III. ÚS 2183/09
III.ÚS 2183/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. S., zastoupeného Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou v Českém Těšíně, Havlíčkova 12, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 7. 2008 č. j. 40 P 15/2005-594 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 6. 2009 č. j. 70 Co 457/2008-714, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 17. 8. 2009 (a řádně doplněnou advokátkou dne 22. 1. 2010), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatel namítl, že krajský soud zastavil řízení o odvolání stěžovatele z důvodu zpětvzetí odvolání při jednání dne 17. 6. 2009, avšak stěžovatel si není nijak vědom, že by v průběhu tohoto jednání nebo kdykoliv jindy své odvolání vzal zpět; naopak na svém odvolání vždy trval z důvodu nesprávnosti prvostupňového rozsudku. Dále stěžovatel poukázal obecně na ochranu rodinného života a právo pečovat o děti a vychovávat je a argumentoval, že soudy mají rozhodovat o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi, přičemž jejich úkolem je upravit styk rodičů s dětmi a nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit; zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově podílel i otec, resp. prvek mužský. Dle stěžovatele soudy nebraly v úvahu všechny relevantní skutečnosti, zejména nebylo dostatečně zohledněno, že dcera setrvává v prostředí, které u ní vedlo k rozvoji syndromu zavrženého rodiče (znalcem bylo prokázáno, že toto prostředí je vůči stěžovateli negativně zaměřeno), což dlouhodobě znemožňuje otci navázat s dcerou normální vztah a prostředí je pro zdravý vývoj dcery nevhodné. Stěžovatel namítá, že úprava jeho styku s dcerou liché pátky od 15.00 hod. do 17.30 hod. je nepřiměřeným omezením a rozhodně nemůže naplňovat jeho právo podílet se na výchově dcery a nemůže ani napomoci stěžovateli efektivně pracovat na zlepšení jeho vztahu s dcerou.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 40 P 15/2005, ze kterého zjistil tyto relevantní skutečnosti.

Okresní soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2008 ve výroku I zastavil řízení o návrhu matky nezletilé zakázat stěžovateli (otci nezletilé) styk s nezletilou, ve výroku II zamítl návrh stěžovatele na změnu styku a stanovení výživného matce nezletilé, ve výroku III rozhodl o změně rozsahu styku stěžovatele s nezletilou tak, že styk stanovil na liché pátky od 15.00 hod. do 17.30 hod., ve výroku IV zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření spočívající v předání nezletilé do péče stěžovateli, a výrokem V a VI rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel podal dne 9. 10. 2008 odvolání proti výroku II a IV rozsudku (č. l. 620 spisu), které doplnil dne 14. 10. 2008, 4. 11. 2008 a 13. 11. 2008 (č. l. 624, 634 a 638 spisu). O odvolání stěžovatele proti výroku IV rozsudku rozhodl krajský soud usnesením ze dne 4. 12. 2008 tak, že změnil výrok IV rozsudku a návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření odmítl pro nedostatek zákonných náležitostí takového návrhu (č. l. 651 spisu). Dne 17. 6. 2009 konal krajský soud jednání (č. l. 711 spisu), přičemž z protokolu o jednání vyplývá, že účastna byla osobně matka nezletilé, její právní zástupkyně, opatrovník nezletilé a stěžovatel; za veřejnost byly přítomny pracovnice Fondu ohrožených dětí. Z protokolu se dále podává, že odvolací soud se pokusil o smírné řešení věci dohodou rodičů, matka nezletilé při jednání slíbila stěžovateli umožnit mu styk s nezletilou v širším rozsahu než určil soud (uvedla "i na celé odpoledne", aby stěžovatel mohl připravit zajímavý program), na což stěžovatel reagoval tak, že oproti tomuto příslibu bere své odvolání v celém rozsahu zpět a vzdává se práva na náhradu nákladů řízení; následně se i zástupkyně matky nezletilé a opatrovník nezletilé vzdali práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nato po tiché poradě bez přerušení jednání odvolací senát vyhlásil usnesení, kterým odvolací řízení zastavil pro zpětvzetí odvolání a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Protokol je podepsán stěžovatelem, předsedkyní senátu a zapisovatelkou. Z protokolu ani z dalšího průběhu spisu není zřejmé, že by stěžovatel vznesl proti protokolaci z jednání námitky či nesouhlasil s tím, co bylo do protokolu uvedeno a co podepsal. Stěžovatel po vydání tohoto usnesení podal k soudu návrh na změnu rozsahu styku s nezletilou.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel se domáhal ústavní stížností zrušit celý prvostupňový rozsudek. Ze spisu je však zřejmé, že proti výroku I, III, V a VI rozsudku stěžovatel nepodal odvolání, tedy v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná, když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně práv. S ohledem na zásadu subsidiarity proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu". Pokud se stěžovatel v rámci svého požadavku na zrušení celého prvostupňového rozsudku domáhal také zrušení výroku IV tohoto rozsudku, je v tomto rozsahu ústavní stížnost také nepřípustná. Proti výroku IV rozsudku stěžovatel sice podal odvolání, avšak o tomto rozhodl odvolací soud odděleně, a to usnesením ze dne 4. 12. 2008, jehož zrušení však stěžovatel v ústavní stížnosti nepožadoval. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, přičemž z přezkumu nemůže být vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv. Ústavní soud tedy i ohledně této části ústavní stížnosti postupoval dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost. Postačí ještě dodat, že i kdyby stěžovatel napadl ústavní stížností také usnesení krajského soudu ze dne 4. 12. 2008, ústavní stížnost by byla podána opožděně, když toto usnesení bylo dle spisu doručeno stěžovateli dne 15. 12. 2008 (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud se dále zabýval výrokem II rozsudku ve spojení s napadeným usnesením krajského soudu. Ze spisu okresního soudu vyplývá, že ústavní stížnost byla v tomto rozsahu podána včas. Ústavní soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.

Jediný argument, který stěžovatel proti usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení uvedl v ústavní stížnosti, je, že si není vědom toho, že by u jednání své odvolání vzal zpět, naopak na svém návrhu vždy trval a trvá. Ústavní soud musí připomenout, že není další instancí obecného soudnictví, ale je orgánem ochrany ústavnosti, který může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze výjimečně, a to shledá-li zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Takový zásah se však z dané věci nepodává, když z protokolu o jednání odvolacího soudu jasně vyplývá, že stěžovatel na vyjádření matky nezletilé reagoval tak, že vzal odvolání v celém rozsahu zpět; protokol současně podepsal a nevznesl proti němu ani žádné námitky. Ústavní soud tedy neshledal žádné vybočení odvolacího soudu ze zákonných mezí, natož z ústavních kautel, pokud tento soud následně zastavil odvolací řízení pro zpětvzetí odvolání. Ústavní soud nemá za to, že by takový závěr (resp. napadené usnesení) odvolacího senátu byl v rozporu s obsahem spisu a protokolu. Pokud stěžovatel toliko obecně tvrdí, že si není vědom svého procesního úkonu zpětvzetí odvolání, takové tvrzení stojí proti jeho podpisu protokolu, přičemž protokol lze označit za velice stručný, jasný a přehledný (toliko půl stránky textu o vyjádřeních účastníků).

Ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 6. 2009 č. j. 70 Co 457/2008-714 proto Ústavní soud odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tento závěr samozřejmě dopadá také na část ústavní stížnosti směřující proti výroku II rozsudku okresního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.