III. ÚS 2170/09
III.ÚS 2170/09 ze dne 4. 3. 2010

N 42/56 SbNU 469
Stavění lhůty u zadržení drogového dealera

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 4. března 2010 sp. zn. III. ÚS 2170/09 ve věci ústavní stížnosti S. O. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 6. 2009 sp. zn. Nt 34/2009, kterým byla stěžovatelka vzata do vazby, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. 44 To 369/2009, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv garantovaných čl. 8 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla stěžovatelka v záhlaví označeným rozhodnutím soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 6. 2009 vzata do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Obecný soud rozhodl tak, že se "vazba započítává dnem a hodinou zadržení, tj. dne 15. 6. 2009 ve 14:40 hod., s výjimkou období od 15. 6. 2009 ve 22:45 hod. - 18. 6. 2009 ve 12:15 hod., kdy obviněná nebyla s ohledem na svou hospitalizaci schopna úkonů v tr. řízení". Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 16. 7. 2009 zamítl jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka především namítala, že v její trestní věci došlo k překročení lhůty 48 hodin dle článku 8 odst. 3 Listiny, resp. § 77 odst. 1 tr. řádu, neboť běh této lhůty nemohl být přerušen jejím umístěním ve zdravotnickém zařízení. Stěžovatelka zdůraznila, že do zdravotnického zařízení byla dopravena proti své vůli policejním orgánem, ač její zdravotní stav tuto hospitalizaci nevyžadoval. Jediným důvodem jejího držení v nemocnici bylo dle názoru stěžovatelky zajištění důkazů - kontejnerků s psychotropní látkou, které stěžovatelka v útrobách přenášela. Po celou dobu byla stěžovatelka ze strany policie střežena, a byla tudíž v pozici zadržené dle § 76 tr. řádu. Stěžovatelka je přesvědčena, že maximální lhůta přípustná pro podání návrhu na vzetí obviněné do vazby uplynula nejpozději dne 17. 6. 2009 ve 14:40 hod. Nejpozději téhož dne ve 14:41 hod. tedy měla být stěžovatelka propuštěna ze zadržení na svobodu. Místo toho byla stěžovatelka téměř dva dny po uplynutí uvedené lhůty zadržována a posléze dne 19. 6. 2009 v 10:45 hodin vzata do vazby. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ústavní předpis ani žádný zákon nepřipouští žádné výjimky z běhu uvedené lhůty. Stěžovatelka dále poukázala na příslušnou judikaturu týkající se zápočtu doby zadržení dle policejních předpisů do maximální doby zadržení dle trestního řádu. Stěžovatelka má rovněž za to, že během své hospitalizace nebyla v takovém zdravotním stavu, který by byl překážkou úkonů trestního řízení. Poukazuje na to, že jí policisté během její hospitalizace dávali k podpisu protokoly o odnětí věci, k čemuž navíc docházelo bez přítomnosti tlumočníka.

Stěžovatelka dále polemizuje se závěry obecných soudů, že u ní v době vydání napadených rozhodnutí byl dán důvod vazby § 67 písm. c) tr. řádu. Nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, že by se byla převozem návykových látek zabývala pravidelně, a hrozilo tak, že bude trestnou činnost opakovat. Rovněž důvod vazby útěkové dle § 67 písm. a) tr. řádu nemůže být odůvodněn jen tím, že je cizinkou.

II.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla velmi stručná, neboť účastníci pouze vyjádřili obecný nesouhlas s argumentací stěžovatelky a odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal kopie všech dosavadních vazebních podání stěžovatelky a vazebních rozhodnutí dle § 68 a násl. tr. řádu. Dále si vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 103/2009.

Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků (zčásti konkludentním) podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upustil.
III.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, jimž není instančně nadřízen. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud z podnětu individuální ústavní stížnosti oprávněn zasahovat jen tehdy, došlo-li postupem obecného soudu k zásahu do základního práva či svobody stěžovatele.

V projednávané věci měl Ústavní soud na zřeteli, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních práv, přičemž Ústavní soud v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve svých rozhodnutích vždy kladl důraz na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu článku 8 Listiny a článku 5 Úmluvy. Ústavní soud zejména posuzoval, zda na věc stěžovatelky dopadají zásady vyjádřené např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 305/97 ze dne 12. 8. 1998 (N 87/11 SbNU 273), II. ÚS 630/02 ze dne 5. 11. 2003 (N 127/31 SbNU 141) či II. ÚS 1594/07 ze dne 8. 11. 2007 (N 187/47 SbNU 449). Dospěl však k negativnímu závěru, neboť podstata projednávané stížnosti je odlišná od uvedených případů, v nichž se zpravidla jednalo o zápočet doby zajištění osob dle policejních předpisů či doby omezení jejich osobní svobody policií v rozporu s právními předpisy do běhu lhůty dle článku 8 odst. 3 Listiny. Ve věci stěžovatelky se však v zásadě jedná o přípustnost stavení takové lhůty po dobu, kdy zadržená osoba není z důvodů svého aktuálního závažného zdravotního stavu vůbec s to být úkonů trestního řízení účastna.

Jak vyplývá ze spisového materiálu, prováděli pracovníci celní správy dne 15. 6. 2009 kontroly na autobusovém nádraží Praha 8 - Florenc, kde pátrali mimo jiné po ilegálně převážených omamných a psychotropních látkách. Při kontrole cestujících autobusu společnosti Eurolines, který přijel z Amsterdamu, došlo za použití služebního psa k vytipování několika osob, u nichž byla následně provedena kontrola testem Drugwipe, který u stěžovatelky opakovaně značil přítomnost kokainu. Stěžovatelka byla předvedena k podání vysvětlení podle § 30 odst. 9 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, na služebnu, kde u ní byl zajištěn kokon bílé barvy zabalený v průhledné fólii o velikosti přes 10 cm, obsahující kokain. Stěžovatelka byla proto předána orgánu kriminální policie a v 14:40 hod. téhož dne zadržena podle § 76 odst. 1 pro podezření ze spáchání trestného činu dle § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák. Vzhledem k chování stěžovatelky pojali celníci a policisté na základě svých profesionálních zkušeností podezření, že se v případě stěžovatelky jedná o tzv. kurýra, který převáží omamné látky v kontejnerech v zažívacím traktu, které předtím spolyká (jde o tzv. "body-stuffing" v angl. policejní terminologii). Stěžovatelka byla proto neprodleně zavezena do Fakultní nemocnice Na Bulovce, kde u ní bylo odborným lékařským vyšetřením ve více částech trávicího ústrojí zjištěno velké množství oválných cizích těles o velikosti 40 x 20 mm. Následně byla stěžovatelka hospitalizována v nemocničním pokoji, kde byl její stav průběžně kontrolován lékařem. Přistaven byl přenosný klozet, neboť z těla stěžovatelky postupně spontánně odcházela cizí tělesa - cca 80 kusů plastových kontejnerků obsahujících omamnou látku kokain. Tyto kontejnerky byly postupně zajišťovány přítomnými policisty, kteří stěžovatelku opakovaně nechali podepsat protokoly o vydání věci dle § 78 tr. řádu.

Dne 18. 6. 2009 byla stěžovatelka opět vyšetřena na přítomnost cizích těles, která však již nebyla v zažívacím traktu zjištěna, protože předtím z těla stěžovatelky všechna spontánně odešla. Nato byla stěžovatelka ve 12:15 hod. z hospitalizace propuštěna, bylo jí předáno usnesení o zahájení tr. stíhání dle § 160 odst. 1 tr. řádu a v režimu zadržení byla umístěna v policejní cele. Následně dne 19. 6. 2009 podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 místně příslušnému obvodnímu soudu návrh na vzetí stěžovatelky do vazby, jemuž obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením sp. zn. Nt 34/2009 vyhověl, přičemž rozhodl tak, že se vazba sice započítává dnem a hodinou zadržení, tzn. 15. 6. 2009 ve 14:40 hod., avšak do doby trvání vazby se nezapočítává doba, kdy byla stěžovatelka hospitalizována ve Fakultní nemocnici Na Bulovce, tj. v době od 15. 6. 2009 ve 22:45 hodin do 18. 6. 2009 ve 12:15 hodin.

Ústavní soud se tudíž především zabýval otázkou, zda je přípustné, aby lhůta 48 hodin dle článku 8 odst. 3 věty druhé Listiny neběžela v době, kdy obviněný s ohledem na svůj zdravotní stav není schopen úkonů trestního řízení a kdy je bez stálého lékařského dozoru bezprostředně ohrožen na životě. Ústavní soud dospěl k závěru, že takovéto stavení lhůty v uvedeném případě možné je.

Podle citovaného ustanovení Listiny je obviněného nebo podezřelého z trestného činu možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Zákonná úprava zadržení je pak obsažena v § 75 až 77 tr. řádu (viz i § 179a a násl. tr. řádu). Podle § 76 odst. 1 tr. řádu může osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, je-li tu některý z důvodů vazby (§ 67 tr. řádu), policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání dle § 160 odst. 1 tr. řádu. K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu nebo zastižena na útěku. Podle § 77 odst. 1 tr. řádu, nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby (srov. § 76 odst. 4 tr. řádu).

Ústavní soud má za to, že běh uvedené lhůty 48 hodin dle článku 8 odst. 3 Listiny, respektive podle § 77 odst. 1 tr. řádu nelze posuzovat bez přihlédnutí k účelu trestněprocesního zajišťovacího institutu zadržení podezřelé osoby a zároveň bez přihlédnutí k samotnému charakteru trestněprocesního vztahu, jehož je podezřelá osoba během uvedené lhůty subjektem. Zadržení osoby podezřelé dle § 76 odst. 1 tr. řádu má v nezbytných případech, kdy je dán některý z důvodů vazby dle § 67 tr. řádu, umožnit prověření podezření ze spáchání trestného činu, tzn. provedení všech úkonů potřebných pro rozhodnutí o tom, zda bude zahájeno trestní stíhání. Zejména tehdy, byla-li osoba přistižena při trestném činu (jako je tomu i ve věci stěžovatelky), provádí policejní orgán během zadržení všechny potřebné prvotní úkony ve smyslu § 158 odst. 3 tr. řádu, včetně těch, které směřují k zjišťování totožnosti takové osoby, případně ke zjišťování další její již objasňované nebo vyšetřované trestné činnosti. Účelem zadržení je dále vytvoření předpokladů pro eventuální návrh státního zástupce ve smyslu § 76 odst. 4 a § 77 odst. 1 tr. řádu a rozhodnutí soudu o vazbě zadržené osoby (viz Šámal, P., Král. V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 457 až 458).

Z uvedeného je patrné, že zajišťovací úkon zadržení dle § 76 odst. 1 tr. řádu, který je provedením zmocnění dle článku 8 odst. 3 věty prvé Listiny, vede ke vzniku zákonem předvídaného recipročního trestněprocesního vztahu mezi osobou podezřelou a orgány činnými v trestním řízení, jehož obsahem jsou určitá vzájemná práva a povinnosti. Jde mimo jiné o provedení výslechu zadržené osoby ve smyslu § 76 odst. 3 a 4 tr. řádu (za přiměřeného užití § 91 a násl. tr. řádu) a zároveň o možnost zadržené osoby realizovat její práva plynoucí z § 76 odst. 5 a 6 tr. řádu a z § 33 odst. 1 tr. řádu.

Dle názoru Ústavního soudu není osoba trpící závažnou akutní poruchou zdraví nebo dokonce bezprostředně ohrožená na životě způsobilá být subjektem uvedeného trestněprocesního vztahu; taková osoba není sama s to realizovat svá práva vyplývající z citovaných ustanovení trestního řádu. Provádění úkonů trestního řízení vůči takové osobě by mohlo být v konkrétním případě v rozporu s článkem 7 odst. 1 a 2 Listiny, tj. mohlo by být pokládáno za kruté, nelidské nebo ponižující zacházení (srov. i článek 31 Listiny, článek 3 Úmluvy, § 2 odst. 4 tr. řádu).

Jestliže u zadržené osoby v průběhu zadržení vyjde najevo závažná porucha zdraví, případně, je-li zřejmé, že taková porucha zdraví zadržené osobě bezprostředně hrozí, mají orgány činné v trestním řízení povinnost takové osobě neodkladně zajistit lékařskou péči (srov. i § 32 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dále jen "zákon o policii"). Zadržení tudíž nemůže být vůči osobě trpící závažnou poruchou zdraví (nebo bezprostředně ohrožené takovou poruchou) realizováno. Takové osobě ostatně nelze zpravidla ani předat usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu, vyslýchat ji apod. Podobně je tomu i v případech, kdy je zadržená osoba intoxikována omamnou látkou (srov. stanovisko nejvyšší státní zástupkyně č. 14/1999 Sb. k přerušení zadržení po dobu léčebných úkonů).

Z hlediska běhu lhůty 48 hodin dle článku 8 odst. 3 Listiny, resp. § 76 odst. 4 in fine, § 77 odst. 1 tr. řádu lze postupovat tak, že se podezřelá osoba, u níž došlo k poruše zdraví, ze zadržení propustí podle § 76 odst. 4 věty první tr. řádu a je jí zajištěna potřebná lékařská péče. Po propuštění ze zadržení dle trestního řádu lze ovšem vůči takové osobě postupovat přiměřeně dle § 26 odst. 1 písm. a) zákona o policii, klade-li taková osoba zajištění lékařské péče odpor. Vůči osobě pak zdravotnické zařízení může postupovat dle § 23 odst. 4 a § 24 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu"), v mezích článku 8 odst. 6 Listiny, tzn. včetně splnění oznamovací povinnosti o detenci osoby dle § 191a o. s. ř. ve lhůtě tam uvedené. Po odpadnutí překážky spočívající v poruše zdraví, bezprostřední hrozbě takové poruchy a nutnosti lékařské péče lze osobu za nezměněných skutkových okolností znovu zadržet podle § 76 odst. 1 tr. řádu, s tím však, že k nové době zadržení dle § 77 odst. 1 tr. řádu se připočte doba, po kterou trvalo zadržení před vznikem uvedené překážky.

Doba, jež uplynula od propuštění osoby ze zadržení z důvodů uvedené překážky až do jejího opětovného zadržení, se do lhůty 48 hodin dle citovaných ustanovení nezapočítává, a to ani tehdy, byla-li zadržená osoba v mezidobí v detenci zdravotnického zařízení dle § 23 odst. 4 a § 24 zákona o péči o zdraví lidu, resp. § 191a a násl. o. s. ř., případně dle přísl. ustanovení zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tvo 15/2001, resp. č. 2/2 Sb. rozh. tr.).

Ústavní soud má však rovněž za to, že formální propuštění osoby ze zadržení, tak jak je uvedeno shora, není nutné tam, kde zdravotní stav osoby neumožňuje náležitou komunikaci s ní, případně je zcela zjevné, že tato osoba není s to právo ve smyslu článku 8 odst. 1 Listiny vůbec realizovat - např. je-li intoxikována, je-li v bezvědomí, ale i v případě, je-li v bezprostředním ohrožení života či vážné újmy na zdraví. Podobně není formální propuštění ze zadržení nezbytné tam, kdy je vůči osobě postupováno podle § 23 odst. 4 a § 24 zákona o péči o zdraví lidu, případně dle § 16 a 17 zákona č. 379/2005 Sb. či jiných obdobných zdravotnických předpisů, eventuálně i dle § 26 odst. 1 písm. a) zákona o policii (srov. i článek 8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, publ. jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod. č. 96/2001 Sb. m. s). Stavení lhůty dle § 77 odst. 1 tr. řádu tu lze konstatovat i ex post v návrhu státního zástupce na vzetí zadržené osoby do vazby, jako se to stalo v projednávané věci, s tím, že takové stavení lhůty musí být náležitě odůvodněno a ve spisovém materiálu důkazně doloženo. Ústavní soud rovněž považuje za přípustné z hlediska výkladu článku 8 odst. 1 a 3 Listiny, aby v době, kdy se osoba nachází v péči zdravotnického zařízení (ať již v režimu zdravotnické detence dle § 23 odst. 4 a § 24 zákona o péči o zdraví lidu či nikoli), byla tato osoba policisty monitorována za účelem šetření, resp. v rámci opatření dle § 158 odst. 1 a násl. tr. řádu či platných policejních předpisů, a to včetně zajišťování důkazů v podobě věcí či látek, které vyšly z těla hospitalizované osoby.

V projednávané věci považuje Ústavní soud na základě spisového materiálu za prokázáno, že se stěžovatelka po celou dobu, kdy v jejím zažívacím traktu zůstávala cizí tělesa obsahující kokain, nacházela v bezprostředním ohrožení života. Je totiž notorietou, popsanou v soudnělékařské a kriminalistické literatuře, že i sebemenší prasknutí takového kontejneru s omamnou a psychotropní látkou může vést k prudké otravě a náhlému úmrtí tzv. kurýra. V době, kdy se stěžovatelka nacházela v nemocniční péči a kdy z jejího těla postupně spontánně vycházely kokony s omamnou látkou, nebyla schopna účastnit se úkonů trestního řízení ani být subjektem zadržení ve smyslu § 76 odst. 1 tr. řádu, resp. článku 8 odst. 3 Listiny, neboť opačný výklad a na něm založený postup orgánů státu by představoval porušení soukromí a ohrožení lidské důstojnosti stěžovatelky. V tomto smyslu bylo jistým pochybením, požadovali-li policisté po stěžovatelce podepsání protokolů o vydání věci dle § 78 tr. řádu, což ovšem obecné soudy posléze plně zohlednily při rozhodování o vině stěžovatelky trestným činem, při němž tyto protokoly k důkazu neprovedly (viz v mezidobí vydaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. 32 T 103/2009, str. 4).

Byla-li stěžovatelka v průběhu hospitalizace eventuálně omezena na svobodě, stalo se tak dle předpisů zdravotnického práva, a to konkrétně dle § 24 s odkazem na § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu, jenž se týká osob jevících známky intoxikace a ohrožujících sebe nebo své okolí (viz článek 8 odst. 6 větu první Listiny). Ústavní soud má za to, že toto ustanovení lze s ohledem na obrovské množství drogy (868,4 g kokainu), které se nacházelo v jejích útrobách a bezprostředně ohrožovalo její život, vztáhnout na případ stěžovatelky i za situace, kdy se u ní bezprostřední účinky drogy aktuálně neprojevovaly, resp. díky poskytnuté lékařské péči a shodě šťastných náhod projevit nestačily.

Otázku, zda v tomto případě byl eventuálně dodržen požadavek dle § 24 zákona o péči o zdraví lidu, nelze zkoumat ve vztahu k ústavnosti návrhem stěžovatelky napadených vazebních usnesení, vydaných dle trestního řádu, neboť případné porušení předpisů zdravotnického práva či ustanovení o. s. ř. v době stavení lhůty zadržení dle článku 8 odst. 3 Listiny tu nelze přičítat k tíži orgánům činným v trestním řízení. S ohledem na vázanost Ústavního soudu petitem ústavní stížnosti by eventuální porušení základních práv stěžovatelky, zejména dle článku 8 odst. 6 Listiny, nerespektováním zdravotnických či občanskoprávních předpisů muselo směřovat proti rozhodnutí či jinému zásahu orgánu, jímž by k takovému porušení práva na osobní svobodu bylo eventuálně došlo.

S ohledem na uvedené lze tudíž akceptovat i výrok napadeného vazebního rozhodnutí obvodního soudu, podle něhož se doba hospitalizace stěžovatelky do doby zadržení, a tudíž ani do doby trvání vazby nezapočítává.

Pokud jde dále o samu odůvodněnost vazby stěžovatelky ve smyslu § 67 písm. a) a c) tr. řádu, Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, s jejichž názorem se ve světle spisového materiálu ztotožňuje, a to zejména s argumentací uvedenou na str. 4 usnesení Městského soudu v Praze.

Za okolností zadržení stěžovatelky a zejména s ohledem na způsob, jímž v útrobách převážela drogu, lze akceptovat závěr obecných soudů o součinnosti stěžovatelky s dalšími osobami zabývajícími se obchodem s narkotiky a závěr o pravděpodobném opětovaném páchání trestné činnosti, za niž je stěžovatelka stíhána. Z uvedených okolností lze uspokojivě dovodit i důvod vazby útěkové dle § 67 písm. a) tr. řádu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle spisového materiálu namítané porušení základních práv stěžovatelky nezjistil, byl nucen ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně nedůvodný zamítnout.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.