III. ÚS 2165/13
III.ÚS 2165/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vlčka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 18, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. 0 Nt 371/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 12. 7. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního příkazu. Současně navrhl, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zajištěné při domovní prohlídce. To s tvrzením, že byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným příkazem byla (podle § 83odst. 1 tr. řádu) nařízena domovní prohlídka bytové jednotky ve vlastnictví Zuzany Vlčkové a prostor k objektu náležejících.

3. V odůvodnění napadeného příkazu je nejprve rekapitulován návrh státního zástupce. Je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, ke kterým mělo dojít v roce 2011 na území ČR, zejména krácením daně z přidané hodnoty velkého rozsahu, ve výši podle znaleckého posudku přes 620 miliónů Kč, a to při obchodování s pohonnými hmotami (nafta a benzin) dopravovanými z Rakouska a SRN do ČR. Posléze okresní soud uvádí, že v příslušném bytě se stěžovatel coby podezřelý z trestné činnosti střídavě zdržuje jako u své matky. K tomu soud přičetl skutečnost, že jím citované obchodní společnosti jsou na adresách sídel nekontaktní (a to i pro správce daně). Proto dovodil důvodné podezření, že se v bytě nacházejí věci důležité pro trestní řízení, které demonstrativně vyjmenoval. Neodkladnost domovní prohlídky soud vyargumentoval tak, že by mohlo dojít ke zničení nebo ztrátě důkazů, protože podezřelý má k objektu neomezený přístup.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá neodůvodnění neodkladnosti domovní prohlídky a neuvedení důvodů přítomnosti hledaných dokumentů v příslušném bytě. Podle stěžovatele je vlastník bytu (Zuzana Vlčková) bez vztahu k podezřelému Tomáši Kočárkovi. Podle stěžovatele nebyl proveden výslech podezřelé osoby a nedošlo k výzvě k vydání věcí vůči podezřelým. Jedná se o byt ve vlastnictví matky a není pravdou, že by další podezřelí měli k bytu přístup. U domovní prohlídky asistovala kromě policistů i zásahová jednotka (v počtu 3 až 4 policistů), což mělo demonstrovat represivní charakter apod. Stěžovatel byl vyzván k vydání věcí v rozsahu 18 obchodních společností, jejichž rozsah tak nekoresponduje s obchodními společnostmi uvedenými v odůvodnění příkazu. Byly zajištěny dva notebooky ve vlastnictví třetí osoby, advokáta JUDr. Zdeňka Vlčka, a tím byla porušena příslušná ustanovení zákona o advokacii.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby osobou podezřelou v trestním řízení, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a k ní přiložených listin, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

8. Pravomoc Ústavního soudu je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v trestním řízení, konkrétně obecných soudů. Ústavní soud v případě domovní prohlídky přistupuje k zásahu jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu, k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.

9. Napadený příkaz k domovní prohlídce je náležitě odůvodněn. V příkazu je popsán trestný čin, pro který se řízení vede, a objekt, který má být prohlídce podroben, je uveden přesnou adresou. Dále se v příkazu uvádí, že existuje podezření, že se v příslušných prostorách nacházejí konkrétní věci s trestnou činností související. V odůvodnění je podáván srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována, a jsou specifikovány kategorie věcí důležitých pro trestní řízení, o nichž je důvodné podezření, že se v příslušné nemovitosti nacházejí. Ani z odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor nevyplývá, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně, či že by byl v posuzované věci institut prohlídky jiných prostor dokonce zneužit.

10. Neodkladnost domovní prohlídky je napadeným příkazem podložena dostatečně (srov. text shora). Věci hledané domovní prohlídkou se zřetelem k jejich povaze (např. písemnosti, počítače) mohly být relativně jednoduchým úkonem podezřelého stěžovatele zničeny či skryty. Dále nelze opomenout tu okolnost, že stěžovatel měl do předmětných místností zjevně snadný přístup (byt jeho matky). Ústavní soud zde též odkazuje na vlastní judikaturu (např. usnesení ze dne 2. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3094/10, ze dne 27. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 394/11, ze dne 8. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 4144/12, ze dne 22. června 2010 sp. zn. I. ÚS 867/10, všechna dostupná na www.nalus.usoud.cz).

11. Z kontextu příkazu se podávají i důvody přítomnosti hledaných dokumentů v příslušném bytě. Pokud byly podezřelé obchodní společnosti ve svých sídlech bezkontaktní a stěžovatel se zdržoval (byť střídavě) i v příslušném bytě, není úvaha o pravděpodobném výskytu hledaných dokumentů v příslušném bytě zjevně neracionální a nevymyká se požadavkům na proporcionalitu zásahu. Konečně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v předmětném bytě se v době prohlídky nacházel právě i stěžovatel, což jen potvrdilo přiléhavost úvahy orgánů činných v trestním řízení o jeho zdržování se tam.

12. K výše uvedenému je možno dále uvést, že i kdyby byla Zuzana Vlčková bez vztahu k podezřelému Tomáši Kočárkovi, byla ve vztahu k jinému podezřelému, kterým je její syn (stěžovatel). Výslech podezřelé osoby - stěžovatele - byl proveden a došlo k výzvě k vydání věcí (srov. i protokol o provedení domovní prohlídky). Podstatné bylo, že stěžovatel měl do bytu přístup jako syn majitelky bytu (není tak významná pravděpodobná nepřesnost v odůvodnění příkazu, který píše o přístupu "podezřelých" do bytu, tedy užívá množné číslo). Ani přítomnost zásahové jednotky nelze a priori hodnotit jako zjevně nepřiměřenou, již proto, že u domovní prohlídky nelze nikdy vyloučit nutnost překonání odporu v průběhu domovní prohlídky, překonání uzamčení příslušných prostor aj. Stěžovatel sice byl vyzván k vydání věcí v rozsahu 18 obchodních společností, jejichž rozsah tak nekoresponduje s obchodními společnostmi výslovně uvedenými v odůvodnění příkazu. Nicméně stěžovatel nikoli důsledně reflektuje fakt, že příkaz jak v odůvodnění (srov. "zejména"), tak v záhlaví ("spol. Pepper United s. r. o. a další"), ve vztahu k obchodním společnostem či hledaným důkazům, používá výčet demonstrativní, stěžovatel ani neoponuje neexistencí věcné souvztažnosti příslušných obchodních společností k trestní věci a neuvádí ani, že by snad ohledně těchto obchodních společností vůbec došlo k faktickému zajištění nějakých dokumentů a vše nezůstalo toliko v rovině výzvy k vydání věci.

13. Dále stěžovatel namítl, že byly zajištěny dva notebooky ve vlastnictví třetí osoby, advokáta, čímž měl být porušen zákon o advokacii. K tomu Ústavní soud poukazuje například na usnesení ze dne 8. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 4144/12, kde uvedl: "...V nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 486/98 (toto i další citovaná rozhodnutí viz http://nalus.usoud.cz) nepřisvědčil námitce, že vydání příkazu k domovní prohlídce bránila skutečnost, že stěžovatel jako advokát, jemuž svědčí zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti, disponoval řadou důvěrných informací, svěřených mu jeho klientelou. I když jde o povinnost státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou, nelze přehlédnout, že jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného (a zavazujícího) právního řádu, ale že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely, která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné ochrany; ochrana takto chráněných zájmů třetích osob nebyla domovní prohlídkou (podle současného právního stavu provedenou) dotčena, neboť policejnímu orgánu i dalším orgánům činným v trestním řízení je zákonem uloženo zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem svých pravomocí. Tento závěr byl dále potvrzen např. v usnesení ze dne 28. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 2/02, ve kterém Ústavní soud dodal, že "orgán činný v trestním řízení, který prohlídku vykonává, nemůže být vázán pouhým prohlášením osoby, u níž se prohlídka vykonává, že někde je záznam, ke kterému se váže povinnost mlčenlivosti, aniž by takový údaj ověřil. Takový údaj může orgán činný v trestním řízení prověřit jen tím, že to sám zjistí, přičemž tento postup mu ukládá shora uvedené ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu."...".

14. Na základě výše uvedeného, a s ohledem na předmět řízení (viz sub 8), proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.