III. ÚS 2154/13
III.ÚS 2154/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem Praha 5, Matoušova 515/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2013 č. j. 4 Tdo 279/2013-40, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2012 sp. zn. 7 To 71/2012 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2012 sp. zn. 47 T 8/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou elektronicky dne 12. 7. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a na presumpci neviny ve smyslu in dubio pro reo (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl obviněný stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 11. 2. 2011 v době kolem 21.30 hod. v Praze navštívil po předchozí telefonické dohodě poškozeného R. S. v jeho rodinném domku, kde si od něho chtěl koupit marihuanu tak, jak to dělal v minulosti, poškozený s ním odešel do sklepních prostor, ve kterých pěstoval rostliny konopí a kde jej poškozený začal slovně urážet a udeřil ho rukou do tváře a následně jej obviněný pod vlivem silného rozrušení, ponížení a podráždění za výrazného městnání a narůstání afektu fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil kladivem a dřevěnou latí velkou silou do hlavy a dalších částí těla a při potyčce se oba dostali ke dveřím ze sklepa do domu, kde poškozeného obviněný přidržel na krku plátem pily na železo, od dalších útoků upustil za situace, kdy do sklepa se snažila vejít přítelkyně poškozeného A. S. společně s I. J. M., neboť slyšeli volání poškozeného o pomoc, přičemž obviněný napadením poškozenému R. S. způsobil 2 vpáčené zlomeniny klenby lební v levé temeně-týlní krajině o průměru asi 3 cm s trhlinou tvrdé mozkové pleny, 1 vpáčenou tříštivou zlomeninu ve spánkové krajině vpravo o průměru asi 2 cm s výhřezem mozkové tkáně a pohmožděním mozku, úrazový otok mozku, 7 tržných ran ve vlasaté části hlavy, 2 tržné rány pravého ucha, tržné rány na krku, tržné rány na zápěstí a předloktí vpravo, tržnou ránu na zevní ploše pravého kolene, brýlový krevní výron vlevo, luxaci - vyražení 3. a 4. zubu vpravo nahoře a pohmoždění krční páteře, když v důsledku vpáčených zlomenin klenby lební s trhlinou tvrdé mozkové pleny, výhřezu mozkové tkáně a pohmoždění mozku a následného úrazového otoku mozku, když tato poranění vznikla v důsledku útoku obviněného vedeného velkou silou na hlavu poškozeného, byl bezprostředně ohrožen život poškozeného a pouze vzhledem k poskytnutí včasné vysoce odborné lékařské pomoci nedošlo ke smrti poškozeného.

3. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku za použití § 40 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protitoxikomanické ambulantní léčení. Podle § 228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 81 303 Kč.

4. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil totožným jednáním, jak jej vymezil již napadený rozsudek soudu prvního stupně. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo protitoxikomanické ochranné léčení ve formě ambulantní. Podle § 228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 81 303 Kč. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné, když podrobně vyložil důvody pro svůj postup a hodnocení možnosti stavu patického afektu, vyloučení obranného nebo zmatečného charakteru jednání stěžovatele a vyloučení vlivu zátěžové, zcela zjevně sociálně a psychicky náročné či vyhrocené a obviněného ohrožující situace. Byl potvrzen závěr nižších soudních instancí při porovnání se předmětu sporu na straně jedné a stavu zlosti obviněného, který vedl k napadení poškozeného údery kladivem, a dalšími předměty do hlavy na straně druhé. Proto byla reakce stěžovatele shledána jako neadekvátní v takové míře, že je vyloučeno považovat za omluvitelné to hnutí mysli, které obviněného podnítilo k posuzovanému činu. Jednání poškozeného (slovní urážky a úder rukou do tváře stěžovatele) shledal Nejvyšší soud jako sice nekorektní, avšak ne "zavrženíhodné" ve smyslu ustanovení § 146a, resp. § 141 tr. zákoníku.

II. Argumentace stěžovatele

6. Podle stěžovatele bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, v rozporu s § 259 odst. 3 tr. řádu. Odvolací soud sám diametrálně odlišně právně kvalifikoval jednání stěžovatele a uložil diametrálně odlišný trest. Ačkoliv sám neprovedl dokazování, odvolací soud učinil odlišné skutkové závěry, když dovodil úmysl k usmrcení a neexistenci omluvitelných pohnutek u jednání stěžovatele (v tomto smyslu stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2154/13). Posléze stěžovatel vytýká odvolacímu soudu exces v hodnocení dokazování. Konkrétně namítá, že nebyl prokázán úmysl stěžovatele usmrtit poškozeného. Stěžovatel poukazuje na podstatné snížení příčetnosti v obou jejích složkách, v důsledku afektu. I nepřímý úmysl vyžaduje, aby pachatel byl schopen alespoň rozpoznat závažnost možného následku svého jednání a byl alespoň potenciálně schopen k němu vnitřně zaujmout takové stanovisko, že v případě stanoviska nesouhlasného je schopen toto jednání ovládnout a zastavit. Toho však stěžovatel evidentně schopen nebyl. Podle stěžovatele měla být konstatována jeho nepříčetnost, neboť jeho jednání vykazovalo znaky afektu patického. Jediný argument znalce proti tomuto závěru, kterým je racionální chování stěžovatele po odeznění afektu, opomíjí, že skutečnosti, ze kterých znalec vychází, nebyly dány bezprostředně po afektu, ale až s časovým odstupem 15 - 20 minut, během kterých stěžovatel, ač se nacházel v šoku, dokázal se zorientovat, a částečně zrekonstruovat co se stalo. Jeho racionální jednání tak nemůže sloužit v jeho neprospěch. K otázce omluvitelné pohnutky stěžovatel namítá, že šlo o bezprostřední reakci na nevyprovokovaný fyzický útok poškozeného, který, ač nedosahoval intenzity ohrožující stěžovatele na životě, sloužil jako spouštěč afektu. Jednalo se tedy o prudké hnutí mysli, které nebyl schopen zvládnout a ve kterém způsobil poškozenému těžká zranění.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud si vyžádal ke svému spisu spis Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 8/2011 a na tomto základě posoudil splnění podmínek řízení a opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby stranou řízení (obviněným) v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

9. Co do skutkové roviny trestního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutku, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole, a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

11. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatele, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a to v § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.

12. V konkrétnostech Ústavní soud podotýká následující. Stěžovatel namítá překvapivost rozsudku odvolacího soudu, která má spočívat i v postupu odvolacího soudu v rozporu s § 259 odst. 3 tr. řádu. Tu však pomíjí, že jím citované ustanovení naopak dovoluje (resp. přikazuje) odvolacímu soudu rozhodnout (smyslem je především rychlost doby řízení), pokud byl soudem prvního stupně skutkový stav zjištěn správně a odvolací soud je názoru "pouze" o nesprávné právní kvalifikaci skutku. O takovou situaci se jednalo i v nynější věci, neboť odvolací soud se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně neodchýlil (odvolací soud nově shledal úmysl usmrtit poškozeného a neexistenci omluvitelných pohnutek u jednání stěžovatele, což však byly úvahy v rovině právní kvalifikace skutku správně zjištěného soudem prvního stupně). To je pak zásadní rozdíl od stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2154/13, který na nesplnění podmínek postupu odvolacího soudu právě podle § 259 odst. 3 tr. řádu poukazoval (bod 42 nálezu). Ani argument překvapivosti napadeného rozsudku odvolacího soudu není namístě, skutkový stav zůstal stejný v obou rozsudcích a právní kvalifikace byla pro stěžovatele předvídatelná. To kupříkladu proto, že pro pokus o vraždu byla podána obžaloba (č. l. 318), čemuž stěžovatel v průběhu řízení před soudem prvního stupně taky oponoval (srov. např. vyjádření k obžalobě na č. l. 380) a této právní kvalifikace se státní zástupce držel po celou dobu řízení před soudy (srov. např. závěrečnou řeč státního zástupce na č. l. 469 nebo jeho odvolání na č. l. 517). Nelze proto uznat ani námitku stěžovatele o porušení dvou instancí; právní kvalifikace skutku jako pokusu o vraždu byla uplatněna před soudem prvního i druhého stupně a stěžovatel tak měl možnost se k ní vyjádřit, navíc i v "instanci třetí", tj. před soudem Nejvyšším.

13. Stěžovatel rovněž namítá existenci omluvitelné pohnutky svého jednání. Tu lze poukázat i na citovaný nález Ústavního soudu, na který ostatně stěžovatel poukazuje (byť v jiné souvislosti). Tento nález totiž vysvětlil [zejména bod 38 b) a 39], že tzv. priviligované skutkové podstaty je třeba aplikovat tehdy, pokud pachatel nepřiměřeným způsobem bezprostředně reaguje na surový fyzický útok poškozeného. Má jít o fyzický útok závažný, svou intenzitou se vymykající běžné potyčce, který je podle obecných měřítek vnímán jako surový, bolestivý, citelně ohrožující fyzickou integritu napadeného (zejména silné údery a kopy do oblasti hlavy a jiných citlivých částí těla). Tyto podmínky však v nyní posuzované věci naplněny evidentně nebyly, protože šlo o reakci stěžovatele na facku. Pokud stěžovatel odkazuje na existenci patického efektu (a contrario afekt městnavý, tedy vzteklost), ten vyloučil již znalec (č. l. 431), s čímž se rovněž vrchní i Nejvyšší soud přesvědčivě vypořádal. Není v souladu se skutečností, že jediný argument znalce proti patickému afektu bylo racionální chování stěžovatele po odeznění afektu. Jednak znalec dále argumentoval barvitostí útoku za použití různých předmětů (č. l. 431) a ve znaleckém posudku i "logickým" vysvětlením počátku konfliktu, zejména ponížení stěžovatele poškozeným, stěžovatelova zloba a chuť požít marihuanu (č. l. 53, 56).

14. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.