III. ÚS 2178/17
III.ÚS 2178/17 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ZK - TERMOCHEM s. r. o., sídlem Podvinný mlýn 1418/2, Praha 9 - Libeň, zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem, sídlem Sudoměřská 1038/39, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2017 č. j. 2 VSOL 468/2017-B-209, KSOS 37 INS 10134/2016, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2017 č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-B125, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s., sídlem Ruská 1142/30, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s námitkou, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že došlo k protiústavnímu porušení jejího práva podle čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně práva na to, aby její záležitost byla spravedlivě projednána podle čl. 6 odst. 1 a podle čl. 17 Úmluvy ve spojení s právem na ochranu majetku (podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) ve spravedlivém soudním řízení, včetně zákazu zneužití práva v její neprospěch.

2. Z podkladů předložených stěžovatelkou se podává, že stěžovatelka se u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") domáhala nařízení předběžného opatření podle § 82 odst. 3 písm. b) insolvenčního zákona, jímž by soud udělil souhlas se započtením vzájemných pohledávek s vedlejší účastnicí. Za důvod hodný zvláštního zřetele stěžovatelka považovala respektování vůle obou účastníků vyjádřenou v nákupní objednávce, její ochranu a postup ve smyslu zajištění důvěry a legitimního očekávání věřitele. Krajský soud usnesením ze dne 10. 3. 2017 č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-B125 stěžovatelčin návrh zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že dohodu o možnosti započtení nelze považovat za důvod hodný zřetele, ani za okolnost vyžadující ochranu podle § 5 písm. a) insolvenčního zákona, a připomenul, že ujednání o možnosti zápočtu bylo uzavřeno v době, kdy oběma účastníkům muselo být známo, že vůči vedlejší účastnici bylo zahájeno insolvenční řízení (legitimní očekávání stěžovatelky tudíž mělo zahrnout eventualitu, že v důsledku případného zjištění úpadku dlužníka bude možnost provedení zápočtu omezena, takže nejsou splněny podmínky pro ochranu dobré víry věřitele).

3. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním, v němž namítala jeho nepřezkoumatelnost (pro neuvedení důkazů, z nichž soud vyvodil skutková zjištění, a úvah, jakými se při hodnocení provedených důkazů řídil) a nesprávné vyhodnocení jejího legitimního očekávání jako důvodu hodného zvláštního zřetele. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto usnesením ze dne 24. 5. 2017 č. j. 2 VSOL 468/2017-B-209, KSOS 37 INS 10134/2016, potvrdil usnesení krajského soudu. Stěžovatelčin názor o nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu vrchní soud nesdílí, akcentoval správný závěr krajského soudu o cíli insolvenčního řízení ohledně uspořádání majetkových poměrů dlužníka tak, aby bylo možno v co nejvyšší míře uspokojit všechny insolvenční věřitele a za tím účelem naplnění zájmu na maximalizaci objemu majetkové podstaty dlužníka. Uvedl, že společný zájem věřitelů je zájmem nadřazeným zájmu jednotlivců a jeho cílem je spravedlivě a v co nejvyšší možné míře uspokojit všechny věřitele; tomu však neodpovídá situace, kdy by insolvenční soud bez existence důvodů hodných zvláštního zřetele umožnil vzájemné započtení pohledávek dlužníka a odvolatele (sc. stěžovatelky), jako jednoho z věřitelů. Poté reagoval na stěžovatelčina tvrzení o naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se dovolává závěrů Ústavního soudu o dopadu extenzivní interpretace zákonných pojmů a nesprávné aplikace práva do základního práva a tvrdí, že právní norma uvedená v § 324 odst. 3 ve spojení s právní normou uvedenou v § 82 odst. 3 písm. b) insolvenčního zákona byla oběma soudy interpretována a aplikována v extrémním rozporu s principy spravedlnosti včetně principu legitimního očekávání a principu předvídatelnosti na její straně, které se promítly do nesprávného právního posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných pro vydání předběžného opatření a zasáhly tak do ústavně zaručených práv (bod 1.). Posléze předkládá svoji analýzu konstrukce zakotvené v uvedeném ustanovení a namítá, že přípustnost započtení nelze podřizovat jedinému kritériu, kterým je společný zájem věřitelů na maximalizaci objemu majetkové podstaty dlužníka, protože pak by nemohlo obstát žádné provedené započtení pohledávek věřitele a dlužníka. Akcentuje argument o zásahu do jejích základních práv, a to zejména nerespektováním "smluvní autonomie smluvních stran", kterou považuje za elementární podmínku fungování materiálního právního státu.

5. Na základě skutkových okolností, zejména faktu, že její pohledávka se stala splatnou před podáním insolvenčního návrhu a smlouva o započtení byla uzavřena v době před zjištěním úpadku dlužníka, dovozuje, že započtení bylo provedeno při zachování veškerých zákonných požadavků vyplývajících z § 140 odst. 2, 3 insolvenčního zákona, šlo tedy o právní jednání výslovně účastníky předvídané, které měl soud při právním posouzení celé záležitosti respektovat z důvodů stěžovatelkou uváděných. Dospívá k závěru, že při posuzování věci optikou ústavně zaručených práv, při výkladu jejích právních jednání ústavně konformním způsobem, při respektování smluvní autonomie, legitimního očekávání a její víry v právo v demokratické společnosti, převažují důvody hodné zvláštního zřetele nad společným zájmem věřitelů a "misky vah" spravedlivého právního posouzení této věci by se měly vychýlit v její prospěch a na její stranu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

8. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (blíže sub 7.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 17 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a konstatuje, že k jejich porušení napadenými usneseními ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání nedošlo. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (ev. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Taková situace ve stěžovatelčině věci nenastala, neboť soudy se jejím návrhem řádně zabývaly a hodnotily, zda jsou splněny předpoklady pro vydání předběžného opatření, kterým by byl udělen souhlas k započtení vzájemných pohledávek stěžovatelky a vedlejší účastnice; Ústavní soud neshledal ani tvrzené zneužití práva (viz čl. 17 Úmluvy) v její neprospěch.

9. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy při hodnocení zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření podle § 82 odst. 3 písm. b) insolvenčního zákona. Je tak evidentní, že v posuzované věci jde v první řadě o výsledek interpretace a aplikace "podústavního" práva, přičemž stěžovatelka s ním setrvale nesouhlasí a snaží se mu dát ústavněprávní rozměr. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na závěry obsažené v odůvodnění usnesení krajského soudu (str. 2 dole) a zejména v odůvodnění usnesení vrchního soudu (str. 5 a 6) ohledně hodnocení významu tzv. společného zájmu věřitelů pro naplnění cíle insolvenčního řízení v kontrapozici s individuálním zájmem jednoho z věřitelů na plném uspokojení jeho pohledávky [srov. též § 2 písm. j) insolvenčního zákona]; obdobné platí o závěru obecných soudů, že na straně stěžovatelky nebyly shledány důvody zvláštního zřetele hodné, v jejichž důsledku by měl být prolomen zmiňovaný společný zájem věřitelů.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.