III. ÚS 2157/13
III.ÚS 2157/13 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. J., zastoupeného Mgr. Martinem Karlínem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 6 Tdo 104/2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012 sp. zn. 9 To 44/2012 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 18 T 6/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu vyplývá, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře byl uznán vinným v bodech 1 - 2 zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 3 - 37 zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl stěžovatel podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným vyčíslené částky.

Naproti tomu byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu pro dílčí útok pod bodem 14) obžaloby, posuzovaný obžalobou jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a podle § 226 písm. b) tr. řádu pro dílčí útok pod bodem 17) obžaloby, posuzovaný obžalobou jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že výše specifikovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu z podnětu stěžovatelem podaného odvolání napadený rozsudek v celé odsuzující části zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným v bodě I. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb. a v bodě II. zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to ho podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatele zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným vyčíslené částky. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byli konkretizovaní poškození odkázáni s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatele pak zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu pro jednání pod bodem 1) obžaloby, kterým měl spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a pro jednání pod body 4), 15), 16) a 37) obžaloby, kterým měl spáchat dílčí útoky dalšího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud neaplikoval ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ústavně konformním způsobem odpovídajícím nosným důvodům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004, neboť nedocenil, že předmětnému dovolacímu důvodu byl podřaditelný též extrémní nesoulad, který v jeho věci nastal mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právním posouzením.

K doložení tohoto rozporu stěžovatel poukazuje na argumentaci obsaženou v části II. dovolání, kde předestírá vlastní interpretaci závazkových vztahů vůči poškozeným, včetně souvisejících úhrad dlužných částek. Dovozuje, že soudy uplatnily trestněprávní kvalifikaci stíhaného jednání jako trestného činu, které mělo soukromoprávní základ, čímž nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe.

Podle stěžovatele obecné soudy též porušily zásadu ne bis in idem, jestliže totožnou skutečnost vzaly v potaz coby zákonný znak trestného činu i jako okolnost přitěžující (srov. § 39 odst. 4 tr. zákoníku). V této souvislosti upozorňuje zejména na závěry soudů ohledně "zneužití vzájemné důvěry v dříve vybudovaných přátelských a obchodních vztazích" či "zištného motivu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již - z hledisek ústavního práva adekvátně - vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním (stěžovatelova obrana je založena na jiných okolnostech jednání a chování vůči poškozeným), stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc není ani v kontextu stěžovatelových námitek uvedených v části II. dovolání.

Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.

Neobstojí ani stěžovatelova výhrada týkající se zásady subsidiarity trestní represe, která se odvíjí pouze z obecného poukazu na soukromoprávní rovinu stíhaného jednání. Jak Nejvyšší soud opakovaně dovodil ve své judikatuře (srov. usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006), ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů ohledně vztahu mezi zákonnými znaky předmětných trestných činů a jednotlivými přitěžujícími okolnostmi, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku se obecné soudy vybočení z pravidel ústavnosti nedopustily, jestliže k uložení trestu přistoupily se zřetelem ke zjištění, že stěžovateli přitěžuje spáchání činu se zneužitím vzájemné důvěry v dříve vybudovaných přátelských či obchodních vztazích, délka doby páchání trestné činnosti, více způsobů jeho provedení, jakož i zištný motiv, kterým bylo získání finančních prostředků na úkor jiného, výše způsobeného následku a nekritický postoj stěžovatele v trestním řízení. Nelze přitom opomenout, že § 42 tr. zákoníku zakotvuje výčet přitěžujících okolností toliko demonstrativní.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.