěru, že vedlejším účastníkem navržená šíře styku podle předběžného opatření je de facto nepřípustným prejudikováním rozhodnutí ve věci samé, avšak rozsah styku podle předběžného opaření (vzhledem k tomu, že styky dobrovolně a po dohodě obou rodičů realizovány nejsou) slouží k zabránění zpřetrhání vazeb mezi rodičem a nezletilým dítětem, aby bylo zabráněno možnému syndromu zavrženého rodiče.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka uvedla, že bere na vědomí, že není oprávněna podat ústavní stížnost přímo i jménem nezletilé vedlejší účastnice, že však běžné rozhodovací praxi Ústavního soudu odpovídá jeho oprávnění posoudit ústavní konformitu rozhodnutí i z pohledu základních práv nezletilé, zejména práva dítěte na zohlednění autentického postupu podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Uvědomuje si též sjednocenou judikaturu Ústavního soudu o výsadě obecných soudů rozhodnout, zda jsou dány podmínky pro předběžnou úpravu styku a jeho rozsahu, uznává též, že Ústavní soud není oprávněn posoudit pravdivost skutkových verzí a oprávněnost či neoprávněnost úpravy styku; svoji motivaci k podání ústavní stížnosti objasňuje tím, že sama vychází z pravdivosti své skutkové verze, tj. že otec nemá skutečný zájem o realizaci styku, že nezletilá k němu nemá zachovanou citovou vazbu a že styk s ním odmítá. Skutkový nesoulad nepovažuje za rozhodující, rozhodnutí je podle ní ústavně nekonformní zejména proto, že nebyly dodrženy podmínky pro předběžnou úpravu.

5. Vady dosahující roviny ústavnosti spatřuje stěžovatelka ve dvou aspektech: jednak v postupu obecných soudů po předchozím rozhodnutí Ústavního soudu, jednak v zániku oprávněnosti předběžné úpravy ve spojení s celkovou délkou a průběhem řízení.

6. Za nekorektní označuje postup obecných soudů, když v mezidobí došlo ke změně místní příslušnosti soudu, což v ní vyvolalo pochyby, zda řízení o předběžném opatření bude pokračovat v dosavadním režimu, a že odvolání prvního vedlejšího účastníka jí bylo doručeno v jedné obálce se zamítavým usnesením obvodního soudu a usnesením o ustanovení kolizního opatrovníka, přičemž součástí zásilky nebylo poučení o možnosti vyjádřit se k odvolání. S ohledem na výrazný časový odstup od posledního rozhodování a procesní komplikovanost, zejména pro změnu místní příslušnosti, si neuvědomila, že bude o odvolání nadále rozhodováno a že právě v tomto momentu má poskytnout své vyjádření.

7. Dále namítá, že dne 11. 5. 2017 již nemělo být předběžné opatření nařizováno. Připomíná, že rozhodování o předběžném opatření je vždy zásahem do práva na spravedlivý proces; soud rozhoduje v krátké době, bez provádění důkazů v kontradiktorním řízení, je i zásahem do dalších základních práv, protože je zasahováno do práv a povinností účastníků, v daném případě do práva na ochranu soukromého života, neboť jedné osobě je ukládáno, aby se stýkala nebo trávila čas s jinou osobou, aniž by bylo postaveno najisto, zda si takovou situaci přeje, nebo zda je jí povinnost ukládána proti její vůli (ev. lze hovořit i do zásahu do práva na ochranu rodinného života, neboť právo člena rodiny trávit čas s jiným členem rodiny zahrnuje i právo na svobodné rozhodnutí, zda a kdy se s jiným členem rodiny stýkat chce či nechce). Zdůrazňuje, že při rozhodování o předběžném opatření je třeba zvlášť hodnotit, zda je dodržena zásada proporcionality; ta je u předběžných opatření dodržena zejména v případě naléhavosti, kdy nutnost úpravy nedokonalým rozhodnutím přijatým mimo kontradiktorní proces převažuje nad újmou, která vzniká tomu, jemuž je povinnost takovým rozhodnutím ukládána. Též uvádí, že oprávněnost předběžného opatření klesá v závislosti na plynutí času, především proto, že v časovém prostoru mohl být tentýž zásah proveden již na základě meritorního rozhodnutí přijatého v rámci plnohodnotného procesu. Akcentuje, že městský soud sám cituje z judikatury Ústavního soudu, dle které má být předběžné opatření ve věcech rodinných vydáváno jen na krátkou dobu, sám se však těmito principy neřídí.

8. Stěžovatelka připomíná, že již v ústavní stížnosti projednávané pod sp. zn. III. ÚS 3343/16 namítala, že kolizní opatrovník, když by byl ustanoven, měl zjistit názor druhé vedlejší účastnice. Dokonce nejpozději poté, co Ústavní soud předchozí usnesení městského soudu zrušil, ale spíše již dříve, měly obecné soudy koliznímu opatrovníku uložit, aby její názor zjistil. Přitom od podání návrhu nebylo nařízeno jediné soudní jednání, ani jiný soudní rok, kolizní opatrovník ani soud nezjistili názor nezletilé, nebyla vypracována žádná zpráva, ani nebyly činěny jiné úkony za účelem podrobnějšího osvědčení sporných skutečností, tj. zda stěžovatelka skutečně vůbec brání otci a dceři ve styku a zda se dcera s otcem stýkat chce. Přes tuto pasivitu soudy nadále rozhodují a nutnost předběžné úpravy shledávají na základě pouhého tvrzení otce z návrhu, že ve styku bráněno je (což městský soud opakuje rok po podání návrhu). Plynutím času a v důsledku pasivity ztratila předběžná úprava svoji přiměřenost a zásah do práva na spravedlivý proces i do dalších základních práv svoji oprávněnost ztrácí, v současné době je již protiústavní.

9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

12. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole; sama stěžovatelka prohlašuje, že si je vědoma judikatury Ústavního soudu (bod 16. ústavní stížnosti). Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 975/13, ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1227/13, ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 937/13 nebo ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3512/14).

13. Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka jednak tvrdí porušení jejího práva na soudní ochranu (bod 6.), jednak sleduje zájem druhé vedlejší účastnice (bod 7. a 8.)

14. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (viz výše) - nejprve zabýval ústavní stížností v části stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny a konstatuje, že k porušení tohoto práva napadeným usnesením ani postupem městského soudu předcházejícím jeho vydání nedošlo. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Taková situace ve věci vedené u obvodního soudu rozhodujícího o styku prvního vedlejšího účastníka s nezletilou dcerou nenastala, pochybení, které vzniklo v důsledku vadného doručování, bylo napraveno postupem soudů po kasačním nálezu Ústavního soudu, neboť doručením odvolání prvního vedlejšího účastníka získala stěžovatelka prostor pro vyjádření k němu, tj. měla možnost uplatnit ta svoje procesní práva, kvůli nimž se domáhala ochrany před Ústavním soudem ve věci sp. zn. III. ÚS 3343/16. Namítá-li v současné době, že soudem nebyla vyzvána k vyjádření, nejde o porušení jejího práva na soudní ochranu, neboť bylo plně v "její moci", aby na argumenty obsažené v odvolání reagovala (jakékoliv subjektivní skutečnosti - viz výše sub 6. i. f. - nejsou relevantní).

15. Z hlediska ústavnosti nepovažuje Ústavní soud za významnou ani stěžovatelčinu námitku, že ve věci samé dosud nebylo konáno jediné jednání. Spatřuje-li stěžovatelka v postupu soudů průtahy, má k dispozici adekvátní právní prostředky (z ústavní stížnosti nelze zjistit, zda je již využila).

16. Jde-li o dočasně upravený styk prvního vedlejšího účastníka s nezletilou dcerou, lze uvést, že městský soud byl k vydání předběžného opatření příslušný a jeho rozhodnutí mělo rovněž patřičný zákonný podklad (ostatně tyto skutečnosti ani stěžovatelka nezpochybňuje). Skutkové i právní závěry městského soudu jsou v napadeném usnesení dostatečným způsobem odůvodněny (srov. str. 4 napadeného usnesení), nelze je podle Ústavního soudu označit za svévolné nebo excesivní či iracionální.

17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti klade důraz na názor nezletilé (tento považuje zjevně za směrodatný) a vytýká soudům nezajištění tohoto vyjádření. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že je třeba při rozhodování týkajícím se nezletilého věnovat patřičnou pozornost také jeho názoru, přičemž v této věci je nezletilá dcera ve svém věku jistě schopna formulovat svá přání ohledně rodinného života. Avšak názor nezletilého není pro rozhodování soudů, a to jak ve věci samé, tak při rozhodování o přechodné úpravě předběžným opatřením, jediným kritériem. Úlohou soudů je naopak hodnotit situaci komplexním náhledem (v případě předběžných opatření navíc při omezených možnostech rozsahu dokazování, které má svůj prostor v plné šíři až v řízení o věci samé), tedy i s ohledem na další relevantní zákonem chráněné hodnoty a práva všech dotčených osob (srov. zejména § 858, 866, 888 a 889 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S přihlédnutím k délce řízení o ústavní stížnosti nerozhodoval Ústavní soud o stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.