III. ÚS 22/05
III.ÚS 22/05 ze dne 9. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 22/05

Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele C. S. W. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem 115 02 Praha 1, Mezibranská 19, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2004 č. j. 30 Cdo 1670/2004-178, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004 č. j. 30 Co 25/2004-358, 30 Co 26/2004-358 a Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 9. 2003 č. j. Nc 786/2002-271, t a k t o :

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení soudy jimi porušily práva zakotvená v čl. 4 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 8 odst. 1, v čl. 9 odst. 1 a v čl. 11 Úmluvy o právech dítěte. Uvedl, že k zamítnutí jeho návrhu na vrácení nezletilého syna, narozeného v manželství, kterého manželka a tedy jeho matka odvezla z Velké Británie do České republiky, došlo pro nesprávný výklad a aplikaci ustanovení čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy (Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, uveřejněná pod č. 34/1998 Sb.), když dle jeho názoru na daný skutkový stav citované ustanovení nelze vůbec aplikovat. Z uvedeného důvodu také podal proti rozsudku soudu II. stupně dovolání, v němž vyslovil, že v předmětné věci bylo vydáno rozhodnutí, které mělo po právní stránce zásadní význam, poněvadž šlo o otázku výkladu článku 13 Haagské úmluvy, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena, soud I. stupně i soud odvolací ji pak řešil v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (správně odmítl) s odůvodněním, že v něm právní názor odvolacího soudu údajně nezpochybňoval a že v dovolání předstíral vlastní skutkové závěry, na nichž budoval své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní závěry, čímž údajně nezpochybňoval právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Poukázal dále na okolnosti, za nichž jeho manželka a matka dítěte opustila své bydliště ve Velké Británii, na její známost s jiným mužem, kterou navázala za trvání manželství a při pobytu v České republice, na děti, které se jí s tímto mužem narodily a tedy na důvody, které by jí znemožňovaly za nezletilým cestovat, pokud by byl v jeho péči - tak by mohlo dojít k potenciální újmě nezletilého v důsledku jeho odloučení od matky, v podstatě však její vinou. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud opodstatněně odmítl dovolání, v němž stěžovatel argumentoval ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) s poukazem na § 241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu a tvrdil, že "napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, protože z provedených důkazů a zejména ze znaleckého posudku v žádném případě neplyne, že by jeho synovi v důsledku navrácení do jejich bydliště v jejich vlasti hrozila závažná újma ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy a pokud by bylo připuštěno, že potenciální újma, kterou dítě může vždy utrpět v důsledku odloučení od druhého rodiče, může vyloučit realizaci povinností dle Haagské úmluvy, pak by tato úmluva zcela pozbyla smyslu, protože takováto situace nastává téměř vždy". V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud opodstatněně konstatoval, že stěžovatel v dovolání vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, tj. s hodnocením provedených důkazů a z tohoto vyvozenými závěry, z nichž odvolací vycházel, a že na svých vlastních skutkových závěrech staví i právní posouzení věci, jež se odlišuje od právního posouzení odvolacího soudu. Uvedená zjištění pak vedou k odůvodněnému závěru dovolacího soudu, podle něhož je dovolání podané dle § 237 odst. 1 písm. c) nepřípustné a ve spojení s tímto závěrem pak i podané dle § 241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu. Na vyčerpávající obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu lze v dalším zcela odkázat. Pro výše uvedené byl návrh, směřující proti označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poněvadž ústavní stížnost proti rozsudkům soudu I. a II. stupně byla podána poté, co Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, nelze toto dovolání stěžovatele považovat za zákonem poskytnutý mimořádný opravný prostředek uplatněný k ochraně jeho tvrzeného práva, a tedy lhůtu k podání ústavní stížnosti proti předchozím pravomocným rozhodnutím odvíjet ode dne doručení rozhodnutí o něm. Pro uvedené a pro obsah § 72 odst. 2, § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném před 1. 4. 2004, a sdělení Ústavního soudu pod č. 32/2003 Sb. byla ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnuta jako opožděně podaná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 9. února 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.