III. ÚS 2192/17
III.ÚS 2192/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Unicorn College s. r. o., sídlem V Kapslovně 2767/2, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 5362/2016-175, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2016 č. j. 62 Co 119/2016-137 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. října 2015 č. j. 17 C 357/2014-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a doc. PhDr. Ing. Antonie Doležalové, Ph.D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že vedlejší účastnice se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 229 861,96 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje osobní ohodnocení a náhradu mzdy pro překážky v práci na straně stěžovatelky za období v žalobě definované. Obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2015 č. j. 17 C 357/2014-80 stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 42 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 51 424 Kč s příslušenstvím (výrok II.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok III.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Výroky odůvodnil zjištěním, že vedlejší účastnice byla u stěžovatelky zaměstnána od 15. 7. 2013 jako vysokoškolský pedagog, koncem roku 2013 došlo mezi ní a jednatelem stěžovatelky ke konfliktu, jehož závěrem byla oboustranně projevená vůle pracovní poměr ukončit. Vedlejší účastnice v roce 2014 docházela na pracoviště pouze výjimečně, využívala systém práce z domova, který byl u stěžovatelky standardem. Dne 27. 2. 2014 zaslala stěžovatelka vedlejší účastníci výpověď z pracovního poměru a oznámení o odejmutí osobního ohodnocení, tyto listiny přebral její syn. Dopisem ze dne 22. 5. 2014 stěžovatelka vedlejší účastnici okamžitě zrušila pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), uvedenou listinu si vedlejší účastnice ovšem podle zjištění obvodního soudu nevyzvedla - oznámení do schránky jí bylo uloženo dne 26. 5. 2014. Následně vedlejší účastnice listinou ze dne 17. 7. 2014 se stěžovatelkou okamžitě zrušila pracovní poměr podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Takto zjištěný skutkový stav obvodní soud posoudil podle zákoníku práce, když povinností stěžovatelky jako zaměstnavatele bylo podle § 38 odst. 1 zákoníku práce přidělovat vedlejší účastníci práci podle pracovní smlouvy a platit jí za to mzdu nebo plat. Vedlejší účastnice podle obvodního soudu nedocházela na pracoviště se souhlasem svého nadřízeného, neboť neměla přidělen žádný vyučovací předmět, ale věnovala se ostatním pracovním činnostem, které měla ve své pracovní náplni (šlo tak o výkon práce podle pracovní smlouvy). Výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 2. 2014, stejně jako rozhodnutí o odnětí osobního ohodnocení z téhož dne, nebyly podle obvodního soudu vedlejší účastnici řádně doručeny, neboť tyto listiny převzal její syn. Poštou bylo vedlejší účastnici zasláno i okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 22. 5. 2014. Vedlejší účastnici bylo vhozeno oznámení o zásilce a dne 11. 6. 2014 se písemnost stěžovatelce vrátila jako nevyzvednutá. Z toho obvodní soud uzavřel, že tato písemnost byla vedlejší účastnici řádně doručena, když doručení nastalo desátý pracovní den ode dne, kdy byla písemnost uložena na poště. Pracovní poměr vedlejší účastnice tak skončil dne 9. 6. 2014. Obvodní soud dále konstatoval, že je nepochybné, že až do 15. 4. 2014 vedlejší účastnice pro stěžovatelku vykonávala práci a povinností stěžovatelky pak bylo přidělovat jí práci řádně a včas, což však nečinila, a je tedy povinna zaplatit vedlejší účastníci mzdu a osobní ohodnocení sjednané v pracovní smlouvě až do platného skončení pracovního poměru. Ve zbylé části žalobu zamítl jako nedůvodnou.

3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice městský soud výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku potvrdil rozsudek obvodního soudu v jeho výrocích I. a II. Výrokem II. svého rozsudku částečně změnil výrok III. rozsudku obvodního soudu a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 52 924 Kč s příslušenstvím; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení nalézacího i odvolacího řízení. Městský soud přistoupil k částečné změně prvostupňového rozhodnutí zejména proto, že podle jeho názoru nebylo okamžité zrušení pracovního poměru vedlejší účastnici řádně doručeno. Z dodejky totiž nelze mj. dovodit, že by provozovatel poštovních služeb vedlejší účastnici poučil o následcích odmítnutí převzetí písemnosti a o následcích neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení písemnosti. Protože okamžité zrušení pracovního poměru vedlejší účastnici nebylo řádně doručeno, nenastaly tedy účinky, které zákon s tímto právním úkonem spojuje. Pracovní poměr vedlejší účastnice tak trval i po 9. 6. 2014 a byl ukončen až okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany vedlejší účastnice. Současně obvodní soud podle městského soudu správně zjistil, že stěžovatelka od 1. 5. 2014 vedlejší účastnici nepřidělovala práci, jak jí to ukládá zákon, což je zřejmé i z toho, že vedlejší účastnice v letním semestru akademického roku 2013/2014 nevyučovala žádný předmět, takže za tohoto stavu nebylo ani její povinností docházet do zaměstnání, když jiné úkoly podle pracovní smlouvy plnila mimo prostory stěžovatelky, byť práce z domova nebyla mezi účastníky výslovně sjednána, ale v podmínkách stěžovatelky byla obecně tolerována. Obvodní soud tak podle městského soudu správně dovodil, že v daném případě nastala překážka v práci na straně stěžovatelky a vedlejší účastnici přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 č. j. 21 Cdo 5362/2016-175 odmítnuto a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání stěžovatelky podle Nejvyššího soudu nebylo přípustné, neboť rozhodnutí městského soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí. Podle ní vedlejší účastnice odmítala spolupráci s ostatními zaměstnanci a bojkotovala plnění úkolů zadaných jejím nadřízeným. Právě tyto obstrukce, jejichž intenzita se postupem času zvyšovala, vyústily v záměr stěžovatelky pracovní vztah s vedlejší účastnicí ukončit. Nadto stěžovatelka v řízení před obecnými soudy podle svého tvrzení opakovaně upozorňovala na to, že vedlejší účastnice jednala vůči ní od počátku nepoctivě, neboť ačkoliv bylo v pracovní smlouvě uvedeno, že v návaznosti na standardy Akreditační komise může mít vysokoškolský pedagog sjednané úvazky v maximální výši 1,75, zatajila skutečnost, že má na Vysoké škole ekonomické další pracovní úvazek v rozsahu 1,0. Zásadní nedostatek v postupu obecných soudů pak stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že obecné soudy se při svém právním posouzení omezily toliko na izolovaný výklad a aplikaci několika ustanovení zákoníku práce (zejména ustanovení týkajících se překážek v práci a doručování písemností zaměstnanci), přičemž zcela rezignovaly na jakýkoliv pokus o komplexnější posouzení sporu mezi stranami za účelem hledání materiální spravedlnosti, čímž zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně nepožaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť lze z obsahu ústavní stížnosti dovodit, že se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, a jeho usnesení k ústavní stížnosti přiložila. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

8. Vzhledem k těmto zjištěním Ústavní soud shledává, že procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu byly naplněny.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

11. Předně je třeba uvést, že ústavní stížnost je psána značně obecně bez jakékoliv hlubší věcné argumentace a postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka závěrům obecných soudů nic konkrétního nevytýká, toliko v nich shledává nedostatek materiální spravedlnosti.

12. Zde Ústavní soud konstatuje, že problematiku doručování obecné soudy vyložily a aplikovaly správně, když došlo zcela jednoznačně k pochybení držitele poštovní licence při doručování (což městský soud ve svém rozsudku důkladně popisuje - srov. stranu 6 a 7 jeho rozsudku). To sice není chyba stěžovatelky, ale zároveň taková skutečnost nemůže jít k tíži vedlejší účastnice, neboť na správnost a pečlivost vyhotovování záznamu o doručování zásilky neměla vliv.

13. Stěžovatelka pak ani v ústavní stížnosti řádně nerozporuje závěr obecných soudů, že vedlejší účastnici nepřidělovala práci. Informace o tom, že vedlejší účastnice měla špatné vztahy se svými kolegy a bojkotovala plnění úkolů, jistě dostatečnou argumentací není, a to zvláště za situace, kdy přímý nadřízený vedlejší účastnice před soudem (srov. strana 6 rozsudku obvodního soudu) uvedl, že do 1. 1. 2014 si práci vedlejší účastnice pochvaloval. Teprve v lednu 2014 došlo k nespecifikovanému konfliktu mezi vedlejší účastnicí a jednatelem stěžovatelky. Nutno také upozornit, že důvodem přijetí vedlejší účastnice byla zvláště příprava reakreditace výuky u stěžovatelky. Tuto skutečnost stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec neuvádí, když její vysvětlení by podle Ústavního soudu mělo být zásadní. Nadřízený vedlejší účastnice k tomu uvádí, že měl v gesci tento úkol (tedy reakreditaci) jen zčásti, přičemž se nevyjadřuje k tomu, že by vedlejší účastnice tento úkol neplnila nebo že by jej plnila nedostatečně. V ústavní stížnosti dále není vysvětleno, zda bylo nebo nebylo možné, aby vedlejší účastnice takovou práci prováděla z domova.

14. Za tohoto stavu jsou závěry obecných soudů, které vedly k vyhovění žalobnímu žádání vedlejší účastnice, z ústavního hlediska akceptovatelné; stěžovatelka jakoukoliv věcnou argumentaci svědčící o opaku nenabízí. To platí i pro případný souběh úvazků ze strany vedlejší účastnice. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastnice na reakreditaci výuky stěžovatele pracovala (připravovala ji). I kdyby tedy vedlejší účastnice skutečně neuvedla, že má další úvazek na jiné vysoké škole, neznamenalo by to v dané fázi pro stěžovatelku větší ohrožení (například ztrátu akreditace již získané atp. - alespoň stěžovatelka nic takového v ústavní stížnosti ani nenaznačuje). Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti nepopisuje, zda se například vedlejší účastnice odmítla části úvazku na jiné vysoké škole vzdát. Proto ani tento aspekt v dané věci podle Ústavního soudu nemá ústavněprávní rozměr.

15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.