III. ÚS 2169/09
III.ÚS 2169/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. N., zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 5. 2009 č. j. 22 Cdo 1103/2009-418, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 2008 č. j. 11 Co 302/2008-391 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 2. 2008 č. j. 8 C 316/2007-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 14. 8. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnické dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem (čtvrtým v pořadí) rozhodl na návrh správkyně konkursní podstaty úpadce - manžela stěžovatelky proti stěžovatelce (žalované) ve věci vypořádání společného jmění manželů tak, že přikázal do výlučného vlastnictví úpadce - manžela stěžovatelky majetek společného jmění manželů (konkrétní nemovitosti a peněžní prostředky), stěžovatelce nepřikázal žádný majetek do výlučného vlastnictví, uložil stěžovatelce a úpadci uhradit závazky společného jmění manželů rovným dílem (tj. pohledávku banky, pojišťovny a ČSSZ v celkové výši 4 119 314,68 Kč) a úpadci uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu částku ve výši poloviny hodnoty majetku (aktiv) společného jmění manželů přikázaného úpadci (tj. 326 175,50 Kč). Prvostupňový soud při rozhodování přihlížel k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1725/2006. K odvolání stěžovatelky krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil, když odvolání neshledal důvodným; ztotožnil se se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením odmítnuto pro nepřípustnost; dle Nejvyššího soudu nemá odvolací rozhodnutí zásadní právní význam, neboť je vydáno v souladu s hmotným právem v otázce zařazení úvěrového závazku k bance do společného jmění manželů i v otázce, že předmětem řízení se nestal pozemek p. č. X v kat. území Lhota pod Rohanovým. Uvedl, že namítanými procesními chybami se nemohl zabývat, neboť nešlo o řešení procesní otázky zásadního významu, která by byla zařaditelná pod dovolání podávané dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že prvostupňový soud neprovedl jí navržené důkazy k prokázání tvrzení, že dluh z úvěrové smlouvy z roku 1995 vůči bance zavazuje jen jejího manžela (úpadce). Těmito důkazy by soud také zjistil, že výše úvěru mnohonásobně převyšovala hospodářskou situaci rodiny. Jednalo se o důkaz spisem stavebního úřadu, výpovědí úpadce (manžela), účetnictvím úpadce z doby uzavření úvěrové smlouvy a výpovědí stěžovatelky. Odvolací soud pak toto pochybení nenapravil. Stěžovatelka současně argumentovala, že o úvěrovém závazku nevěděla, z peněžních prostředků získaných úvěrem nebyla pořízena žádná věc pro potřeby rodiny a závazek výrazně přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům rodiny. Uvedla, že byla zbavena veškerého majetku, aniž učinila jakýkoliv právní úkon, který by názor soudů ospravedlňoval. K tomu dále argumentovala, že závěry soudů jsou v rozporu s hmotným právem, neboť není možno aplikovat § 145 odst. 2 a § 40a občanského zákoníku, ale naopak § 21 zákona o rodině. V případě úvěrové smlouvy se nejednalo o správu majetku ve společném jmění manželů nebo o použití společného jmění manželů k podnikání jednoho z manželů, nýbrž o nabývání majetku (vznik závazku), tedy i příp. vědomost stěžovatelky by nestačila k tomu, aby vznikl solidární závazek manželů, neboť nejde o tzv. "běžnou záležitost" ve smyslu § 21 zákona o rodině, ve které je jeden manžel oprávněn zastupovat manžela druhého.

Dle stěžovatelky se soudy také nevypořádaly se zařazením pozemku p. č. 232/1, který stěžovatelka a úpadce převedli na jejich syny, do konkursní podstaty úpadce. Uvedla, že do konkursní podstaty byl zahrnut celý pozemek z důvodu, že pozemek patří do společného jmění manželů. Dle stěžovatelky se tedy soud měl zabývat také vypořádáním tohoto pozemku, což neučinil. Uvedla, že není úpadcem a nesouhlasí, aby původně její podíl na pozemku byl zařazen do konkursní podstaty úpadce.

Stěžovatelka má také za to, že Nejvyšší soud porušil její základní právo na spravedlivý proces a právo vlastnické, pokud nezvažoval aplikaci § 150 občanského soudního řádu.
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základě podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus.

V dané věci však Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Stěžovatelka brojila proti tomu, že soudy úvěrový závazek k bance zahrnuly do společného jmění manželů pro účely jeho vypořádání (tento závazek tvoří převážnou část řešených pasiv). Argumentovala nesprávností interpretace a aplikace podústavního práva a nepřiměřeností výše úvěrového závazku k poměrům manželů. Ústavní soud již výše uvedl, že jeho úkolem není provádět výklad podústavního práva, když to je úkolem obecných soudů, v nejvyšší instanci pak Nejvyššího soudu. Právní závěry obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za protiústavní, není z nich zřejmá libovůle ani rozpor s výkladovými standardy. Věc prošla třemi instancemi obecného soudnictví, soudy uvedly konkrétní skutková zjištění, která byla základem pro právní závěr o tom, že úvěrový závazek ve výši 4 040 628,68 Kč je třeba zahrnout do společného jmění manželů (dodatečný písemný souhlas stěžovatelky se závazkem, nevyužití zákonných institutů k její ochraně, nedovolání se neplatnosti úkonu, a závěr soudů, že závazek nebyl zcela nepřiměřený poměrům). Zcela zřejmé jsou také úvahy vedoucí k aplikaci jednotlivých zákonných ustanovení (zákon o konkursu a vyrovnání, občanský zákoník); svá rozhodnutí tedy soudy dostatečně a srozumitelně odůvodnily.

Se stěžovatelkou navrženými důkazy (viz výše), kterými chtěla prokazovat nepřiměřenost výše úvěrového závazku oproti poměrům manželů dle § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, se vypořádal prvostupňový soud tak, že tyto důkazy by nemohly nic změnit na závěru, že úvěrový závazek je třeba zahrnout do společného jmění manželů; odvolací soud se s takovým hodnocením ztotožnil. Je možno podotknout, že byl proveden důkaz daňovým přiznáním úpadce a výslechem úpadce (i k výdělkům každého z manželů a jejich poměrům). Způsob, jakým se soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatelky, považuje Ústavní soud za dostatečný, a to s ohledem na podstatné důvody, které vedly soudy k závěru o zařazení sporného úvěrového závazku do společného jmění manželů; důvod neprovedení navržených důkazů nekoliduje se závěry soudů v otázce závazku.

Ohledně námitek týkajících se pozemku p. č. 232/1 lze uvést, že soudy tuto parcelu nezahrnuly do společného jmění manželů, a proto ji ani nevypořádávaly; uvedly, že parcela byla pojata do konkursní podstaty z jiného důvodu než je společné jmění manželů a nelze ji v rámci daného řízení vypořádávat (výroky prvostupňového rozhodnutí, str. 5 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Stěžovatelka sama ostatně v ústavní stížnosti uvádí, že parcelu již dříve s úpadcem převedli na jejich syny. Pokud stěžovatelka současně v ústavní stížnosti uvádí, že tato parcela byla zahrnuta do konkursní podstaty z důvodu společného jmění manželů a měla být tedy (také) vypořádána, jde o toliko tvrzení stojící proti tvrzení/závěrům obecných soudů (a ostatně i proti tvrzení samotné stěžovatelky, že již dříve tuto parcelu převedla). Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti neuvádí, co ji vede k závěru, že parcela náleží do společného jmění manželů a že z tohoto důvodu byla správcem do podstaty zahrnuta. Není tedy zřejmé, v čem měly obecné soudy ohledně nezahrnutí parcely do společného jmění manželů pochybit. Tato námitka stěžovatelky je tedy nekonkrétní a neopodstatněná, když i sama stěžovatelka si ve svých tvrzeních odporuje.

Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že jí Nejvyšší soud uložil nahradit žalobkyni - správkyni konkursní podstaty náklady dovolacího řízení a neaplikoval moderační ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

Je třeba uvést, že o náhradě nákladů řízení jsou obecné soudy povinny rozhodovat v souladu s pravidly stanovenými v občanském soudním řádu; aplikace moderačního ustanovení je výjimkou, ke které soud může přistoupit, avšak pouze při zvláštních okolnostech. Pokud moderační ustanovení aplikuje, je povinen tento postup zcela konkrétně odůvodnit, tedy musí uvést pádné důvody pro výjimku z obecného pravidla. V dané věci si Ústavní soud vyžádal kopii dovolání stěžovatelky a zjistil, že tato nenavrhovala aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Primárně tu tedy není dána zřejmá povinnost dovolacího soudu se vypořádat s návrhem (žádostí) stěžovatelky. Na druhou stanu je možno konstatovat, že stěžovatelka v dovolání žádala o osvobození od soudních poplatků, kdy popsala svou životní situaci (zabavení majetku a uložení povinnosti zaplatit dluh přes dva miliony). Avšak ani z této skutečnosti Ústavní soud nedovodil porušení ústavnosti Nejvyšším soudem pokud jde o nákladový výrok. Dovolací soud o náhradě nákladů rozhodl dle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu, přičemž již z prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci a poté z nových rozhodnutí prvostupňového soudu a odvolacího soudu jasně vyplývá, že ve věci samé soudy rozhodovaly (o přikázání aktiv úpadci) s ohledem na princip ochrany věřitelů. Je tedy evidentní, že nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení správkyni konkursní podstaty by bylo v rozporu s důvody, které vedly soudy k vypořádání společného jmění manželů tak, jak je provedly (došlo by k zatížení podstaty o další pohledávku). Navíc nelze opomenout, že při moderaci se přihlíží k poměrům na obou stranách. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že již ze samotné podstaty rozhodnutí soudů ve věci samé je zřejmý důvod nepoužití moderačního ustanovení.

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.