III. ÚS 216/10
III.ÚS 216/10 ze dne 31. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. S., právně zastoupené JUDr. Václavem Mrzenou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 8 To 130/2009, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil druhý výrok v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť jím mělo dojít k porušení jejích základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, byl v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 7 T 28/2006, jímž obvodní soud podle § 226 písm. b) tr. řádu stěžovatelku zprostil obžaloby z trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jichž se stěžovatelka měla dopustit skutkem v tomto rozsudku uvedeným. Dále byla věc podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Ústavní stížností napadeným druhým výrokem citovaného usnesení odvolací soud podle § 262 tr. řádu nařídil, aby věc byla soudem prvého stupně projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že citovaným usnesením odvolací soud již počtvrté zrušil zprošťující rozsudek nalézacího soudu, přičemž již podruhé dochází ke změně složení senátu dle § 262 tr. řádu. Dle názoru stěžovatelky odvolací soud nerespektuje nutnost v zásadě restriktivního výkladu § 262 a porušuje tak základní právo stěžovatelky nebýt odňata svému zákonnému soudci ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. Dle názoru stěžovatelky odvolací soud opakovaně ruší zprošťující prvoinstanční rozsudky v podstatě jen proto, že nesouhlasí s hodnocením konkrétních důkazů nalézacím soudem. V napadeném rozhodnutí navíc odvolací soud vytýká soudu prvého stupně pochybení, jichž se tento soud nedopustil, konkrétně není pravda, že by nalézací soud v posléze zrušeném rozsudku nehodnotil dopis stěžovatelky kpt. T. ze dne 23. 5. 2003. Dle názoru stěžovatelky odvolací soud zneužíváním ust. § 262 tr. řádu soudu prvého stupně protiprávně vnucuje vlastní hodnocení provedených důkazů.
II. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve světle námitek stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, dostupné v databázi NALUS). Za taková "konečná" rozhodnutí je ovšem možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle § 262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05, sp. zn. I. ÚS 116/08, III. ÚS 963/08, dostupná v databázi NALUS).

Zároveň však v těchto případech musí být kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy ČR) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah Ústavního soudu tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu § 262 tr. řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění. Ústavní soud se však nemůže v této fázi trestního řízení zabývat námitkami stěžovatelů, které jsou skutkového charakteru, neboť tím by mohl v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s článkem 90 Ústavy i s uvedeným principem minimalizace zásahů (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 207/09, dostupné v databázi NALUS).

V projednávané věci nelze z podrobného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu dovodit, že by tento soud ignoroval zásadu, že hodnocení důkazů je výhradní doménou nalézacího soudu, či se prostřednictvím aplikace ust. § 262 tr. řádu snažil za každou cenu prosadit jiné rozhodnutí soudu prvého stupně. Výtky odvolacího soudu nejsou formulovány v tom smyslu, že by tento soud nalézacímu soudu nařizoval, jak konkrétní důkazy hodnotit. Odvolací soud v zásadě pouze poukazuje na důkazy, které soud prvého stupně opakovaně do své argumentace opomněl zahrnout a s nimiž se nevypořádal, což způsobuje, že rozhodnutí o meritu nemusí být v souladu s principy uvedenými v ust. § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (zásada materiální pravdy a volného hodnocení důkazů). Ze strany odvolacího soudu tak primárně jde o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudků soudu prvého stupně (§ 125 odst. 1 tr. řádu), nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění na základě odlišného hodnocení důkazů.

Odvolací soud kromě toho soudu prvého stupně vytýká opakované nerespektování jeho právního názoru ve vztahu k výkladu ust. § 255 a 255a tr. zák.

Jak vyplývá z výše uvedených zásad, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby v řízení, jež dosud nebylo pravomocně skončeno, vystupoval jako rozhodčí mezi odlišnými názory soudních instancí o výkladu jednoduchého práva. Za situace, kdy Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze neslo známky flagrantní libovůle a účelovosti, a kdy stěžovatelka ve stále probíhajícím řízení i nadále uplatňuje svá procesní práva podle trestního řádu, lze míru ústavněprávního přezkumu v daném stadiu trestního řízení považovat za vyčerpanou. Stěžovatelka má nadále k dispozici všechny prostředky obhajoby a možnosti řádných i mimořádných opravných prostředků.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Obiter dictum lze znovu zdůraznit, že postup podle § 262 tr. řádu by měl být zcela výjimečným institutem a že podmínky jeho použití je nutno vykládat restriktivně. Protože v daném trestním řízení přikročil odvolací soud k tomuto nařízení již dvakrát, chce Ústavní soud připomenout, že eventuální další opakování tohoto postupu by mohlo oprávněně vzbudit pochybnosti o tom, zda nedochází k protiústavnímu zásahu do práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny. Takový vícekrát opakovaný postup by již mohl být hodnocen jako excesivní a na základě nové ústavní stížnosti by mohl být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.